středa 10. dubna 2013

Alien vs. Predator

...comming soon!


Poslední dny a týdny se táhnou jako moje povolené děložní vazy. Naserou mě i maličkosti, které se mě vůbec netýkají. Například telemarketingová nabídka výhodnějšího připojení k internetu, ve které ze sebe obchodní zástupce obdařen jednou hlavní a patnácti menšími logopedickými vadami rozčileně vyrážel „jupí, jupí,..“ což dočasně úplně převrátilo můj vztah k telefonním nabídkám, protože jsem doufala, že na mě přenese něco ze své dobré nálady. Za další půlminutu jsme ale pokročili pouze k „júpísí“, takže jsem mu zklamaně odpověděla „haló, haló, asi ztrácím signál“ a telefon položila.

Za chvíli opět zvoní. Naštěstí to není callcentrum, ale máma a breaking news z rodného města. Máma se chystá na páteční operaci palce u nohy. Možná se domníváte, že se jedná o banální výkon, ale ve skutečnosti jde o přípravy srovnatelné s hromadnou transplantací srdeční chlopně v IKEMu. Rehabilitační postel, rehabilitační WC prkýnko. Hesla k účtům a poslední vůli najdeš ve skříňce v obýváku a v popelníku v domácím baru jsou zlaté zuby po dědovi. (V pozadí slyším tátovy hluboké vzdechy nesouhlasu a zapřísahám se připomenout Milému, aby mě nechal utratit rovnou, jestli na něj budu do budoucna vznášet podobné morbidní požadavky.) Už tolik neprší, ale mrholí. Taky u vás mrholí? Fena, se kterou náš pes prožil nezávazné milostné vzplanutí v parku, včera porodila dvě štěňata.

Ano, můj vřelý vztah s okolím je už v takové hnilobě, že mě sere i ta fena, co za nic nemůže. Nebere prášky, otěhotní si v době, když se už valím se slušnou krosnou na břiše, porodí si dřív a za pár měsíců bude moct opět bez závazků kroutit zadkem před naším slinícím labradorem v roští u altánu, zatímco máma bude spamovat adresář svých kamarádek s mailem „Po dobrých rodičích, roztomilá, odčervená!“ a nekomprimovanou 10megovou fotkou plodů jejich lásky v příloze.

Žmur se transformoval na miminko. Anektoval zpět svou kojeneckou postel se šprušlema, což nás sice zbavilo nezvaných nočních návštěv a doprošování se Krtka o půl3 ráno, ale Čičman aby se spokojil se sofá v pracovně nebo žmuřím letištěm, kde bude zapadávat za topení. Také se chce pořád  chovat v náručí, obličejem těsně nalepen do mého dekoltu. Úplně nejlíp, když je u toho maximum cizích lidí, kteří na mě potom soucitně hledí a povzbudivě se usmívají. Retardovanýho syna má a co nevidět bude zase rodit, chudák.
Předpokládám, že tohle přesně je vyústění mých snah o srozumitelnou a férovou komunikaci coby přípravu na nového sourozence podloženou psychologickými příručkami. Možná je příčina selhání v tom, že dokonalé lži musí uvěřit nejdřív sám autor.

A mně to prostě pořád připadá stejně absurdní, jako kdybych si přišla sednout Milému na klín, poplácala ho po stehnech a naivně mu pošeptala, že jsem poznala skvělýho týpka a od jara se k nám nastěhuje. Bude s ním bydlet v pokoji a užijeme si všichni tři hromadu legrace; minimálně od chvíle, co odrzne natolik, že si (kromě mě) bude půjčovat taky jeho oblečení, notebook a vrtulník na ovládačku. Něco se mu nezdá? Jejda, tak to mě teda mrzí, s tím jsem vůbec nepočítala. A zrovna jako na potvoru se s tím nedá nic dělat, protože tenhle Čičman má od srpna koupenou jednosměrnou letenku a už se moc těší, až si s ním potřese zarudlou pravicí a vybalí si ty svoje novorozenecký overaly do komody. Jeho.

Snažím se pořád něco dělat, protože jakmile ustrnu a na chvíli si lehnu, začnu se okamžitě litovat nebo mé těhotenské bolístky skokově metastázují na úroveň vetché osmdesátnice provrtané nádory od hlavy k patě. Nemůžu se potom zvednout a pohybuji se kymácivou chůzí. 

Včera večer jsem zašla na drink s Annou a Janou. Jana čeká dvojčata a se zvědavostí a jistým napětím očekává, jak ustojím nápor dvou dětí. Je ještě ve fázi, kdy ji zdaleka netáhne k zemi tak silně gravitace a těhotenská deprese jako mě, ale zároveň už to nemůže legálně vrátit zpět, jestli se po porodu potkáme a zrealizují se u toho její a moje nejhorší představy o double mateřství. 

Anna je z rodičovské zpět v práci snů, peněz a dospělých, kam bychom s Janou nastoupily, plazíc se po kolenou před hlavní budovou, klidně příští pondělí. A místo pocitu bezbřehé euforie ji mrzí, že už s námi nemůže plánovat páteční piknik v parku. Z toho vyplývá, že mateřstvím se nikdy nikomu nezavděčíš. Kromě těch psů.


17 komentářů:

  1. my třetí dítě snad ani mít nemůžem z důvodu tý předporodní nasranosti, nevim, jestli by na mě muž nezakopal pod kompost..
    my fázi příprav na sourozence vynechali, tak nějak jsme dítko hodili do vody a zatím plave v pohodě
    ale jako se slzou v oku si vzpomínám, jak to bylo super, když bylo mimino v břiše

    OdpovědětVymazat
  2. Začíná se mi z toho rýsovat poznatek, že s dětmi je třeba vychutnat každý přítomný okamžik, protože všechny následující jsou jen stupňující se psycho!;)

    OdpovědětVymazat
  3. Mě poporodní návaly nálad připadaly horší, než to před, ale já byla těhotná bez dalších závazků poletujících kolem, takže mě toho vytáčelo méně;-) Bos.

    OdpovědětVymazat
  4. Bos. mně v prvním těhotenství taky, ale nutno poznamenat, že jsem byla 9měs. před tím sjetá těhotenským heroinem a nějaký abstinenční pád do reality musel s porodem přijít. Naopak teď zaznamenávám pozvolný pokles od nuly do Mariánského příkopu, takže doufám ve varintu, že nejhorší, co mě čeká, je zařazení neutrálu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aha, tak to jedině čuchat oxytoxin nebo se zásobit dostatkem čokolády ;-)Bos.

      Vymazat
  5. Psice, tvůj dokonalý odstavec
    "A mně to prostě pořád připadá stejně absurdní, jako kdybych si přišla sednout Milému na klín, poplácala ho... "

    by se měl tisknout do psychologických knih o vývoji dítěte, rodiny, rodinných a sourozeneckých konstelacích a podobných provokacích!

    OdpovědětVymazat
  6. Hlavu vzhůru! Druhé těhotenství bylo peklo, nálada na zabití všech členů rodiny, zdraví a vyčerpání snad už horší být nemohlo. Starší dítě si taky začalo hrát na mimino - většinou mě poplácal po prsech a konstatoval, že v jednom mám mlíko, v druhým jídlo, vyvalil se na postel, kopal nohama, dělal ee, ee, ee a chtěl krmit z flašky.
    Jen co se mimino narodilo, to s mojí náladou šlo ale strmě nahoru - ukázalo se že starší snad mimino nezabije schválně ani "jako omylem", že už zase můžu dýchat, ohnout se, atd. Celkově nesrovnatelný!
    Psycholog nám v rámci přípravy na sourozence poradil fintu, která u nás funguje. Ve zkratce - narodí se miminko a mamnika bude mít moc práce. Ještě štěstí, že má tebe, šikovnýho chlapečka, který jí s miminkem bude pomáhat, jinak by to nezvládla. Jsi strašně důležitý, maminka tě potřebuje a bráška bude rád, že se o něj staráš a všechno ho naučíš. Jsou od sebe 3 roky.
    Catha

    OdpovědětVymazat
  7. Liško, ano, jednu takovou už mám rozpracovanou! Je to zároveň kuchařka s recepty z nedojedených přesnídávek, zapečeného Lega a batolecích stehýnek na smetaně...

    Catho, to zní dobře - myslím ten vývoj i tipy, díky!

    OdpovědětVymazat
  8. No, není co závidět, že jo? Mně zbejvaj při troše dobré vůle dva týdny. Nálada v pohodě, já jsem nasrané prasátko celoživotně, u nás doma jsem já ten rodič, co pouští páru a seřvává děti:) - ale ta fyzička! Moje tělo mě v tomhle těhotenství definitivně zradilo. S Lídou v břiše a Hankou na krku to bylo v pohodě, šest týdnů před termínem jsem ještě lezla po horách, zato teď... neustálé bolesti břicha (asi skrz ty srůsty na děloze), svalstvo a kostra dolní poloviny těla naprosto v hajzlu - berou mě křeče, v posteli se už ani neotočím z boku na bok, abych nesykala bolestí... jak já už se těším na ten výsadek!
    A co bude potom, mě vůbec nezajímá, moct posadit se na židli, aniž bych měla pocit, že ji někdo napřed vyzdobil napínáčky, je priorita.

    OdpovědětVymazat
  9. squire: já si budu ze samé euforie zavazovat a rozvazovat tkaničky celý první týden po porodu...a možná že se ostatní drobnosti, jako stálý dětský řev, dají snadno obejít pomocí špuntů do uší nonstop zaražených do ušních bubínků.

    OdpovědětVymazat
  10. ad Catha
    no já nevím, částečně je to hezký říct staršímu dítěti, ale v něčem mi to už připadá jako velký nárok. Jako začátek velkých nároků,které od té chvíle na něj budou tlačený. Aby se toho znezačal počurávat :)

    "Ještě štěstí, že má tebe, šikovnýho chlapečka" - se mi líbí
    ", který jí s miminkem bude pomáhat," - to už já bych asi nepoužila tak přímo jako oznamovací větu
    " jinak by to nezvládla." - to je pro mě směšný
    " Jsi strašně důležitý," - je pěkné.
    " maminka tě potřebuje" - no nevím,co si pod tím představit a co si představí to dítě... není to pro malé dítě moc nekonkrétní vyjádření??
    "a bráška bude rád, že se o něj staráš a všechno ho naučíš". - je hezké.
    Dodala bych asi ještě něco o tom,že budete s bráškou spolu dělat věci nebo že my všichni budeme spolu něco dělat... konkrétně.

    OdpovědětVymazat
  11. ... zkrátka bych víc zdůraznila "dělat věci spolu" než "budeš pomáhat a basta".
    Je to nárok jak bejk.

    Ale je možný, že je to takhle žádoucí,já nevim, já psycholog nejsem ani děti nemám. Připomnělo mi to násilné a brzké nucení některých dětí, aby už nenosily pleny. Nárok.

    OdpovědětVymazat
  12. Liška: Je zajímavé takhle přemýšlet o větách, které dětem říkáme a hledat, jaký význam může mít pro ně samotné. Taky to dělám, bohužel je to spíš analýza ex-post nebo nesplněné předsevzetí. Ale děti mají obrovský talent (samozřejmě bezděčně) rodiče vytočit do takových obrátek, že se pak obě strany nestačí divit, co z vychovatelů padá za "perly". Pořád s tím bojuju...

    OdpovědětVymazat
  13. Včerejší "diskuze" s Liduškou (t.č. 20 měsíců):

    já: Zanedlouho už budeme mít doma miminko. Budeš mi s ním pomáhat?
    Lidu: Hmmmm...
    já: A budeš ho mít ráda?
    Lidu: Ne!
    já: Ale to bude tvoje miminko, žádné jiné holčičky!
    Lidu: Takjo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. squire: to jste na tom ještě dobře, Žmur nám ve většině dobře míněných zmínek mimino jen divoce zakazuje, výjimkou jsou nabídky, že mimino přinese dobroty/zmrzlinu/popelářský auto.

      Vymazat
  14. Nedá mi to semnedat odkaz - nový článek rodičky, celkem s nadhledem a tipy pro uvolnění:
    http://www.zemejord.blogspot.cz/2013/04/medved-na-porodnim-sale.html

    OdpovědětVymazat
  15. LIško, velké díky za tip na zajímavé počtení. Bohužel mí medvědi z prvního porodu jsou pořád tak zubatí a agresivní, že se tentokrát na alternativní cestu bojím odbočit. Ze strachu, že porod se nedá jen vyzkoušet a v případě nouze a ztráty kontroly se bezpečně vrátit na rozcestí. Tohle poseroutkovství se mě drží od začátku a směrem ke konci bohužel jen sílí.

    OdpovědětVymazat