My name is Luggage. Lost Luggage.

Přesně pod tímhle jménem totiž fungujeme nejen pro personál hotelu, ale už i pro některé empatické ubytované hosty. Po jedenácti hodinách v letadle se můžou stát jen dvě horší věci než dřepět a smažit Mahjong: buď nedoletíte, nebo nedoletí vaše zavazadla. Po příletu do Panama City a půlhodině vtipkování na konto našich uprchlých krosen na cestě do Belize záhy pochopíme, že malé batůžky, manžestráky a zimní větrovky jsou v místních 34 st. naši jediní společníci, na které můžeme spoléhat. Tenhle obludný oser výrazně nespraví ani ochotný úřadník na reklamacích a humanitární balíčky s tričkem, kartáčkem a zubní pastou. Podle trackingu krosny zůstaly na Charles de Gaulle, nejbližší termín jejich doručení je čtvrtek.

První ráno v Panamě je krásné: přímo pod naší terasou běhají aguti, něco mezi potkanem a nutrií (a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to místní jedli), směs pestrobarevných ptáků ozobávajících banány pověšené na stromě a chorizo na talíři zlepší moji náladu k bodu exaltace – alespoň do té doby, než zjistím, že moje jediné vyprané kalhotky v 90% vlhkosti vzduchu zůstaly přesně ve stavu, v jakém jsem je v noci věšela na kliku.

Voláme na pojišťovnu, protože naše zimní evropská výbava a jednorázové balení pasty na zuby není nic, v čem bychom tady mohli důstojně a vlastně ani jakkoliv jinak existovat. Potom se stane věc, ke které bych Milého nikdy, nikdy, nikdy nedonutila v příčetném stavu – vyrážíme do místního obchodního centra na nákup kosmetiky a oblečení. Milý se zarputilým výrazem oběti systému, já naostro, oba s odhodláním vyřídit to co nejdřív a vypakovat se do příjemnějších míst. Nikdy jsem neměla ráda obchodní centra. Po včerejšku vám můžu prozradit, že je nenávidím. Nejdřív to bylo zábavné, místní móda je totiž výrazně ženská a vyzývavá, jak by se to taky dalo nazvat, ale pro obyvatele našich zeměpisných šířek je to něco mezi gipsy a sezónním výprodejem vietnamské tržnice. Zatímco čínské hadry svazuje aspoň pomyslná stopka východní cudnosti, latinskoamerická móda v tomto ohledu postrádá jakékoliv hranice. Neónové barvy, gepardí potisky, výstřihy od pupíku ke žlábku na zadku. Minimálně 10% lycry, aby to všechno dostatečně pružilo a obtáhlo přebujnělé křivky místních krasavic. Docela jsem se bavila až do pátého obchodu, kde se Milý vyjádřil ve smyslu naší poslední šance v tomhle bohem zapomenutém podniku koupit cokoliv s krátkými rukávy a vhodné k plavání. Nakonec to tedy vyhrála na zdejší poměry ultra nudná Zara, Crocs a Rafiné, ačkoliv si nejsem jistá, jak se na plavky za $69,90 bude dívat coby na nouzové nákupy základních životních potřeb agent naší pojišťovny. Ale převlečená za krajkového tygříka s vykukujícími bradavkami nebo za Borata ven prostě nejdu!

Zato převlečená do rudých puntíkovaných šatů, což je tady nejdecentnější model široko daleko, zase nemůžu do pralesa. Holiny a pláštěnky jsou v krosnách někde na letišti, jenom nevíme, na kterém. Jsme na cestě do Davidu, druhého největšího města Panamy v regionu Chiriqui. Podle informací pracovníků letiště dorazí naše výbava právě sem, dlužno ale dodat, že jde o sliby, které z nich páčíme neustálým telefonováním. Včera večer jeden z nich vyzradil, že vlastně nikdo nemá tušení, kde a jestli naše batohy ještě někde jsou, takže čtvrtek, ke kterému se upínají naše naděje, zůstává velmi abstraktní veličinou. Svou chudou výbavu prozatím převážím v černém pytli na odpadky, který mi laskavě poskytla recepční v La Estancia. Musím být neustále ve střehu a bránit ho jako lvice mláďata před uklizečkami, správci budov a dalšími živly, toužících ho vyhodit do nejbližší popelnice.

Stýská se mi po dětech. Ne, že bych vzlykala do polštáře a checkovala dřívější odlety, ale myslím na ně přinejmenším, když vidím nějaké místní děti. Ty jsou v podstatě všude, i v našem autobuse. Vždycky mě překvapí, jak hodní a dokonalí jsou, když spí, nebo s nimi nejsem. Babička nám napsala, že zatím zvládá a ať se nám hezky cestuje. Pod slovem "zatím" se mi vybavují hodiny až minuty před psychickým zhroucením, ale bojím se doptat. Tak si jen představuji děti se sirkami nebo vyklánějící se při plivání na auta z 12.patra, zatímco se prarodiče před těmi grázlíky zamykají v kuchyni a zapíjejí Lexaurin slivovicí. Budu muset krotit svou představivost a vyžadovat konkrétnější reporty, i kdyby pravda byla sebehrůznější.