Proč nerada vařím

abych se očistila od bahna komentářů z minulého postu, kde se někteří nestydí přiměřovat můj vztah k vaření za infinitezimální a zbytek se vysmívá jinak, vysvětlím vám teď jednou provždy proč.

Nejdřív základní taxonomie. Pokud do hry nepočítám podniky z Maurerova sborníku, takové to domácí vaření prostě spadá pod domácí práce, nemůžu jinak. A rozhodně to netvrdím s pohrdavě ohrnutým pyskem, já mám domácí práce ráda. Ale jak už to tak bývá, některé z nich raději. Jako třeba vynášení koše. Ten pocit vláčet po schodech pytel lepkavého hegeše se soustředěným výrazem jako hovnivál svoji kuličku. Když se pytlů v domácnosti urodí více, pocit závěrečné úlevy se násobí. Dobře však poslouží i přecpaný sáček z mikrotenu, u kterého bezprostředně hrozí riziko, že se jeho obsah vysype na boty, půlku schodiště a zastaví ho až rohožka majitele domu. Po kvalitně zvládnutém sestupu dole přichází okamžik odpadkového vyvrcholení. Pravidelně trénovaným pohybem lokte nadzvednu poklop popelnice a mrskám tam ty igelitové rakve plesnivé marmelády a amputovaných končetin vodňanského kuřete pěkně jeden po druhém.

A co teprve praní, to už je taková poloprofesionální terapeutická záležitost. Nahážete do pračky své svršky poskvrněné od trávy, slin a nahnědlých čmouh, o jejichž původu se sice můžete domýšlet, ale úplně se vám do toho nechce. Něco jako drobné lži, ústrky a sprostá slova, která se o vás za celý den rozmáznou. A za hodinu taháte jako králíky z klobouku voňavá trička a za pozpěvování si je věšíte na sušák podle barev a oblíbených položek. Opět se můžete zařadit mezi slušné členy společnosti s čistým štítem.

Vaření by se určitě taky dalo na křesle u psychologa vyložit pozitivně, třeba jako stát se velkou pramatkou zemí a nakrmit všechny své děti nebo svou dušičku nakrájet na kousíčky a nabídnout ostatním. Ale upřímně řečeno mě žádná z těch variant neláká.

Vaření je drahé. Jako příklad uvedu vegetariánské penne s lilkem a cuketou. Na nákupní seznam tedy píšu 2 kusy cukety, 1 lilek a sáček těstovin. Do kila se vejdeš, zatleská ve mně skrblík. Jenže po cestě obchodem vezmu taky sušená rajčata, čerstvou bazalku a ještě že jsem si vzpomněla, dochází olivový olej a potřebuju nějakou energii na cestu domů, takže pistáciová Deli to jistí. A když už budeme vařit, tak lehké bílé víno, ať to nezapíjíme rybízovým sirupem. Pětibába v hajzlu.

Vaření připravuje o iluze. Nebojím se toho, vaření nasírá. Ta snobácká chuťovka přestříknutá monogramem šéfkuchaře z worcesteru a přeložená citrónovou trávou nikdy nezafunguje doma. A to ještě vynechávám pečení, kde se výsledky mé práce umísťují spíš na výstavách leteckých modelářů. Pevné a přitom porézní, v obou případech nejedlé. Ve vzácných případech je sním zlostí sama.

Za třetí vás to nepřekvapí, ale v úplném výčtu by se to nemělo vynechat. Vaření generuje neuvěřitelné množství zaflákaného nádobí, které po celé té monstrakci zbyde, hovadsky se kupí v dřezu a očekává, že to někdo umyje (mytí nádobí nemám v žebříčku nejoblíbenějších domácích prací na posledním místě jen díky tomu, že existuje taky vysavač).

A za poslední, vaření je neopakovatelný kreativní proces a každodenní rutina v něm zabíjí napětí a radost z výsledku. (To abyste si nemysleli, že se mi nepovedlo nikdy nic. Například balkánské papričky bohužel neumí nikdo tak dobře jako já!)

Ale pokud bych musela přijmout místo v hotelu a mohla si vybrat, kde v něm budu pracovat, konečně už víte, kde mě najdete. Ta paní ve vaťáku u kontejnerů.