Zahrádka slečny Čičman

Pokud jde o horoskopy a ezoterické členění lidí do osobnostních kategorií, tak by podle mě základní otázka neměla znít „Beran, nebo Střelec?“ ani „Psi nebo kočky?“, ale spíš „Rostliny, nebo zvířata?“.

Nemůžete mít upřímně rádi obojí, protože k tomu, abyste měli doma ožvejkanej muškát v poslední smrtelné křeči rozhodně není nutný ustájit si doma stračenu na čerstvý mlíko do kakaa. Mnohem rafinovaněji ho zmučí morče.

My jsme se s M. na začátku vztahu a společného bydlení dlouho hádali o malichernosti, jako kdo komu krade ponožky, než jsme narazili na daleko výkonnější generátor vzájemného zklamání. M. je totiž pěstitel a já chovatel. Kolik kytek u nás už zatáhlo jen kvůli tomu, že M. musel na týden odjet a na mě připadla povinnost je zalévat, byste nespočítali na prstech celého vašeho těla. 

Na svou obranu bych jen ráda dodala, že většina těch zelených chcípáků často jen čekala na příležitost, až M. vytáhne paty, aby mohli zplesnivět během 24 hodin a reinkarnovat se v miliardu otravných mušek, co lezou do očí a snaží se naklást vajíčka do spojivkového vaku. O zbytek rostlin, hromadně se plazících směrem ke dveřím našeho bytu ve snaze o evakuaci, se postarala zvířata a potom děti.

Když se dnes porozhlédnete po M. pracovně, najdete jedinečnou sbírku drsně vyšlechtěných druhů, které jsou připravené kolonizovat Mars. Co ale samotného eM překvapilo, že v té těžké přesile nečekaně našel spojence.

„Já bych tak ráda něco pěstovala“ povzdychla si jednou Čičman u večeře s nakousnutou okurkou v ruce.

„Tak maximálně další nezávazný vztah s chlapečkem ze školky“ prohlásím nedůvěřivě.

„To ne. Hrášek, rajčata, nebo kukuřici.“ pokračuje Čičman a eMovi se rozsvítí pohled.

Druhý den vede od stolu pěšinka z vysypané hlíny. Na jejím konci najdu pod oknem sadu květináčů jak z vietnamské pěstírny konopí v opuštěný fabrice a dva nadšené zahrádkáře. „Tady máme rajčátka, tady hrášek a slunečnici“, ukazuje mi hrdě Čičman.

„A máte někde i to políčko s kukuřicí?“ Žmur se tomu sice nervózně zasměje, ale nezapomene si zkontrolovat vrchní zásuvku od komody. Pro jistotu.

Za pár dnů výpěstky vyklíčily, což eM pošetile označoval za důkaz, že se v našem bytě dají s trochou respektu pěstovat živé rostliny, ale mně jich bylo už tenkrát líto.

O to víc, když objevily první neduživé stonky. Půlka z nich ráno ležela bokem. „Jen jsem je chtěla povytáhnout, aby nerostly tak pomalu“ hloubá nad tím srebrenickým masakrem Čičman.

Další dvě sazeničky byly vyplaveny tsunami způsobem zalévání a zbytek uschnul. To už mi bylo líto spíš eM, který zůstal se svou partičkou zocelených sukulentů zase sám.

Když jsem včera vyhazovala květináče s pozůstatky mrtvých těl, zaujalo mě v hlíně něco barevného. Skoro v každým květináči byla zasazená a ukazováčkem festovně zatlačená figurka Hello Kitty.

„Když ono by bylo živé koťátko stejně lepší než živé rajčátko.“ dodala k tomu Čičman. 

Ale kdoví? Třeba Hello Kitty sazeničky fakt fungují.
A co teprve sazenice morčátka...