Manuál pro návštěvníky dětských besídek

 

Vim, že jsem Wednesday. Vim, že bych si to měla užít. Vždyť je dost možný, že tahle besídka byla jednou z posledních, na kterých jsem byla (Žmur už mě naštěstí nikam netahá). Ale přesto, nebo právě proto, je potřeba předat dál message-vám všem, kteří na dětský besídky chodíte nebo budete chodit ještě dlouhý roky. Protože kdo je připraven, nebývá zaskočen.

Závěrečný vystoupení dětských kroužků vás má jako rodiče přesvědčit, že tučný kurzovný za dětský volnočasový aktivity nebyly prachy spláchnutý do hajzlu. Není náhoda, že den po týhle akci roku se spouští přihlašování na další školní rok.

Úplně vidím tu poradu krizového štábu v tajný místnosti Domu dětí a mládeže:

Ředitel (zamyšleně s pohledem z okna): „Kam zmizely všechny ty granty a prachy od rodičů? A kdo to ksakru stojí na mým místě pro vozíčkáře? Kam si mám teď asi tak parknout svý lambo?! Je čas na další besídku, bude ještě epičtější než loni a přistavíme i sanitku pro prarodiče, který zkolabujou na předávkování roztomilostí!“

Lektorka dětského baletu: „Všechny holčičky budou mít ještě růžovější sukně než vloni! I Jiřík!“

Lektorka tanečků pro nejmenší: „Slíbili jste nám, že už to nebudeme nikdy opakovat…máte někdo číslo na odbory?“

Lektor dětského bubnování (hlavou o stůl): „Ne-bu-de-li pr-šet, nez-mok-nem….“

Nic pro lidi se sociální úzkostí

Byli jste někdy na koncertě Rolling Stones? Nebo v outletu Lidl ve Štěrboholech? Ne, protože by vám z toho jeblo? Potom vám můžu rovnou prozradit, že nejste vhodný návštěvník ani na dětský besídky. Počítejte, že na každý dítě tady připadá průměrně 10 dospělých: rodiče se tomuhle utrpení většinou rafinovaně vyhnou, ale o to víc prostoru zaberou prarodiče, sestřičky z porodnice, vychovatelky z pasťáku, náhodní kolemjdoucí…fakt, děti jsou schopný sem natáhnout naprosto kohokoliv.

„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se v sále kina starší paní, která se tvářila jako majitelka celýho globálního řetězce Cinestar. „Ne, takhle řada je pro NAŠI rodinu. CELÁ.“ procedila mezi zuby.

Co pro mě máš v batohu?

Řekněme si to tedy na rovinu. Většina lidí si prostě nesedne a stojíte nebo sedíte na zemi jak v indickým vlaku. Mezi tím vším se proplétají mladší sourozenci. Dcery a synové pekla, kteří k dětským besídkám patří stejně neodmyslitelně jako žlučníkový záchvaty k Vánocům.

Z pološera mě tak vytrhnul známý zvuk zipu mýho batohu, do kterýho se zdárně vlámalo cizí batole s rukou pokrytou typickým dětským sekretem-směsí slin a kukuřičných křupek. Tohle lepidlo zavrdne na pevném povrchu jak beton a po 10 sekundách to nesundáte NIKDY NIČÍM.

„Ale Kačenko, říkali jsme si, že nebudeme sahat do cizích věcí“ směje se laškovně cizí matka a spiklenecky na mě mrká, zatímco mi Kačenka betonuje firemní noťas. Protože když jste taky máma, tak pro tyhle lumpíky přece máte pochopení, ne. Hihi!

Tohle tady děláme celej rok a vy za to platíte majlant

Už tradičně vystoupení začíná u nejmenších dětí, protože jsou nestabilní a po 15 minutách se můžou počůrat, začít řvát nebo třeba úplně vysublimovat.

„A teď si představíme naše malá koťátka“, hlásí moderátor a na stage se přikutálí deset dětí se zmalovanými obličeji a kočičími oušky z Wishe. Nejslabší sorta babiček a matek propuká v slzy dojetí. Moderátor to přehluší písničku od Dády Patrasový puštěnou přehnaně nahlas, která má sama o sobě potenciál vypálit vám polovinu neuronů v mozku na uhel.

Půlka koťátek rozpačitě stojí a jedna holčička se přitom zaníceně rýpe v nose. Bystřejší polovina dětí zachytila zoufalou nápovědu lektorky z první řady, takže se začne válet po zemi. Největší talent skupiny udělá kotrmelec a sálem se ozve ohlušující potlesk.

Všechny tyhle flétničky by se měly zakázat

Jestli vám taneční kroužky připadají jako týrání dospělých, tak to rychle přehodnotíte při vystoupení hudebních kroužků.

Musím se přiznat, že jestli ještě někdy v životě uslyším stejně skřípavé podání lidovky „ovčá-cíííí čtverá-cíííí“, tak jsem schopná úplně všeho včetně toho, že si ukousnu vlastní malíčky a strčím si je do uší, abych tohle šílenství zastavila. U kroužku mladých bubeníků vám v uších ale nepomůžou ani ukousnutý malíčky.

Minuta slávy

Konečně je to tady, vaše dítě leze na stage. Je to jediný dítě z tohohle sálu, který je úplně dokonalý a pravděpodobně se na tom nejvíc podílí fakt, že nese polovinu vaší DNA a že jste do něj vrazili už tolik peněz a energie, že vám mozek vůbec nedovolí myslet si nic jinýho.

Celý dvě hodiny jste jako maják odolávali příboji, abyste se dočkali téhle chvíle: i přes nesouhlas seniorky Boženky a její mnohačetné rodiny se zvedáte s mobilem nad hlavou, odhazujete cizí batolata, která vám ohlodávají věci v batohu a natáčíte tu minutu slávy. Contemporary tanec své dcery. Abyste vzápětí zjistili, že dvě hodiny předchozího utrpení má své následky: nenahráváte video. Moje hlavní message tedy zní: je to past. Budete na to chodit znova a znova každej rok a ve finále si z toho budete pamatovat jen to hezký. Jako ostatně z celýho jejich dětství.

...a naopak.