Smyslů zbavená

Viděli jste Perfect Sense? Nemusím moc katastrofické filmy a už vůbec ne, když k Zemi míří asteroid, který může odklonit jen nepodplatitelný fízl ve výslužbě a ještě u toho pár cápkům rozmluvit kouření hašiše, přefiknout dojatou Liv Tyler a obnovit upřímný vztah s dětmi z minulého manželství.

Leitmotivem Perfect Sense je epidemie, která lidstvo kosí postupnou ztrátou smyslů jednoho po druhém. Ty první jsou spíš zábavné - od čichu přes chuť (pojďme se zakousnout do mýdla, chutná jako jahodová pěna!), ztráta sluchu už je psycho pro pokročilé, ale pořád ještě lepší varianta, než finální slepota na úplném závěru.

A pokud se ptáte na vnitřní poselství, které tenhle film přinesl zrovna mně, tak vám mohu s pohnutím odpovědět. Buďme silní, apokalypsa přichází!

Totiž čich jsem zřejmě definitivně ztratila někdy před měsícem, kdy jsem už konečně přestala rozlišovat mezi zdravím a nemocí, ale pouze mezi barvou a kvantitou sekretu, který se mi valí z nosu zhruba dvacetkrát denně, o prudkých erupcích v přechodech mezi zimou a teplem nemluvě (kolik nic netušících a nevinných cestujících v tramvaji už to schytalo do svých límců a ramen, když jsem neměla po ruce kapesník!). A to ještě neuvádím hrubou finanční rozvahu spotřebovaných palet papírových kapesníků nebo estetickou stránku věci – sytější nachový odstín by jeden pohledal snad jen na nosu Bolka Bolívky nebo Miloše Zemana. A Zeman si ho může nechat aspoň zaretušovat.

S čichem jde ruku v ruce chuť, ale stejně jako postavy snímku zmíněného úvodem jsem zatím nenašla důvod propadat panice. Ne že bych si nepřiznala, za mou potenciální kariérou sommeliérky se skví rozmázlá hlenitá tečka, na druhou stranu mi přestala vadit spousta maličkostí, od zkyslého mléka v kávě po kamarádské sdílení spolusedadla v metru s bezdomovcem a jeho igelitkou pokladů. Pokud byste potřebovali vyčistit septik nebo se seškrabat několik měsíců zesnulou babičku z koberce, nestyďte se a pište do komentářů.

Varovné to začalo být až o víkendu, kdy jsme s Gábinou, Luckou a Jakubem z minulého postu vybírali z víkendového menu v hospodě po výletu do Prokopského údolí.

„Takže dvakrát guláš a jednou roštěná na žampionech. A my se známe?!“ zeptá se číšník po mé levici silně zainteresovaným tónem, zatímco jsem zabořená do lístku, jako obvykle jsem poslední a stejně si zaboha nemůžu vybrat. Jeho otázka mě vytrhne ze soustředění a jak se na něj zadívám, tak tyhle oči si opravdu pamatuju, snad jen trochu jiné rty a delší vlasy...ale jak by se octnul tady?

„Cože a odkud?“ vyhrknu po pár sekundách zírání na něj, když mi Lucka zarazí loket do žeber, co teda bude s tou objednávkou.

„Z lístku“, dostává se číšník do podobného stádia chaosu a nesměle ukazuje na jídelák přede mnou.

„Jako co si dáš“, tlumočí mi netrpělivě Gábina jako kreténovi, kterého si vzali na neděli domů z ústavu. „Ahajo, tak ten guláš třeba, díky!“

Jak mohlo znít „a vy si dáte?“ stejně jako „a my se známe?“ rozebírám s nimi potom filologicky u stolu, ale nikdo nezná odpověď. Stejně jako mi tvrdí Milý, že mi to s tou hospodou říkal a stejně jako Žmur prospí už celou noc a ani nepípne – tak to aspoň připadá mě na úsvitu nové éry oproštěné už nejen od chemických smyslů, ale i od zvukových informací.

Příští post brzy a jako obvykle, nebo později v Braillově písmu.