čtvrtek 16. ledna 2014

My name is Luggage. Lost Luggage.


Přesně pod tímhle jménem totiž fungujeme nejen pro personál hotelu, ale už i pro některé empatické ubytované hosty. Po jedenácti hodinách v letadle se můžou stát jen dvě horší věci než dřepět a smažit Mahjong: buď nedoletíte, nebo nedoletí vaše zavazadla. Po příletu do Panama City a půlhodině vtipkování na konto našich uprchlých krosen na cestě do Belize záhy pochopíme, že malé batůžky, manžestráky a zimní větrovky jsou v místních 34 st. naši jediní společníci, na které můžeme spoléhat. Tenhle obludný oser výrazně nespraví ani ochotný úřadník na reklamacích a humanitární balíčky s tričkem, kartáčkem a zubní pastou. Podle trackingu krosny zůstaly na Charles de Gaulle, nejbližší termín jejich doručení je čtvrtek.

První ráno v Panamě je krásné: přímo pod naší terasou běhají aguti, něco mezi potkanem a nutrií (a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to místní jedli), směs pestrobarevných ptáků ozobávajících banány pověšené na stromě a chorizo na talíři zlepší moji náladu k bodu exaltace – alespoň do té doby, než zjistím, že moje jediné vyprané kalhotky v 90% vlhkosti vzduchu zůstaly přesně ve stavu, v jakém jsem je v noci věšela na kliku.

Voláme na pojišťovnu, protože naše zimní evropská výbava a jednorázové balení pasty na zuby není nic, v čem bychom tady mohli důstojně a vlastně ani jakkoliv jinak existovat. Potom se stane věc, ke které bych Milého nikdy, nikdy, nikdy nedonutila v příčetném stavu – vyrážíme do místního obchodního centra na nákup kosmetiky a oblečení. Milý se zarputilým výrazem oběti systému, já naostro, oba s odhodláním vyřídit to co nejdřív a vypakovat se do příjemnějších míst. Nikdy jsem neměla ráda obchodní centra. Po včerejšku vám můžu prozradit, že je nenávidím. Nejdřív to bylo zábavné, místní móda je totiž výrazně ženská a vyzývavá, jak by se to taky dalo nazvat, ale pro obyvatele našich zeměpisných šířek je to něco mezi gipsy a sezónním výprodejem vietnamské tržnice. Zatímco čínské hadry svazuje aspoň pomyslná stopka východní cudnosti, latinskoamerická móda v tomto ohledu postrádá jakékoliv hranice. Neónové barvy, gepardí potisky, výstřihy od pupíku ke žlábku na zadku. Minimálně 10% lycry, aby to všechno dostatečně pružilo a obtáhlo přebujnělé křivky místních krasavic. Docela jsem se bavila až do pátého obchodu, kde se Milý vyjádřil ve smyslu naší poslední šance v tomhle bohem zapomenutém podniku koupit cokoliv s krátkými rukávy a vhodné k plavání. Nakonec to tedy vyhrála na zdejší poměry ultra nudná Zara, Crocs a Rafiné, ačkoliv si nejsem jistá, jak se na plavky za $69,90 bude dívat coby na nouzové nákupy základních životních potřeb agent naší pojišťovny. Ale převlečená za krajkového tygříka s vykukujícími bradavkami nebo za Borata ven prostě nejdu!

Zato převlečená do rudých puntíkovaných šatů, což je tady nejdecentnější model široko daleko, zase nemůžu do pralesa. Holiny a pláštěnky jsou v krosnách někde na letišti, jenom nevíme, na kterém. Jsme na cestě do Davidu, druhého největšího města Panamy v regionu Chiriqui. Podle informací pracovníků letiště dorazí naše výbava právě sem, dlužno ale dodat, že jde o sliby, které z nich páčíme neustálým telefonováním. Včera večer jeden z nich vyzradil, že vlastně nikdo nemá tušení, kde a jestli naše batohy ještě někde jsou, takže čtvrtek, ke kterému se upínají naše naděje, zůstává velmi abstraktní veličinou. Svou chudou výbavu prozatím převážím v černém pytli na odpadky, který mi laskavě poskytla recepční v La Estancia. Musím být neustále ve střehu a bránit ho jako lvice mláďata před uklizečkami, správci budov a dalšími živly, toužících ho vyhodit do nejbližší popelnice.

Stýská se mi po dětech. Ne, že bych vzlykala do polštáře a checkovala dřívější odlety, ale myslím na ně přinejmenším, když vidím nějaké místní děti. Ty jsou v podstatě všude, i v našem autobuse. Vždycky mě překvapí, jak hodní a dokonalí jsou, když spí, nebo s nimi nejsem. Babička nám napsala, že zatím zvládá a ať se nám hezky cestuje. Pod slovem "zatím" se mi vybavují hodiny až minuty před psychickým zhroucením, ale bojím se doptat. Tak si jen představuji děti se sirkami nebo vyklánějící se při plivání na auta z 12.patra, zatímco se prarodiče před těmi grázlíky zamykají v kuchyni a zapíjejí Lexaurin slivovicí. Budu muset krotit svou představivost a vyžadovat konkrétnější reporty, i kdyby pravda byla sebehrůznější.

11 komentářů:

  1. To vypadá dobrodružně! A došlo i na kalhotky (Sejra bude štěstím bez sebe)! Tak přeju good luck se zavazadly, i když...no, uvidíme. Třeba to dopadne dobře :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Charles De Gaulle je tímhle pověstný. Mně sežral kufr na cestě do Japonska - nechaje mě v 39°C ve stínu a 85% vlhkosti srpnového Kjóta v jedněch šatech a kalhotkách po tři dny, z čehož ten druhý jsem měla prezentaci :-(

    OdpovědětVymazat
  3. Přesně, v Paříži se zavazadla prý ztratí vždycky - podle toho, co mi kdo vyprávěl. Možná proto jsem ještě nikdy nejela do Francie. I když čtyři dny v jedněch kalhotkách jsem už zvládla; ovšem neudělala jsem tu osudnou chybu, že bych je prala :))

    No potěš.
    Gepardí vzory a krajky jsi popsala hodně sugestivně. Pytel na odpadky znám líp než je.
    A co - kdy ty kalhotky uschnou? Nebo za kolik dní zplesniví?

    OdpovědětVymazat
  4. "Zatím" zní dost ďábelsky. Ale vy jste na dovolené, tak ti to může být relativně jedno... ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Aguti jsou prý pochoutka :)
    http://www.simplytrinicooking.com/2010/04/curry-agouti.html#axzz2qeBCPmc8

    OdpovědětVymazat
  6. Dobrá zpráva, zavazadla jsou na světě! Ta horší je, že s rozmarným maňana přístupem se poflakují po Panamě všude jinde, než jsme my.

    F., Sejra: přesně, zvažovala jsem, jestli sem mám story o praní spodního prádla vůbec psát. Mám už publikační kalhotkové trauma!

    squire: na služebku mě tenhle scénář úplně děsí. Ačkoliv zrovna na služebky do Kjóta bych jezdila ráda i se ztraceným kufrem.

    LIška: schnou mrchy, ale jen na sluníčku přes den, kdy je zrovna potřebuju jinde než vystavovat někde na šňůře. Odpadkový pytel hodnotím jako jeden z nejpohodlnějších a rychloobslužných obalů na věci - stačí naházet a utáhnout;)

    Quanti: právě že úplně není, po návratu budeme potřebovat jak funkční děti, tak jediný zdroj jejich hlídání:)

    Anonym: O jednu spekulaci víc, co jsme si to včera dávali k večeři pod neznámým názvem!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já už taky začínám mít kalhotkové trauma:-)

      Vymazat
  7. Ještě horší je, když zavazadla nedoletí do Havany. Zapomeň na jednorázovou zubní pastu. Stejně bys ji neměla na co dát.

    (Ne že by se to teda stalo mně - přestože jsem letěla přes Charlese).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi nejhorší, kdyby za námi nedoletěly třeba na Sibiř nebo do Grónska. Tady se dá přece jenom improvizovat i s jedním tričkem a co je trocha zubního plaku proti omrzlinám třetího stupně;)

      Vymazat
    2. Právě, že co se Kuby týče, slyšela jsem něco o popáleninách třetího stupně:)))

      Vymazat