Sem z Prahé!

Dnešní den se zapíše do kroniky městského úřadu a kdoví? Možná i do nějakého oslavného welcome článku v Novinách Prahy 2 hned vedle sloupku pro aktivní seniory. Po svém přerušovaném, ale téměř osmiletém působení na Praze 2 jsem dnes podepsala žádost o trvalé bydliště. Dobře, mnoho z vás teď mrzutě povzdechne nad banalitou dnešního tématu. To zase bude post! Proč na ten dementní blog ještě chodím?

Protože musíte. Tohle prostě musíte vědět!

Návštěvy úřadů bohužel nejsou zrovna z těch, kde bych se viděla nějak ráda a často. Jednou, snad v daleké budoucnosti, až bude automat na papírky s pořadovým číslem vydávat také teplé sezónní nápoje nebo alko míchané koktejly a budu se moct během čekání dívat na 3D film dle svého výběru, tak možná změním svůj přezíravý postoj.

Zatím to ale vypadalo takhle:

Milý: „Měli bychom zase zajít na matriku podepsat ty debilní papíry, kde se přiznávám k otcovství outěžka.“

Já: „Hmm, jo. A kdy? Zítra nemůžu. Co třeba v dubnu?“

O měsíc později:

Milý: „Už bychom tam opravdu měli zajít, aby se nakonec nestalo, že budeme mít neznačkový dítě bez rodokmenu! Kdoví, jestli by tě bez razítka a ověřeného podpisu vůbec nechali porodit!“

Já: „Zítra nebo nikdy. Je nutné za každou cenu zhoršovat situaci a plánovat to na brzy ráno?“

Milý: „Musíme tam na půl osmou. Ta tvá buržoazní ranní lenost pramení z toho, jak dlouho už se vyhýbáš práci! A nechceš si u toho konečně vyřídit i to trvalé bydliště?“

A tak jsme dnes ráno naběhli na městský úřad, vybaveni potřebnými dokumenty. Matrika byla hned. Překvapivě jsme vůbec nečekali a úřednice tentokrát ani nežádala vyplnit Čičmanovo jméno, takže si můžeme jeho varianty ještě nechat projít hlavou. V laktačním deliriu potom klidně můžu v porodnici nahlásit kapitána Achaba nebo Salomé, když se mi zatmí.

Trochu kodrcavější přistání mělo vyřízení druhé formality, trvalého bydliště. Žmurova trpělivost byla po matrice vyždímána až do poslední kapky a spustila se mi krev z nosu. Zaplatila jsem pade za krátký formulář, podepsala úvahu na téma jaké přínosy můžu Praze 2 nabídnout a souhlas s tím, že můj popel mohou po smrti použít jako hnojivo pro sazeničky do Riegrových sadů. Načež mě úřednice za zpěvu státní hymny ošerpovala a ustřihla mi roh občanky.

„Neříkal jsi, že mi u toho zničí občanku!“ vyčítavě se obracím na Milého. „Víš co mi zabralo času a odhodlání si vyřídit její aktuálně platnou verzi? A pak si přijde paní s nůžkama a můžu začít se vším od začátku!“

To už mě na kynula další úřednice ze sektoru osobní identifikace. Vstoupila jsem se svým zakrvaveným kapesníkem do těsného prostoru, kde mě oslepovala stowattová zářivka a objektiv kamery. Nadiktovala jsem opět své údaje a parametry, objektiv se spustil níž a zasadil mi prudkou světelnou ránu, po které mi před očima pluly jen neostré zelené obláčky a mezi nimi se usmívala tvář úřednice.

„Tady na monitoru uvidíte za chvilku svoji fotku na nový průkaz“,  ukázala směrem k obrazovce. Snažím se soustředit a mezi zelenými obláčky opravdu identifikuji svoji podobenku s krvavým strupem pod nosem, rozcuchanou ofinou a velice překvapeným výrazem.

„Jestli chcete, můžeme to zkusit ještě jednou“, vyhodnocuje úřednice můj výraz naprostého zklamání, který se mi nedaří ovládat. Strhnu si tedy strup, upravím si ofinu napravo a snažím se tvářit lidsky, ale přesto důstojně a jako člověk s velkou budoucností. Chvíli se nic neděje. Už to je nebo jak dlouho mám v té křeči ještě vydržet? Tázavě se nakloním směrem k objektivu. Prásk! Další oslňující rána zasazená oslabenému zraku, který se teprve vzpamatovává z prvního útoku. Tentokrát na mě z podobenky civí paní ulíznutá na Hitlera s obočím povytaženým do půli čela a pootevřenými rty ve snaze vyslovit marnou otázku.

„Prosím vás…“, začnu. „Já si ale myslím, že tohle už je moc povedená fotka“, přeruší mě úřednice. „To tady máme i o hodně horší portréty“, uchichtne se, ale tak zlomyslně, že je mi z toho úplně jasné okamžité odpálení mailu s moji fotkou na celou státní správu s předmětem „pro vaše úsměvnější ráno“, hned jak vycouvám z kanceláře. Zahledím se přes její rameno na sklo, za kterým si Milý nervně poklepává hodinky a ano, vidím i horní polovinu Žmura v pohybu, jak běhá kolem haly, rozhazuje formuláře ze stojanů a otiskává na ně svoje holínky. „Tak jo, vždyť je to jedno“, souhlasím. „Však si ji za patnáct let necháte zase vyměnit“, usměje se na mě paní souhlasně.

Opět o důvod víc vdát se nebo přestěhovat.