Odpadky. Voní dobře, chutnají skvěle!

Když se před rokem vrátil z cest náš kamarád Jakub, vypadal a vlastně se i choval jako Ježíš. Kolem ramen mu vlály husté vlasy plynule se prolínající s plnovousem a magistrálu před Nuselákem přecházel s klidem mesiáše coby Jordán i přes klaksony nasraných řidičů. Absolutně nezapadal mezi kulisy pražských business center a kravaťáky před budovou, kteří do sebe tahali marlborky v krátkých nervózních šlucích a potom se vztekle dusili do globálně klíčových telefonátů s dodavateli trojvrstvého hajzlpapíru s jahodovým aroma.

Jakub přecestoval z Nového Zélandu zpátky do Evropy, chvíli chytal ryby a šrot na Balkáně s Rumunama a potom zahnízdil kdesi ve španělské jeskyni se svatým mužem. Chodili nazí, obrůstali spolu vousem a občas zapózovali pro nějakého toho turistu toužícím po mystickém dobrodružství. „Ajo, a čím jste se živili?“ ptaly jsme se s Gábinou, neb jsme si nedovedli duchovní guru představit ani na večerní směnu u kasy s reklamními tričky „Jak vám mohu pomoci?“ stěží zakrývající jejich nahá přirození.

„No, slyšely jste už někdy o kontění?“ mrknul na nás Jakub zpoza hustého obočí. Supermarkety vyhazujou neuvěřitelný množství jídla a fakt nekecám, ale většinou vyhazujou ty nejlepší věci. Třeba zralý ovoce, právě proto, že je zralý a sladký a nejsou to ty uchcípaný zelený mandarinky, co vám můžou ležet na stole další tejden. Výbornej salámíček den před spotřebou, ten vám v jeskyni vydrží dalších 14 dnů klidně votevřenej, nakousanej. Na trvanlivý mlíko a jogurty je expirace tak nadnesená, že jsou skoro nezkazitelný, vlastně je stačí protřepat…“

Takže když jsme šly potom do Crossu na dokumentární film Taste the waste, očekávaly jsme tak nějak přirozeně pokračování zmíněného srazu.

A možná Jakub nasadil vysokou laťku a možná bych z filmu půlku vystříhala, ale celkově jsem jsem se nemohla odtrhnout a líbí se mi hlavně čísla – na rozdíl od rozvláčných a subjektivních sdělení „myslím, že náš postoj k potravinám je odcizený“ film obsahuje i dost konkrétních údajů, která jsou ověřitelná fakta. Jako těch 90 milionů tun nezkaženého jídla v EU za rok, které se vyprodukují jen proto, aby se vyhodily a spálily – většinou ještě za přísných hygienických kritérií, takže přičtěme další ztráty za energie a lidi, kteří jsou v likvidačním businessu přímo zaměstnaní.

Ve snímku vidíte mezinárodní srovnání nakládání s potravinami nejen v rámci unie, ale už i to je docela hustá kaše. Namátkou ve Francii jsou v potravinových řetězcích běžné standardy vyhazovat mléčné výrobky týden před spotřebou, protože přesně tolik dnů dělá pro zákazníka rozdíl mezi atraktivním zbožím a odpadem, podobně jsou na tom masné výrobky. Pro velkoprodejce je nejvýhodnější jogurt vyhodit – kvůli hygienickým předpisům ho nemůže rozdat a dokonce si nemůže dovolit ani spolehlivě nezajistit, aby se k němu někdo náhodou nedostal a podloudně ho nesnědl. Stejně končí ovoce a zelenina, která je příliš malá nebo velká pro to, aby se vešla do norem a regálů. Dokonce existuje směrnice o sklonu okurky - ty příliš zahnuté se špatně balí, transportují a jsou prakticky neprodejné už od chvíle, kdy se narodily. Ilustrující případ Kamerunky, pracující ve velkém zlém supermarketu právě u třídící linky a vyhazující denně tolik jídla, které si její původní rodina nemůže nikdy dovolit, je už spíš útok na city diváků.

Stejně jako uznávám fórky na snížené schopnosti selské rozvahy u Američanů, za které si můžou víceméně sami, ale úplně jsem čekala na okamžik, kdy se ve filmu objeví zásadní obvinění, že jsou to bohapustá hovada bez možnosti odlišit bramboru od french fries. A dočkala jsem se. Americká farmářka, razící sympatický trend zahrádek na střechách New Yorku, pořádá zároveň agroturistické show, jak vlastně vypadá živá rostlina a že vejce padá slepicím od zadku a ne z výrobní linky. „A tohle je rajče“, ukazuje farmářka na keřík. „Víte, hodně lidí si na první návštěvě myslí, že je to jablko, ale stačí jim to vysvětlit dvakrát, třikrát a pochopí to!“ Ale no tak...!

Každopádně si v mezinárodním srovnání rychle uvědomíte, že na tom nejsme na českém písečku zase tak špatně. Nebo tak dobře? Když v Albertu flák vepřového projde o pár týdnů a zezelená, tak ho environmentální aktivista v tričku store managera nechá naložit do pikantní marinády, přelepit nálepkou „kotlety na gril“ a jede se dál. Ještě o něco osvícenější přístup mají vietnamské večerky, kde se v krabicích prodává běžně shnilé ovoce s výkřikem „Pozor! Toto je Akce!“, ale to je aspoň na férovku pro koncového zákazníka. Ačkoliv si nedovedu představit, kdo se stal šťastným majitelem karbonově černých banánů v naší večerce naproti, pokud si je někdo nekoupil v přesvědčení, že jde o ostravské klobásky za pět korun kilo.

Co se plýtvání týká, o poznání hůře dopadl můj test mezi pražskými bezdomovci. Začalo to tím, že jsem se jala připravit těstovinový salát, kde hrozí opravdu zvýšené riziko, že počet těstovin nikdy neodhadnete správně. 

„Už přisypu jen dvě hrsti kolínek“, přísahám si nad hrncem, když letmo sjedu pohledem mísu rajčat, paprik, cibule a tuplák majonézy. „Sakra! Ty sáčky na těstoviny snad vyrábí takhle schválně, aby se nekvalitně natrhly a vysypaly celé!“ dumám nad bublajícím kotlem. Ale tebe už schovávat nebudu, chlapečku, nemysli si. Dopadla bych jako moje matka, která má lednici obšancovanou Petriho miskami s půlkou vaječného žloutku, lžící marmelády nebo trojúhelníčkem oschlého taveňáku. A to já nedopustím, takže v konečné výrobní fázi ohnu dvě vidličky při snaze rozmíchat něco okolo deseti kilogramů surovin. Přičemž dorazí domů Milý, nějak dnes nemá hlad a potom zjistím, že v pánském kabinetu potají spráskal rodinné balení arašídových křupek.

Nicméně kvantita těstovinového salátu těžce přesáhla můj morální kodex na vyhazování zbytků, takže jsem ho nakydala do jídelních setů, v čínském bistru jsem ukradla hrst plastových vidliček a sice pořádně nakrklá, zato s ušlechtilými pohnutkami jsem se vydala jako Máří Magdaléna mezi prostý lid na hlavní nádraží.

Zamířím ke skupině houmlesů číslo jedna a najednou nevím, jak začít. „Ehmh, nemáte, nebo neměli byste náhodou...třeba...hlad? Mám tady těstovinový salát, víte, udělala jsem ho trochu víc“, začínám konverzaci a vybaluju první balíček jako kotě z košíku. Trochu se z něj při transportu rozlila majonéza, ale stejně se nad tím nemuseli tvářit tak pohoršeně. „Jó a jak je to starý slečinko?“ očichává misku ten nejstatečnější z nich. „Nemáš cigáro?“ ptá se mě jeho kámoš daleko otevřeněji. Dvě misky nakonec udám, ale hřejivý pocit lidské solidarity si teda rozhodně neodnáším.

To bezdomovecký tým číslo 2 se mě dokonce snaží stáhnout o prachy za to, že pokrm zkonzumují i přesto, že tam není maso! Potom se ke mně přitočí Albánci v podezření, že jsem zapletená do místní dealerské sítě s herákem, takže na nic nečekám a poslední misku odhazuju na lavičku v Sherwoodu. Dvě štětky si od něj rychle odsednou. Třeba to snědí aspoň veverky!