Můj boj s nemocí: diagnóza lidé od koní

 

Dámy a pánové, hrdým sponzorem dnešního příspěvku se stávají České dráhy, díky kterým už hodinu a půl zapouštím kořeny na choceňském nádraží.

Abyste věděli, dějí se tu velký lidský příběhy. Už jsem se stala svědkem brutální hádky páru, kterým Český dráhy rozesraly důstojný zbytky manželství. Proti nim si nemám na co stěžovat, i dva bezdomovci v našem koutku čekárny jsou proti tý protivný ženský duhový víly. A hlavně lidi s názorem. Ten velkej a fousatej, Pepíno, ho umí dokonce i vykrkat. Ten menší, Lojza, zase umí ubalit cigárko i z prachu místních plastových muškátů, hlíny z podrážek cestovatelů a obalu od karamelky. Abyste si nemysleli, že v našem koutku ztroskotalců vypadám bůhvíjak na úrovni: Pepíno Lojzu před rauchpauzou vždycky hlasitě upozorní na nutnost vzít si sebou před nádražní budovu rozpitý pívo a igelitku, aby mu to „někdo neukrad“. Ten třetí někdo jsem v našem malém biotopu jen já. Díky za důvěru, kluci.

Ale o tom to dneska nebude. Už strašně dlouho se vám snažím napsat post o holčičkách a koních, protože je to podle mě neprávem opomíjený téma. Ale to máte pořád něco. Vždycky, když už začnu ukazováčkama cválat po klávesnici, přijde do toho něco neodkladnýho. Začnou u nás hnízdit holubi. Em pořídí na balkón jabloň. Psice pojme ambice psát pro peníze, a pak se za tyhle nepromyšlený nápady tiše nenávidí u dvanácté verze adrenalinového článku o životě a smrti parazitické hlístice.

Zároveň poprosím majitele koní a holčiček o věcné komentáře. Co jsme jako rodiče zanedbali? Je to léčitelné?

Jako malá jsem měla kamarádku Lídu. Byla ještě vyšší než já, což je pro dospívající dívku s výškovým komplexem jackpot. Vedle Lídy jsem si vždycky připadala jako ty třicetikilový křehký ženy, co nosí oblečení z dětský kolekce a podpatky, v nichž bych měla neustále rozbitý čelo od nárazů do stropních svítidel. Jediný melanom na kráse mohutné Lídy byla její láska ke koním. Vedoucí stáje byl východočeská odpověď na reklamu Marlboro, ačkoliv ty dva spojovalo jen přesvědčení, že ranní kašel je v pohodě stejně jako sex s nezletilýma výměnou za privilegium kydat hnůj v zapařených holinách.

Vy všichni víte, že zvířata mám ráda. Přestože k nám rukou osudu vždycky doputuje nějaký vyvrhel absolutně nesplňující ani základní popis svého druhu na wikipedii. I Julča, co žere beton a popírá gravitační zákony, je ok. Je to jen 20 deka vzpoury. Zato se objektivně podívejme na koně:

• Koně váží 300 kg. Pro srovnání, tolik váží 10 malých křehkých žen na podpatcích, dva rozzuření gorilí samci nebo závodní motorka. Tohle je totiž obecná váhová kategorie nebezpečných věcí, které vás mohou zabít.

• Koně se sice chlubí vynálezem tří druhů běhu, už vám k tomu ale nedodají, že padají při každém z nich. Pořád. Hlavně na lidi. Jak vám asi bude, až na vás dopadne ta desátá žena na jehlách, co?

• Další věc je lekání. Jasně, všichni se občas něčeho vyděsíme. Někdo nás přistihne čůrat za autem, nebo krást propisku. V klidu, jsme lidi. Co ale v klídku není, jsou striktní požadavky na zastavení chodu celýho světa, protože vy zrovna někam běžíte. Jako sorry, ale zpanikařit a úplně zdivočit z toho, že kolem projede auto, zaštěká pes, nebo si kolem vás dovolí projít člověk v červený bundě? Toho jsou schopný jen koně.

• To nejhorší je holčičkový magnetismus. Některý holky k sobě evidentně přitahují tyhle neustále nepříjemně překvapené obludy se žlutýma zubama, kterým občas musí veterinář propíchnout nadmutý břicho, aby z něj vyšlo 100 litrů metanu. Celosvětová teplota stoupne o půl stupně, oceán zaplaví další obydlený ostrov s nevinnými domorodci a jejich jedinečnou kulturou, ale co už. Koně budou dál ohrnovat pysky na plakátech nad postelí a někdo o nich napíše sladkobolný příběh „Poslední pardubická věrného Bleska.“

Než si Lojza smotá další cigárko z vajglu a mrtvý mouchy, budeme skoro u pointy. Dneska to ale trvalo, co? Zkrátka, koňskou nemocí onemocněla Čičman. 

Ze začátku se to dalo držet na uzdě jen pomocí zakoupení trička s lipicánem (Čičman ho nazývá „licipán“ a tvrdí, že to říkám blbě já) a autobiografie žokeje Váni. Částečně se také dařilo držet informační embargo ohledně přítomnosti koní v Praze.

Potom jsme jeli kolem Chuchle. A pak si vygooglovala koňský tábor, kam už se úspěšně přihlásila. Napište mi prosím vás někdo, že si nezlomí vaz, nikdo ji neukousne ruku a nezačne kouřit. Nabízím za utěšující komentář tričko s jednorožci, o které už ztratila zájem. A vůbec.  Všechno hnusný, co jsem kdy řekla o neexistujících kopytnících, beru zpět!

Láska? Ne, potřebuje od ní jen jablko, aby se mohl nadmout.