Těhotenský bootcamp

Když jsem byla těhotná s Pižmurem, připadala jsem si pořád někde skříplá a skrčená, což se stalo po pár měsících nepohodlí příčinou mé registrace na těhotenskou jógu. Hodiny probíhaly v zaběhnutém pořádku a o fyzické náročnosti rovnající se ranní rozcvičce v hospicu. "Nejdříve si pohodlně lehneme na bok a prodýcháme první čakru (uplyne 10 minut, první třetina cvičenek usíná). Tak a teď zvedneme levou ruku, velmi, velmi pomalu a opatrně nad hlavu. Nepřeceňujte svoje síly! Výborně, vydýchejte se a lehněte si na druhý bok. Zavřete oči a soustřeďte se na pomalé nádechy a výdechy do druhé čakry...(ozývá se táhlé chrápání, předcvičující vyčítavě pokašlává a okotlí relaxační hudbu víc nahlas. Cvrlikající ptáci se doplňují s rytmickým chrápáním a teď už se kromě toho ozývá i násilím zadržovaný smích bdělé menšiny.)

Chodila jsem z těch hodin sice dál uskříplá, ale zato odpočinutá a odevzdaná jako Bódhisattva; koberce tam mají měkké a časem jsem si vyležela koutek hned u topení, kde se mi dařilo prodýchávat čakry obzvlášť hluboce. Proto jsem s volbou fitness saloonu neváhala a zaregistrovala se na stejné adrese i tentokrát. "Kurz jógy už je bohužel plný, ale můžu vám nabídnout Pilates. Je to skoro to samé", ujišťuje mě recepční. Je mi to fakt jedno. Pilát nebo Mahéšváranda, v řízeném povalování pod topením jsem na poloviční cestě k osvícení a stát se organizátorkou svých vlastních kurzů!

Na první hodinu si u skříněk oblékám tričko na spaní a ovčí bačkůrky, takže mě trochu zarazí trikoty a iontové nápoje ostatních účastnic. Asi mi za ty dva roky ujel vlak s těhotenskými cvičebními úbory. Koutek u topení je prázdný, rozběhnu si tam natřást svoji matraci ze tří karimatek a pohodlně začít s relaxací. Vtom vrazí do místnosti obergruppenfűhrerin zahalená do neónově růžového trikotu, tyrkysových očních stínů a na hlavě se ji do rytmu natřásá odbarvený blond ohon. V sekundě stojíme v pozoru a hlásíme příjmení. A zůstáváme ve stoje! "Zavřeme všechny naše spodní otvůrky a hmitáme! Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři! Vy mi tam nějak vlajete", zapichuje gelový nehet na ukazováčku mým směrem, zatímco se snažím udržet balanc na jedné noze a zbývajícími končetinami pohybovat podle příkazu (a ještě se u toho soustředit, jaké všechny otvůrky mají zůstat uzavřené a jestli se budou taky synchronizovaně otevírat). 

"A tu nohu pěkně do pravého úhlu, ať si tam pro vás nemusím dojít" žertovně na mě pičuje od zrcadel za chvíli. "Css, cso si myslíš ty cs..au křeč!...ty cs...couro!" chroptím přes semknuté rty během dřepů s nataženýma rukama před sebou. Potom v odrazu zrcadel postřehnu, jak se přikrádá mým směrem, drtíc po cestě nepoddajné kosti ostatních lemplů. Raději si vykloubím kyčel do pravého úhlu svépomocí, ale stejně si mě podá a zručně mě přelouskne jako brčko do koktejlu se slovy "takhle to bude mnohem efektivnější!"

Konečně si sedáme, výstižněji, hroutíme se na podložku. Ale jestli se mnou počítáte s tím, že teď se bude odpočívat, tak jste dětinové z jógy pro začátečníky. Ostatně ten fitness klon Barbie a pneumatického kladiva vás záhy přesvědčí, že hmitat a posilovat řitní svěrače se dá dokonce vleže i při závěrečné relaxaci, aby se člověk nemusel stydět za promarněný pocit, že se tam za své peníze válí zbůhdarma jako nějaké hovado na louce.

Cestu domů bych nazvala spíš pochodem smrti a hned od rohožky jsem si poprosila o masáž, u které jsem vyčerpáním usnula. Zdálo se mi o tom, že mi Barbína svazuje ruce posilovací gumou na cvičení a ucpává otvůrky činkami za stálého odpočítávání raz, dva, tři, čtyři! Když jsem se ráno vzbudila, zjistila jsem, že opravdu nemůžu hýbat rukama a taky namoženými stehny. A navíc, že zakoupenou permanentku na deset lekcí nelze stornovat!