Velký bratr tě vidí

a jestli si myslíte, že to dnes bude o Žmurovi, tak jste úplně out!

Ostatně stejně jako já. Holky mi vždycky říkaly, že až se narodí to druhý, tak teprve pochopím, co je to mít děti. To mi teprve dojde, proč se chodí na plastiku povislých očních víček z nevyspání a na sterilizaci, aby se to sfouklo společně s liposukcí a prsními implantáty všechno pod jednou narkózou.  Povislých je zatím jen pár plen na sušáku a sterilní, jako už tradičně v naší domácnosti,  tady není dokonce vůbec nic.

Čičman se definitivně vzdala svého bohatého nočního života. Celkem chápu, že ji párty v půl třetí ráno při stereotypním pohledu na naše klimbající obličeje brzy přestaly naplňovat a svým způsobem je mi jí dokonce líto. Taky mě nebavilo, když mě někdo vytáhnul na jedno a uprostřed největší zábavy a házení pivními tácky na cíl začal zívat a nutně potřeboval na poslední metro, protože ráno vstává. V noci Čičman prozře nejdřív kolem jedné, objedná si velký milk shake a zase způsobně odpadne.

Pár dnů poté, co se vyklidnila,  začal být Milý roztržitý a po večerech se koncentroval se na práci s notebookem. Zpozorněla jsem, protože přesně takhle začínají nákupy něčeho, co je ve výsledku strašně drahé, na hovno a většinou to tajně nakopávám při každé cestě okolo, když není doma.

„Nepotřebujeme s novým dítětem taky větší auto, že ne?“ ujišťovala jsem se mimochodem při vaření večeře. „Ani Galaxy S4 nebo letadlo na dálkové ovládání?“ ptám se dál jako by se nechumelilo a sypu do polívky škrob místo soli.

„Víš co. Nech všeho a pojď se na ní podívat. Tohle je přesně to, co hledáme. Čičman bude mít v ložnici jen vysílačku s čidlem na hluk, ta nikam neuteče. A Žmur ka-me-ru! V noci se dá zapnout infračervené vidění a pomocí ovladače přímo v mobilu se s ní můžeš rozhlížet všude po jeho pokoji.“

„Takže kamera na hlídání dětí?“

„Když jí dnes objednám, doručí nám ji už zítra.“

„Tak ji objednej.“ Kapituluju.

„Už je dávno objednaná“ uzavřel to Milý.

Večer nato jsem zanechala spící děti a Milého nad notebookem a krabicí s naší křemíkovou au-pair svému osudu a šla s Gábinou na chvíli do parku na zahrádku. Cestou domů mě už v mezipatře trnou zuby z houkání nějakého alarmu. „Senzor pohybu“, vysvětluje Milý, když jsem rozrazila dveře.

„Vidíš, teď se Žmur napil a otočil na bok. To musím ještě optimalizovat“, jal se znovu rozebírat a programovat přístroj. „Hned za tebou přijdu.“

Od hned uplynuly asi dvě hodiny a už jsem dávno spala, když mi přilehnul ruku. „Podívej, teď otevřel oči!“

„A jak to poznáš“, ptám se rozmrzele a mhouřím na displej s ležící postavičkou pod peřinou.

„Úplně jednoduše. Když má otevřený oči, tak mu do tý kamery červeně svítěj. Jako když si posvítíš baterkou v džungli. Vůbec se nechtěl probudit, ani když jsem s ním cloumal, abych to mohl otestovat“ postěžoval si. „Součinnost s technologickým pokrokem je v téhle domácnosti vůbec žalostná“, zaslechla jsem jen zdálky a znovu usnula.

Ráno přebíhám v nedbalkách s miminem v záňadří a jogurtem v zubech přes pokoj, když paralelním zrakem zaregistruji pohyb v poličce proti Žmurově posteli. Ukročím pár kroků doprava. Kamera se točí se mnou. Položím dítě na postel a stáhnu si ramínko od podprsenky. Objektiv se teleskopicky vyšroubuje dopředu div nepřepadne z poličky. Zazvoní mi mobil. „Dobrý, co? Mohli bychom si objednat celý set do všech pokojů a do koupelny a díval bych se potom na rozdělené obrazovky jako sekuriťák! Bacha, Žmur ti právě někam odnesl ten jogurt. Nechceš udělat striptýz?“