Dáme jídlo.cz? Nedáme!

Nechci začínat moc namyšleně, ale myslím si o sobě, že jsem daleko pilnější než většina lidí kolem mě. Tedy samozřejmě co se týká vyhledávání a ochutnávání zdrojů jídla, abychom zůstali v intencích dnešního titulku. Dobrá, tak tedy já a ještě labrador mých rodičů patříme do elitního klubu útvaru rychlého nasazení, když jde o neomylný pud, že zrovna za větrem a močí ošlehanými dveřmi té nenápadné restaurace vývar s babiččinými nudlemi není vývarem s Babicovými šunkofleky z předvčerejška nastříhanými na tenké plátky.

Z tohoto druhu činorodosti mě může vytrhnout leda nějaké spiknutí osudu nebo živlů, jako je mimochodem fakt, že únor trval tři měsíce a když už konečně zhebne i ten poslední sněhulák, tak bude do dalších adventních trhů pršet.

A to už ani Psici nevytáhnete o půl dvanácté na oběd, i kdyby to mělo být na tofu pstruha s tempehovou nádivkou. To je totiž přesně ten okamžik, kdy se Psice usadí do křesílka k notebooku s vizí, že konečně vyzkouší na vlastní chuťové pohárky tu báječnou donáškovou službu, která slibuje snést k nohám od modrého z nebe po meníčko z Burger Kingu.

Po desetiminutové labužnické rozcvičce jde z kola ven futo yasai sushi, řízkárna a Vietnam. Na konci jízdenky špenátových gnocci k nám domů zjišťuji, že minimální objednávka je pro pět lidí. Čičman jen pije a s Pižmurem si dáváme oběd napůl, na další čtyři porce se necítím a tak s povzdechem pokračuji ve výběru. Poté, co z různých příčin padnou další dva podniky, už trochu nevrle vybírám zapečenou brokolici se sýrem a bleskově se proklikávám k finiši, než mě nějaká podmínka zase připraví o pracně sestavený oběd.

Následující hodinu se neděje nic. Respektive kručí mi v žaludku a taky mi začíná vrtat hlavou, proč jsem se vlastně nerozhodla pro pět porcí noků. Potom volá operátorka. Kurýr měl poruchu na motorce, vydržím ještě deset minut? Jako obvykle v podobných situacích se dozvídám, že jde o velmi řídkou komplikaci, která se přihodí jednou za dvě stě let. „Tak doufám, že to bude aspoň stát za to“, pronesu smířlivě na rozloučenou věštecká slova. Po dalších dvacet minut trvá úplně stejné potravinové vakuum, pouze obohacené o opakování Žmurova modlitebního mlýnku a mantry „mami-ham-ham“.

Zvoní kurýr. Pravda, je to urostlý kurýr a je na něm poznat upřímná lítost, že se s tou zasranou motorkou musel pěšky táhnout až na naši dementní ulici. Oba cítíme, že nemá smysl nějak dál to protahovat. Já mu strčím do dlaně smotek bankovek, on vytáhne z batohu tajemný balíček a mávne na pozdrav. Zabouchnu mu dveře před obličejem, vyběhnu čtyři patra a hladově roztrhám polystyrenovou krabičku. A v ní jako perla v ulitě leží klobása. S kyselou čočkou. Úplně studená klobása se žlutým omastkem a s rozvařenou tmavě zelenou kaší, abych vám to popsala přesně podle pravdy a nic nezamlčela. Žmur se poradoval nad klobásem a během toho, co jsem se čtyřikrát pokoušela dovolat na operátorku na mě na talíři zbyl víceméně ten sražený tuk s dvěma vyplivnutými konci střívka z párku na kyselém hnízdečku mých labužnických choutek. Zítra jdu na oběd i kdybych se měla brodit v holinách a neoprenu!