Pomahači

Nedávno jsme s Houbičem seděli nad třetí konvicí zeleného čaje, protože oba držíme suchý měsíc (nemusím dodávat, jak dalece mě tomuto rozhodnutí podnítil Silvestr) a hloubali nad nedostatečnou saturací štěstí našeho světa. Houbič tyhle neštěstíčka, depresičky a pocity osobní prohry z toho, že se nevejde do velikosti XS nazývá konspirační kampaní proti uprchlíkům: většina z těch, kdo sem přijedou, za nějaký čas zapomenou na hlad a strach o svou rodinu a po určité době začnou pracovat – s celkem slušnou pravděpodobností to nebude pro neziskovku na záchranu pralesa, ale nadnárodní korporát. Ztloustnou a zkornatí. Pravý čas na permici do fitka a první návštěvu nutričního specialisty, aby byl lepší flek ve firmě a asistentka s liftingem. To stojí dost přesčasů a víkendů v obchodních centrech, protože se snižující potencí je potřeba zaopatřit Fátimu alespoň značkovou kabelkou.  Fátimu do obchoďáku, rodiče do důchoďáku. Děcka chodí domů s ulízanou patkou a řežou si do zápěstí, protože jsou emo a byl jim odepřen iPhone 17. Čas na osobního kouče a první antidepresiva. Organizační změny v práci a první šlak. S trochou štěstí a sídlem korporátu nedaleko kardiocentra se dají ustát i tři. A pak zasloužených deset let odpočinku v umělém spánku, než se projedná zákon o eutanázii a Fátima bude smět slavnostně přestřihnout hadičku s plicní ventilací.

Shodli jsme se několika archetypech, odevzdaně vysírají život nejen sobě, ale bohužel i ostatním. Revizoři. Myslivci. Marketingová oddělení. Výbušní týpci ve vestách. Výbušné prodavačky v úseku uzenin v Albertu. Matky, jak si přisadil Houbič a tvrdil, že mě to časem taky čeká – že se estrogen v těle prokazatelně rozkládá na adrenalin způsobující zuřivé ataky a dementní otázky na čas příchodu domů a vážnou známost. Ale zdaleka největší škodná jsou lidi, kteří vám chtějí vlastně jen pomoct.

Po deváté jsem odjížděla od školky tramvají, kde po vyšilující ranní špičce opět zavládla stojatá nálada klidného přezírání. Přede mnou sedí slečna s růžovým culíkem a sluchátky od mp3 zaraženými hluboko v lebeční dutině. Za mnou spí bezďák a zahřívá mi krční páteř svým nepravidelným těžkým dechem. Na Olšanech nabíráme poněkud strnulý pár, u něhož není na první pohled jasné, kdo z nich je nebožtík, a kdo pozůstalý. Taky padesátníka s aktovkou a nasranou paní. Poprvé duch pomoci začpěl už na schodech, když se paní snažila vytrhnout vystupující důchodkyni francouzskou hůl, aby tak mohla snadněji vypadnout na chodník. Agilní paní se vydrápe po schůdcích a atmosféra stmeleného nezájmu se začíná rychle hroutit.

„Slečnooo“, zaječí paní Pomahačka růžové slečně do sluchátek, až nadskočí. Spolu s ní se probere i bezďák, kterému hodila na nohy tašku s padesáti kartóny UHT mléka ve slevě. „Tak snad pustíte tady pána sednout, nééé?“  

Vyděšená dívka se poslušně zvedá, ale zaskočený padesátník se zmůže alespoň pasivní odpor. „Ale já nechci…prosím vás…já budu vystupovat“ slábnou jeho argumenty pod tíhou paže Pomahačky. „Vy si tady sednete“ zatlačí ho Pomahačka do sedadla s nevysloveným „a nebudete tady zbytečně pindat a nadzvedávat se, nebo vás zatížím tou druhou nákupkou plnou kompotů“.

Samotná úspěšná akce samozřejmě nestačí, musí se o ní ještě mluvit nejlépe po celé tramvaji. „To je mládež, co“, otočí se Pomahačka na Nebožtíka. „To sou samý mobily a na chudáka člověka starýho neberou vohledy!“ Nedobrovolně usazený padesátník se po tomto výroku trochu schoulí a zestárne nejmíň o třicet let. Oslovený nebožtík strnule zírá a netuší, která bije. „Příště se to bude řešit s řidičem, dyž je to tady každýmu jedno!“ vyhrožuje nám všem, když se nedomůže spojence.

„Jéžiš, to teda byla píča“, uleví si bezďák, když ho Pomahačka na další zastávce osvobodí zpod tuny tetrapaku a může si protáhnout nedokrvenou nohu. A předtím, než se celá tramvaj znovu ponoří do apatické dřímoty, s ním všichni mlčky pokýveme.