úterý 26. ledna 2016

Pomahači

Nedávno jsme s Houbičem seděli nad třetí konvicí zeleného čaje, protože oba držíme suchý měsíc (nemusím dodávat, jak dalece mě tomuto rozhodnutí podnítil Silvestr) a hloubali nad nedostatečnou saturací štěstí našeho světa. Houbič tyhle neštěstíčka, depresičky a pocity osobní prohry z toho, že se nevejde do velikosti XS nazývá konspirační kampaní proti uprchlíkům: většina z těch, kdo sem přijedou, za nějaký čas zapomenou na hlad a strach o svou rodinu a po určité době začnou pracovat – s celkem slušnou pravděpodobností to nebude pro neziskovku na záchranu pralesa, ale nadnárodní korporát. Ztloustnou a zkornatí. Pravý čas na permici do fitka a první návštěvu nutričního specialisty, aby byl lepší flek ve firmě a asistentka s liftingem. To stojí dost přesčasů a víkendů v obchodních centrech, protože se snižující potencí je potřeba zaopatřit Fátimu alespoň značkovou kabelkou.  Fátimu do obchoďáku, rodiče do důchoďáku. Děcka chodí domů s ulízanou patkou a řežou si do zápěstí, protože jsou emo a byl jim odepřen iPhone 17. Čas na osobního kouče a první antidepresiva. Organizační změny v práci a první šlak. S trochou štěstí a sídlem korporátu nedaleko kardiocentra se dají ustát i tři. A pak zasloužených deset let odpočinku v umělém spánku, než se projedná zákon o eutanázii a Fátima bude smět slavnostně přestřihnout hadičku s plicní ventilací.

Shodli jsme se několika archetypech, odevzdaně vysírají život nejen sobě, ale bohužel i ostatním. Revizoři. Myslivci. Marketingová oddělení. Výbušní týpci ve vestách. Výbušné prodavačky v úseku uzenin v Albertu. Matky, jak si přisadil Houbič a tvrdil, že mě to časem taky čeká – že se estrogen v těle prokazatelně rozkládá na adrenalin způsobující zuřivé ataky a dementní otázky na čas příchodu domů a vážnou známost. Ale zdaleka největší škodná jsou lidi, kteří vám chtějí vlastně jen pomoct.

Po deváté jsem odjížděla od školky tramvají, kde po vyšilující ranní špičce opět zavládla stojatá nálada klidného přezírání. Přede mnou sedí slečna s růžovým culíkem a sluchátky od mp3 zaraženými hluboko v lebeční dutině. Za mnou spí bezďák a zahřívá mi krční páteř svým nepravidelným těžkým dechem. Na Olšanech nabíráme poněkud strnulý pár, u něhož není na první pohled jasné, kdo z nich je nebožtík, a kdo pozůstalý. Taky padesátníka s aktovkou a nasranou paní. Poprvé duch pomoci začpěl už na schodech, když se paní snažila vytrhnout vystupující důchodkyni francouzskou hůl, aby tak mohla snadněji vypadnout na chodník. Agilní paní se vydrápe po schůdcích a atmosféra stmeleného nezájmu se začíná rychle hroutit.

„Slečnooo“, zaječí paní Pomahačka růžové slečně do sluchátek, až nadskočí. Spolu s ní se probere i bezďák, kterému hodila na nohy tašku s padesáti kartóny UHT mléka ve slevě. „Tak snad pustíte tady pána sednout, nééé?“  

Vyděšená dívka se poslušně zvedá, ale zaskočený padesátník se zmůže alespoň pasivní odpor. „Ale já nechci…prosím vás…já budu vystupovat“ slábnou jeho argumenty pod tíhou paže Pomahačky. „Vy si tady sednete“ zatlačí ho Pomahačka do sedadla s nevysloveným „a nebudete tady zbytečně pindat a nadzvedávat se, nebo vás zatížím tou druhou nákupkou plnou kompotů“.

Samotná úspěšná akce samozřejmě nestačí, musí se o ní ještě mluvit nejlépe po celé tramvaji. „To je mládež, co“, otočí se Pomahačka na Nebožtíka. „To sou samý mobily a na chudáka člověka starýho neberou vohledy!“ Nedobrovolně usazený padesátník se po tomto výroku trochu schoulí a zestárne nejmíň o třicet let. Oslovený nebožtík strnule zírá a netuší, která bije. „Příště se to bude řešit s řidičem, dyž je to tady každýmu jedno!“ vyhrožuje nám všem, když se nedomůže spojence.

„Jéžiš, to teda byla píča“, uleví si bezďák, když ho Pomahačka na další zastávce osvobodí zpod tuny tetrapaku a může si protáhnout nedokrvenou nohu. A předtím, než se celá tramvaj znovu ponoří do apatické dřímoty, s ním všichni mlčky pokýveme.

9 komentářů:

  1. Ze suchého měsíce jsem dal tři dny.... Takže pokud držíš už cca 25, máš můj neskonalý obdiv.
    P.S. Myslivci mě nasírali pravidelně v předchozí štaci, to snad i revizoři jsou v pohodě:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem taky nedala celej, s víkendovou pauzou v Karviné - ale tam by dlouho nevydržel střízlivý ani Nešpor.
    Myslivci versus revizoři u mě vyhrávají revizoři, ale to jen díky tomu, že těch nesympatických kusů se po Praze prohání víc, než magorů s flintou.

    OdpovědětVymazat
  3. Mmch ten vývoj člověka v prvním odstavci je až příliš pravdivý... zrovna jsem ve stádiu korporace, léky na vyšší tlak, kornatění a příslib zařídit si permici do bazénu nedaleko korporace a jednou týdně ráno si dát deset bazénů; mladší kluk už si patku češe, tuhle s koupil gel na vlasy (11 let) a mobil jsme taky řešili - sice se neřezal, ale vyskočil z okna a šel trucovat na zahradu, na sobě měl jen tričko a kalhoty, venku bylo minus deset a sníh, vydržel to dvě hodiny:-)))))

    OdpovědětVymazat
  4. Pomahačky jsou horší než myslivci. Myslivci maj aspoň dobrou tombolu na bále, na daňčí a srnčí kejty, co jsem vyhrála, si stěžovat nemůžu. :-)
    Ale Pomahačky jsou strašná sorta. Mám takovou jednu kolegyni, říkám jí Armáda spásy. Ta furt někomu pomáhá, dokud z toho pomáhání člověk nezešílí. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Sejra: Takže ještě 6 let a máme doma trucující patku taky. Zlatý igráčci...

    K.: Možná by se z toho dala udělat Liga proti pomoci, když se spojí všechny oběti. A na myslivecký bály jsem úplně zapomněla. I na Jagermeistera.

    OdpovědětVymazat
  6. ještě že s vámi nejel Bohdan Pomahač, ten dělá strašný ksichty...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejel, ale minimálně ten nebožtík bez mimických svalů byl určitě jeho zářez!

      Vymazat
    2. And the best joke winner is.....!

      Vymazat