Zkouška požárního poplachu

Den předem vám v outlooku přistane vykřičníky opentlený mail s nosnými pokyny, kdy  a za jakých hesel si máte sbalit zadek a odebrat se před budovu. Nepřehlédněte hlášení! Je přísně zakázáno úmyslně rozšiřovat paniku, nedbat pokynů v rozhlase a (pro workoholiky) schovávat se s notebookem a rozepsanou prezentací na WC!! Nepoužívejte výtahy a nestrkejte se na požárním schodišti!!! Venku potom probíhá velký socializing kuřáků, vrátní z budovy vystrkávají poslední managery odchycené na WC s laptopem a naopak, pár zběhů se po požární fikci na svá místa vrátí pro jistotu až zítra ráno.

Několik málo týdnů před porodem požární cvičení začíná ojedinělou, zato vcelku neslušnou kontrakcí, která vás hravě svalí na kolena. Vepřové výpečky k obědu zajedené dvěma fidorkama? Měla bych se konečně zaměřit na svůj jídelníček. Něco mi to připomíná.

Sklátíte se takhle naslepo ještě dvakrát a potom si konečně vzpomenete na první porod a zaplaví vás vlna stresu. Přesně v tom okamžiku kontrakce přitvrdí po 10 minutách a starší dítě začíná prudit, že chce ven do parku. „Teď ne, vymysli si, co chceš za pohádku, nechtěl bys čokoládu, moje jahodové labello nebo voskovkou pokreslit zdi?“ Cokoliv, ale zavři na chvíli klapačku a nech mě v klidu přemýšlet, zamyslíte se během dalšího dřepu. Asi by bylo fajn si zabalit tu tašku. Jen pro jistotu, samozřejmě. Stejně jsem to chtěla udělat. (Pořád to podvědomě svalujete na výpečky a fidorky). 

Po třech Krtcích a zírání na dno prázdné tašky mi dojde, že se kontrakce ustálily zhruba na začátek každého dalšího dílu. 

7 minut, do prdele, rodím!

Volám Milého, nezvedá. Později se dovídám, že hrál se šéfem fotbálek. Na konci nerozhodného turnaje mi volá zpátky a nechtěně na něj přenáším paniku. 

Za dalších 20 minut už se po zacpané magistrále řítí podivná posádka: Milý v obleku z odvolaného jednání, já s divým výrazem a v tričku pocintaném od pomeranče a Pižmur v teplácích, bezstarostně si prozpěvujíc radostí z nenadálého výletu autem. 

Rozrazím dveře Porodnice, řítím se na monitor následována suitou natěšených mediků (v rozrušení odsouhlasím jejich přítomnost na všem)...a tím je porod oficiálně u konce. 

„Já to nechápu, já jsem měla opravdu pravidelné kontrakce skoro po pěti minutách“, zklamaně slézám z křesla. „Ale to my vám věříme, necháme si vás tu raději přes noc na pozorování a ráno uvidíme...“

Pokud byste někdy chtěli okusit real zážitek letecké katastrofy,  kdy ležíte připásáni s umírajícími pasažéry v dýmajících troskách airbusu, doporučuji se za cenu regulačního poplatku ubytovat v kumbálku těsně přiléhajícímu k porodnímu sálu. Někdy kolem jedné mě vzbudil první porod, ve tři už mi ze zad přestal tryskat ledový pot při výkřicích „to už mě radši zastřelte, neee, auuuuuu, já nechci, prosím vyndejte to ze mě“ etc. A nad ránem jsem už byla dávno smířená a vděčná za svou spolubydlící, která aspoň neřvala jako tur a neskopávala nohama stolek s porodnickým vercajkem, ale jenom tiše sténala a plakala.

Ráno jsem dostala na cestu dvě tvrdé housky s máslem a přátelské pozvání svou hospitalizaci kdykoliv obnovit, pokud mi praskne voda nebo nastanou další pravidelné kontrakce (začaly přesně v okamžiku, když jsem nastupovala v přezůvkách do tramvaje, neb mi Milý na pokyn sestry včera večer odvezl boty, ale svoboda je sladká a mě by k návratu na mučednickou celu svaté Kateřiny nedonutila ani placenta šourající se za mnou po chodníku). 

Konec těhotenského blogísku a příště zase o něčem normálním, co nesmrdí dětmi, depresí a dezinfekcí!