Šmejdi

Nevím, jestli vás s někým spojuje podobný osud. S Janou se tomu bráníme, dokonce i v předstihu, ale stejně se pokaždé sejdeme před kinem na obskurním gerontosnímku, kde hlavním hrdinům v rozpuku praskají spíš titanové náhrady než nacucané jebáky na bradě. Po Hašišbábě dnes bude řeč o Šmejdech.

Před začátkem se hodí upozornění, že o posledního z prarodičů jsem přišla v šestnácti a rodiče mi ještě nedorostli do věku, kdy bych za jednotlivými protagonisty viděla své konkrétní nejbližší příbuzné a neodvratně by mě to pudilo z kinosálu ven jim zavolat se zpoceným mobilem a bojovně zdviženou pravačkou. Každopádně se v dokumentu k mému překvapení odehrávaly ty nejvíc nasrávací věci tak nějak mimo hlavní linii.

A to záměrně vynechávám technickou stránku věci, zmatený sled výpovědí ještě zmatenějších účastníků zájezdu potácejících se po dokumentu bez navazujících začátků a konců. Odposlechy z prezentačních akcí prostříhané bublající Vltavou od Smetany vám drásají nervy nejvíc tím, že šumí jako by šlo o štěnice zapůjčené z muzea komunismu nebo diktafon v mikrotenovém sáčku. Vstupy režisérky, které nechcete slyšet, protože svou dobrou vůlí o síle urvané zahradní hadice nechtěně zkropí beztak dost rozředěné rozpoznávací schopnosti svých hlavních aktérů jako záhon podťatých tulipánů.

Přes veškeré snahy o prznění dokumentu je téma natolik silné, že vás nepustí pryč před koncem. Oprávněně ve vás budí choutky všem obchodním zástupcům  zapojit hadice vakuových vysavačů do nabízejících se tělních otvorů, nastartovat zpětný chod a zbytky těl ofritovat ve vikslajvantových pánvích, dokud z nich nebudou lítat chlupy jako z polyesterových ovčích dek.

Daleko neuchopitelnější fenomény pro mě byly vůbec druhy nabízeného zboží, o kterých jsem dosud neměla ani potuchy (k čemu se proboha používá bionická lampa nebo hrnec se čtyřmi dny, z toho jedním magickým?!?)

Proč se drtivá většina účastníků vrací? (skalní fans jezdí šňůry i několikrát týdně).

A z jakých pohnutek si i napopáté objednají vysavač za osmnáct, když už při čekání na autobus přiznají se sklopeným zrakem splátky za ksindly za dvě stě tisíc?

Protože jedou Bláža s Jardou. Manžel v zemřel v březnu a já od května jezdím, nechci být sama. Za šišku uheráku a radiobudík.

To mi totiž přišlo víc líto, než gestapák v propoceném obleku, co si od něj nechají bezelstně vybrat občanky jako karty do mariáše, potom se o ně prosí v zamčeném skladu a nakonec se nechají seřvat do starejch kriplů, co jen berou a nedávají. 

Protože propocený sako na fízlárně stejně dřív nebo později skončí. Ale jejich ovečky budou jen jezdit nakupovat jinam, šmejdi si změní IČO a na pozvánkách budou chybět hvězdičky a text malým písmem. Nikdo ale preventivně nezbaví seniory svéprávnosti podepisovat smlouvy a třicet tisíc za pánev je legální cena, pokud ji kupující strana akceptuje. 

Možná je lepší těšit se na stáří v generaci, která už žádné důchody a úspory mít nebude. Třeba to bude na hlaváku se Sklepmistrem pod bundou daleko víc komunitní, než sedět doma s letáky z Kauflandu a šmejdy.