čtvrtek 2. května 2013

Deadline



Pod tíhou vzpomínek na spontánní první porod jsem se domnívala, že plánovaný císařský řez je pohoda. Schůzka načas. Téměř mysteriózní – znáte datum narození dřív než k němu doopravdy dojde a na opakující se dotazy „tak kdy už?“ můžete odpovídat s jistotou Sheldona z Big Bang Theory na pravděpodobnost rozpadu pozitronů. Nehledě na to, že si taky můžete bookovat kamarády na zapíjení potomka a nikdo se nemůže vymlouvat, že takhle na poslední chvíli fakt čas nemá. Domlouvat se s nimi na obědy a potom se ledabyle poflakovat po městě a užívat si, že vy se do kanceláře vracet nemusíte. V předstihu ubytovat Žmura u babičky.

Během těchto požehnaných dnů podobně jako pacienti v hospicu pociťujete prudké zlepšení zdravotního stavu. Sbohem pálení žáhy, čau bolavé kyčle. Jenže zázračně uzdravené staříky si krátce nato vyzvedne zubatá a pro vás si přijde ten skvěle a jasně domluvený termín sectio caesaria. Bez varování se z Felliniho „Život je krásný“ probudíte v kinosálu s promítáním „Ve 3:15 zemřeš“.

Příznak č.1: Stereotypní chůze. Bloumáte bytem, bezmyšlenkovitě otíráte prach a strkáte věci do pračky. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna. Otřete prach z čerstvě pověšeného prádla, naložíte do pračky koberec a houbičku na mytí nádobí. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna.

Příznak č.2: Signifikantní úmrtí. Předevčírem zemřel jeden pták z našeho manželského páru zebřiček. Vynecháme detaily, že oba dva přežili tři generace všech ostatních zvířat v domácnosti i narození Žmura a rozcuchaná Ptáková vypadala na umření posledních pět let.

Zaměříme se raději na fakt, že zemřela právě samička a ještě větší souhrou náhod ji najdu zrovna já, člověk se zanedbanou a neléčenou nekrofobií. Byla jsem nucena s mrtvolou v bytě strávit přes dvě hodiny, než se vrátil Milý z práce a odklidil ji. Přes moje zavírání se na záchod a prosby, aby svou pochmurnou činnost hlavně nekomentoval, jsem se později nechtěně dozvídala útržky, že už byla ztuhlá a jestli se mi při nálezu nezdála být trochu nafouklá.

Na stejný účet přidávám ještě historku z včerejšího prvomájového výletu do lesů a hájů za Mělníkem, kde jsme nepotkali ani nohu a kvetoucí třešně voněly tak opojně, že jsem na několik sladkých hodin zapomněla odpočítávat minuty do termínu operace.

V aleji to pod jedním ze stromů bzučelo víc než pod těmi ostatními. Ležela tam totiž roztrhaná srna. Tak klidně, jako by si jen na chvíli pohodlně lehla na bok, zamyslela se a dívala se přitom skrz zelené větve na oblohu. Trčela z ní obraná žebra a všude kolem ní bylo nasněženo z okvětních lístků a bílé plísně na vyškubaných chlupech. Abych vám to neservírovala jen jako trochu morbidní umělecký zážitek, taky z ní táhnul smrad mršiny na kilometry do kraje a zalézal mi spolu s radujícími se masařkami až do bagety se šunkou v batohu.

Zašla jsem si s rukou před ústy raději obloukem do pole, abych mrtvolu nemusela překračovat, narozdíl od koronera Milého a kamaráda Václava, kteří do ní bezostyšně šťamrali klackem a tipovali způsob a datum úmrtí.
Přitom jsem ale v poli málem šlápla do kopýtka ukousané kýty, které si zřejmě vrah chtěl odvléct do své nory až vytráví. Chápete to? Co když budu ta třetí ?!

Příznak č.3: Insomnie.
Tak tohle je pro mě úplná novinka. Vždycky jsem chápala nespavost jako prémiový čas navíc, který můžete využít k důležitým věcem a nestrávit jej intelektuálně pustým oddychováním pod teplou peřinou. Teď vám můžu konečně říct, co jsou ty důležité věci: je to četba odborných článků na téma embolie plodovou vodou na displeji vašeho mobilního zařízení, chození na záchod, zatahování závěsů, popíjení, roztahování závěsů, abyste se mohli vynadívat aspoň na tu bouřku, když už kurva nemůžete spát, chození na záchod, protože jste se přepili vody a vypadávání mobilu z uvolněné dlaně, když už konečně zaberete. Z náruče Hypnoa vás ale záhy vyrve Čičman, který zrovínka o půl třetí ráno začne škytat a k tomu pocítí nutkavou potřebu přerovnat si svůj děložní apartmán zejména v místech, kde se nachází vaše žebra anebo močový měchýř.

Nicméně dá se na to nazírat i z té lepší stránky a konstatovat, že se ty dvě, tři hodinky čistého času vyspím. Probouzím se do deštivého rána, vařím kávu a párkrát si s hrnkem lomcováku zakroužím koridor kuchyň-obývák-koupelna-pokoj. Házím do pračky povlečení a několik květináčů. Zbystřím nad ranním zpravodajstvím. Kdopak dnes asi umře a jakého bude pohlaví? Ručičky  mých porodních hodin se neúprosně blíží ke dvanáctce.

13 komentářů:

  1. to snad radši ten spontánní porod, děkuju :D

    OdpovědětSmazat
  2. Oba to zvládnete úplně v pohodě, uvidíš! V podstatě se můžeš opravdu těšit.
    Jako absoloventka obou způsobů porodu stále považuju plánovaný císařský řez za ten civilizovanější, míň stresový a i následné hojení bylo mnohem komfortnější. A děcko bylo taky zcela v pořádku, dokonce mělo hezčí hlavu :-)
    Mě ty myšlenky na smrt napadaly naopak při tom "normálním" porodu.
    Catha

    OdpovědětSmazat
  3. Quanti: a to já zase raději pod kudlu, jen by to mohlo probíhat jako neplánovaný dýchánek, kdy mi zavolají "Haló, paní Psice? Sbalte si prosím kartáček na zuby, jsme na cestě a za 20 minut budete na sále..."

    Catho, díky za podpůru. Ten první porod skončil taky na operačním sále, přirozené na něm bylo pouze to, že jsem nevěděla, kdy vypukne. Od té chvíle to ale byl spíš festival porodních zákroků a medikamentů, takže na slova "jde se rychle na císaře" vzpomínám jako na ta nejvíc úlevná z celé akce. Teď je to spíš o tom, že vím, do čeho jdu. Bez kontrakcí nejsem úplně natěšená, že při troše štěstí uvidím své rozpárané břicho v odrazu lamp nad sebou ani na první vstávání na JIPce. Ale to už je jen zhýčkanost druhorodičky;)

    OdpovědětSmazat
  4. Rozpáraná břicha, agónie, konečný termín, konečné řešení.. Ještě že je tam ten prvek vzkříšení, nového života ;-) Tak přeji happy end. Při císaři si ani pořádně nezakřičíš, ale pláče mimina bude ještě dost. Hm, to nezní jako útěcha; co tahkle Máš to za pár, a za chvíli i za ssebou? Díky insomnii si tu počteme takovou reportáž psanou na oprátce, proto díky, že jsi se při kolečku po bytě zastavila i u klávesnice. Bos.

    OdpovědětSmazat
  5. Co je teď v pračce?
    Pračka má taky břicho jako buben. Po každém praní jí někdo udělá císaře a je to v pohodě. A to je TO znamení,co se nám nutí. Né že zvěř zemřela. Pračka je v pohodě po každém císaři a prádlo také.

    OdpovědětSmazat
  6. Držím palce ať všechno proběhne hladce a bezbolestně a Čičman se má čile k světu, ale čile jen do té míry, že tě nechá vyspat :-)
    Opět skvělý post, děkuji za něj - brousím na tvůj blog pokaždé v naději, že tu bude nový příspěvek, který je zárukou pozvednutí nálady. Přerovnávání děložního apartmánu mě dostalo do kolen, mám to ještě v živé paměti :-)
    Já mám své porodní "tenkrát poprvé" za sebou necelé tři týdny a po dvou dnech byť dlouhou dobu nepravidelných, zato vytrvalých kontrakcí a muk beze spánku a odpočinku jsem taktéž v deliriu a s vidinou neodvratné smrti žadonila ošetřující personál o císaře. Nevyhověli mi a dnes jsem za to ráda - zpětně. Ta následná rekonvalescence je asi rychlejší, soudě podle rozdílu v pohyblivosti podobně postižených na nemocniční chodbě při ranní honbě za horkým čajem - rozlišit se daly dva typy: kačeři a sluhové. Jeden typ je charakteristický svou kolíbavou chůzí s doširoka rozkročenýma nohama a druhý šouravým pohybem v hlubokém předklonu s jednou rukou přidržující si břicho. Kačeři zpravidla vítězili.
    lola

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. taky jsem žebronila, naopak po asi jen hodině kontrakcí, zato tak strašně intenzivních, že jsem si nedovedla představit přežít žádnou další. Taky mi nevyhověli a taky jsem ex post ráda, ale znám ten pocit...

      Smazat
  7. Bos., zařvat si při císaři, to zní jako pěkná inspirace na operační sál!

    Liško, jj, snad bude Čičman bez flíčků i na čtyřicet

    Lolo, gratuluji - pamatuju se, že jsme to řešily úplně na začátku a ty už máš svého jarního Čičmana úspěšně venku. No, budu se snažit dělat sluhům čest a stát se žíznivým kačerům rovnocennou soupeřkou:)

    OdpovědětSmazat
  8. Mek Bílová
    Už se nemusíš bát, Psice! Číslo tři byla komářice, co jsem ji právě rozmázla o sádrokarton! Teď je na řadě jaro, májová čičmaňátka, jásání, mávátka, vlaječky, jupí!

    OdpovědětSmazat
  9. coby znalec kvalitní literatury bych rád podotkl, že císař je nahý!

    OdpovědětSmazat
  10. držím palec :-) já bych se do císaře nehnala :-) vzhledem k tomu, že jsem byla po prvnim porodu fit po třech dnech a po tom druhym po třech hodinách, tak bych se pooperačnímu hojení radši vyhnula.. plus to, že člověk neví kdy je mi příjemnější, než odpočítávat vteřiny (i když v tom týdnu přenášení jsem též odpočítávala, hlavně proto, že jsem se obávala všech těch vyšetření a hamiltnů, který je nutno přenašečkám udělat)

    OdpovědětSmazat
  11. Nám, co máme strie jen z přežírání se to kecá. Podívej se na to z té lepší stránky. Hádám, že můj táta má dnes celý den průjem právě proto, že měl z podobného uměleckého zážitku dnes guláš k obědu. Ať žije venkov! Děcka jsou fajn. (Ty cizí...) Drž se.

    OdpovědětSmazat
  12. MB, ta třetí byla samička klíštěte, kterou mi odparazitili na příjmu v porodnici...zkrátka nástup holky z venkova!

    lobo: celkově to bylo takové hippie a nalehko

    výloho, jestli to byl on, kdo obral ta zebirka, tak ze mu z krosny vypadla ještě noha, mohlo být i na řízky...

    všichni: podrobnosti v příštím postu!

    OdpovědětSmazat