Alien vs. Predator

...comming soon!

Poslední dny a týdny se táhnou jako moje povolené děložní vazy. Naserou mě i maličkosti, které se mě vůbec netýkají. Například telemarketingová nabídka výhodnějšího připojení k internetu, ve které ze sebe obchodní zástupce obdařen jednou hlavní a patnácti menšími logopedickými vadami rozčileně vyrážel „jupí, jupí,..“ což dočasně úplně převrátilo můj vztah k telefonním nabídkám, protože jsem doufala, že na mě přenese něco ze své dobré nálady. Za další půlminutu jsme ale pokročili pouze k „júpísí“, takže jsem mu zklamaně odpověděla „haló, haló, asi ztrácím signál“ a telefon položila.

Za chvíli opět zvoní. Naštěstí to není callcentrum, ale máma a breaking news z rodného města. Máma se chystá na páteční operaci palce u nohy. Možná se domníváte, že se jedná o banální výkon, ale ve skutečnosti jde o přípravy srovnatelné s hromadnou transplantací srdeční chlopně v IKEMu. Rehabilitační postel, rehabilitační WC prkýnko. Hesla k účtům a poslední vůli najdeš ve skříňce v obýváku a v popelníku v domácím baru jsou zlaté zuby po dědovi. (V pozadí slyším tátovy hluboké vzdechy nesouhlasu a zapřísahám se připomenout Milému, aby mě nechal utratit rovnou, jestli na něj budu do budoucna vznášet podobné morbidní požadavky.) Už tolik neprší, ale mrholí. Taky u vás mrholí? Fena, se kterou náš pes prožil nezávazné milostné vzplanutí v parku, včera porodila dvě štěňata.

Ano, můj vřelý vztah s okolím je už v takové hnilobě, že mě sere i ta fena, co za nic nemůže. Nebere prášky, otěhotní si v době, když se už valím se slušnou krosnou na břiše, porodí si dřív a za pár měsíců bude moct opět bez závazků kroutit zadkem před naším slinícím labradorem v roští u altánu, zatímco máma bude spamovat adresář svých kamarádek s mailem „Po dobrých rodičích, roztomilá, odčervená!“ a nekomprimovanou 10megovou fotkou plodů jejich lásky v příloze.

Žmur se transformoval na miminko. Anektoval zpět svou kojeneckou postel se šprušlema, což nás sice zbavilo nezvaných nočních návštěv a doprošování se Krtka o půl3 ráno, ale Čičman aby se spokojil se sofá v pracovně nebo žmuřím letištěm, kde bude zapadávat za topení. Také se chce pořád  chovat v náručí, obličejem těsně nalepen do mého dekoltu. Úplně nejlíp, když je u toho maximum cizích lidí, kteří na mě potom soucitně hledí a povzbudivě se usmívají. Retardovanýho syna má a co nevidět bude zase rodit, chudák.

Předpokládám, že tohle přesně je vyústění mých snah o srozumitelnou a férovou komunikaci coby přípravu na nového sourozence podloženou psychologickými příručkami. Možná je příčina selhání v tom, že dokonalé lži musí uvěřit nejdřív sám autor.

A mně to prostě pořád připadá stejně absurdní, jako kdybych si přišla sednout Milému na klín, poplácala ho po stehnech a naivně mu pošeptala, že jsem poznala skvělýho týpka a od jara se k nám nastěhuje. Bude s ním bydlet v pokoji a užijeme si všichni tři hromadu legrace; minimálně od chvíle, co odrzne natolik, že si (kromě mě) bude půjčovat taky jeho oblečení, notebook a vrtulník na ovládačku. Něco se mu nezdá? Jejda, tak to mě teda mrzí, s tím jsem vůbec nepočítala. A zrovna jako na potvoru se s tím nedá nic dělat, protože tenhle Čičman má od srpna koupenou jednosměrnou letenku a už se moc těší, až si s ním potřese zarudlou pravicí a vybalí si ty svoje novorozenecký overaly do komody. Jeho.

Snažím se pořád něco dělat, protože jakmile ustrnu a na chvíli si lehnu, začnu se okamžitě litovat nebo mé těhotenské bolístky skokově metastázují na úroveň vetché osmdesátnice provrtané nádory od hlavy k patě. Nemůžu se potom zvednout a pohybuji se kymácivou chůzí. 

Včera večer jsem zašla na drink s Annou a Janou. Jana čeká dvojčata a se zvědavostí a jistým napětím očekává, jak ustojím nápor dvou dětí. Je ještě ve fázi, kdy ji zdaleka netáhne k zemi tak silně gravitace a těhotenská deprese jako mě, ale zároveň už to nemůže legálně vrátit zpět, jestli se po porodu potkáme a zrealizují se u toho její a moje nejhorší představy o double mateřství. 

Anna je z rodičovské zpět v práci snů, peněz a dospělých, kam bychom s Janou nastoupily, plazíc se po kolenou před hlavní budovou, klidně příští pondělí. A místo pocitu bezbřehé euforie ji mrzí, že už s námi nemůže plánovat páteční piknik v parku. Z toho vyplývá, že mateřstvím se nikdy nikomu nezavděčíš. Kromě těch psů.