Čičman

„Fuj, vy máte na ruce klíště!“ Sestřička na příjmu se ode mě štítivě odtáhne. Zřejmě suvenýr ze vzpomínaného výletu z minulého postu. „S tím vám já určitě nepomůžu, ale zavolám kolegyni“. Zanechá mou ruku v manžetě na měření tlaku a zbaběle uteče ze dveří. Za pár minut nastoupí životem oprýskaná sestra č.2. ozbrojena pinzetou a dezinfekcí. „Vy se mě nebojíte?“ ptám se ji povzbudivě, abych zbytečně nebudila další podezření na ektoparazity nebo že po mně na křesle zůstanou svíjející se články škrkavky. „Paní my máme psa, kočky, slepice, králiky a dvě děti. Minulej tejden jsem jich vytahovala dvacet“, odvětila profesionální odvšivovačka a zamžourala na klíště zblízka pohledem lovce. Tím můj porod mohl oficiálně začít.

Při vstupu obětiny (rozuměj mě) na operační sál překvapí majestát rozlehlé místnosti. Takovou pitevnu neměl ani doktor Mengele. Vzápětí pochopím velikost prostor, protože na plac nastupuje osmičlenný pracovní tým včetně chichotajících se studentek na praxi. „Nebudou vám vadit ještě moje holky, že ne?“ ptá se mě laškovně anesteziolog. Po mém kývnutí, byť s otazníkem v očích, ve dvojstupu napochoduje ještě patnáct indonézských stážistek.

Dál už jsem to znala. Epidurální katetr, žlutá dezinfekce, pracovní dialogy a odborný humor mezi kolegy. Těším se, až se mi z napíchlých zad rozleje příjemné teplo do noh a zesádrovatím. O pár minut později teplo sice teče, ale spíš jako z prasklého topení, než parovodní trubice. „To je úplně normální“, jsem ujištěna. „Jdeme na to!“. Je pravda, že úvodní řez vnímám ještě celkem neostře. Zatímco ty další a stříhání do jednotlivých přepážek a vrstev už cítím zcela konkrétně. „Myslím, že je něco jinak“, svěřím se anesteziologovi. Ahúúúú, a co to bylo teď? Odstříhlý močový měchýř? „Já vám zesílím dávku a potom si vypomůžeme jinak, hned jak bude odbaveno dítě“, dostanu slíbeno. Potom řvu, protože mě někdo kuchá a tahá ze mě droby jako z krocana. Do háje, odplivuju jedovaté nadávky na tom Jeseniově stole, všichni se tváří, jakože to neslyší, jen mlčenlivé indonézské ženy přede mnou ustupují do bezpečí.

V nejhorší řežbě, když chci poprosit aspoň o roubík, se ozve úleva a pláč. Čičman! „Je to velká tlustá holčička, gratulujeme!“ Blahopřejí mi, jakoby se nechumelilo. „Tak a my můžeme, možná se vám teď trochu zatočí hlava. Příjemnou jízdu!“ Vida, aspoň anezteziolog mě slyšel – a vyslyšel. Je mi už celkem jedno, jestli mě sejme kladívkem po hlavě nebo mi odamputuje tělo od břicha dolů. Příští sekundu mi vybuchne v hlavě první petarda. A další a další rozbuška. „To je nádhera“, nemohu se zdržet opačných komentářů, „co je to prosím za mix?“ Oči anesteziologa se tiše usmívají. „Efedrin a opiáty, takový rodinný recept“, mrkne na mě. „Teď odpočívejte a užívejte si to, dáme všechno kromě holčičky na své původní místo“. Vnímám jen teplo a zmatené pobíhání dětské sestry, že se ztratil tatínek. Zmínka o ztraceném otci mě pobaví a rozesměje, takže mě sestra v předtuše mého podroušeného stavu jen odmávne a běží ho zatknout na druhý konec chodby. Zdálky slyším, že se našel a už ho vedou. Potom už jen zvonečky v hlavě a ztracený Milý sprintuje podél lůžka, na kterém to se mnou sanitář sportovní jízdou valí přes čekárnu plnou křižujících se rodiček. Máme Čičmana, vypadáš skvěle! (Že jsem nebyla bílá ani zelená, ale transparentní se od něj dozvídám až druhý den). Hadičky a čípek na JIP.

Naštěstí mé tělo už podruhé schvátil samohojící lurdský zázrak, tentokrát obohacený i o plnotučné mléko k potěše dětských sester a laktačních teroristek. Čičman je ve dne děvče andělského úsměvu nad dvojitou bradou a faldů i na prstech na rukou a hraje divadlo na dojaté návštěvy. Nemá oči. Ty otevírá až se soumrakem a po setmění se definitivně mění ve vlkodlaka. Šavluje okolí ostrými nehty a řve jako hyena, takže je schopná do pokoje přivolat odvážnější půlku směny nočních sester s hasicím přístrojem v domnění, že na oddělení pronikla puma.

Pihy na kráse jako vampirismus nebo mexický masakr ale zkrátka nemůžou zastínit dvě zásadní změny. Čičman je tady! A přestala jsem být těhotná. Halelujah!