Tak se tu máme

„Tak se tu mějte“ dá mi pusu Milý a to „pěkně“ už radši ani nedodává, protože Žmur právě se srdceryvným povzdechem "och, ne!" strká prsty pod lednici pro zakutálené oči plyšového prasete, které před chvílí surově zmučil.

„Zvládneš to?“ zeptá se mě ještě opatrným pohledem ke Žmurovi. „Jasně, že to zvládnu“, odpoví Psice jako Mary Loo divokého západu, která krotí mustangy na gumě od kalhotek. A tím vlastně začalo mých pečlivě odpočítávaných sedmnáct dnů samoty, během kterých se bude Milý mačetou prosekávat skrz liány ekvádorského pralesa a vařit si z nich ayahuascové thé, zatímco na mě připadnou ty druhé housle udržovatelky rodu a domácího krbu. Neptejte se mě prosím vás na to, co bych si vybrala já. Když vám břicho přeroste tak pětkrát hlavu, stejně vás už kromě FlyCongo nepustí přes check-in žádná z aerolinií ani na limonádu a šunkový sendvič.

Některé dny bývají od té chvíle dlouhé a jiné jsou nekonečné. Třeba ten, kdy mi Žmur ukradl peněženku a její obsah rozmístil do skrýší po celém bytě.

„Tak milý Pižmure“, řekla Psice-Komenská, „právě teď ti dávám šanci najít a přinést všechno z téhle vysypané věci“, ukazuje na smutně povislou peněženku. „Protože krást se nemá a taky proto, že bez peněz a živitele čelíme vážné humanitární krizi. Najdeš mě ležet tady“, ukazuju na futón a jdu si otevřít Frisco. O půlhodiny později vracím dopitou láhev na linku a potom sama vydloubávám propiskou pětikilo ze Žmurova autobusu a natrhnu přitom Boženě kus tváře, sama a chamtivě se plazím s těhotenským břichem pod komodou pro pár drobných mincí a sama a trapně pod dohledem přivolané ostrahy vytahuji v Tescu za pokladnou už namarkovaný nákup z batohu, protože jsem zapomněla najít to nejdůležitější, totiž tu podělanou platební kartu.

V rámci lidové pravdy „sdílená radost, dvojnásobná radost“ jsem se rozhodla podělit se o plod své lásky s prarodiči, ale i tady jsem narazila a to na mámin detektivní talent a fóbii z infekčních chorob.

„Ahoj mami, přijeli bychom na pár dnů, můžeme?“

„A nejsi náhodou nachlazená? Máš zastřený hlas a špatně vyslovuješ nosovky“, přešla máma rovnou do preventivní ofenzívy. „Že vy dva máte zase tu hnusnou zelenou rýmu?!“ (následuje zdravotní přednáška na téma nezahalené ledviny, vaječníky a dutiny, v mém stavu alarmující nedbalost v péči o zdraví, proč nenosím kožešinové pásy, flanelové pyžamo a pletenou ušanku? Protože nechci vypadat jako zvrhlá laponská stařena a takhle bychom ty děti neměli nikdy mami).

Tím se příjezd na pár dnů odročil, ale další zdravotní komplikace už mámině telefonické detekci unikly. Můj oslabený organismus se totiž vlivem těhotenství proměnil v mikrobiální Sazka Arénu, kde neuplyne týden bez nějaké té hvězdné virové show nebo bakteriálního megakoncertu. Tentokrát bude řeč o akutních střevních problémech.

Do vlaku jsem nastupovala se sevřenýma půlkama a časovou hrozbou 2,5 hodin, během kterých se můžu v přeplněném kupé bezprecedentně posrat a nepůjde to zamést pod sedačku ani svádět na chudáka Žmura v suchém spodním prádle. První hodina uběhla bez ztráty hnědého věnečku, v další už bylo potřeba srážet kolena spolucestujících k sobě ve zběsilé snaze domoci se exitu a volné únikové cesty k záchodům. A teď to nebude hezké čtení.

Možná už WC Českých drah znáte z řetězových mailů, možná jste na nich kouřili nebo do nich dokonce i čůrali, ale z výšky a s despektem. Některé aktivity se ale z vysokého podřepu vykonávat nedají. Tím spíš, pokud se pod vámi natřásá podlaha, levačkou držíte v nejzazším možném odstupu batole, které zvědavě nahlíží do díry pod vámi na ubíhající koleje a pravačkou šacujete v poslední naději vnitřek zrezlého zásobníku na papírové ručníky, protože otočné kolečko na toaletní papír v tomhle vagónu si zoufá prázdnotou snad už od rakousko-uherské úzkokolejky. 

"Tak jste konečně doma", vítá mě máma na nástupišti. "A cože tak opatrně našlapuješ, ty máš něco s kloubama?"