Dva týdny s havranem

„Ptáky přitahuje. Bojí se ho jen naše babička a jezevčík.“

Libuška, ověřený nákup na zboží.cz

 

„To víš že jo. Kup toho havrana a budeš mít klid!“ poradila mi před pár týdny Olga. Je to ta stejná kamarádka, se kterou jsme si před lety navzájem potvrzovaly, že plánovaný druhý dítě bude pohodička, nebo že po půlnoční griotce ráno hlava nebolí.  

Em tvrdil, že je to píčovina. Což bych vám sem neměla psát, protože jsem si dala předsevzetí, že se na blogu už nebude psát sprostě. Ale kdo jsem já, abych vkládala Emovi do úst lži? 

Jeho táta je ornitolog a tomu jsme nákup plašící makety radši úplně zamlčeli. Bylo by to stejný, jako obhajovat nákup sádrového pohanského bůžka hojnosti před Dominikem Dukou. Emův táta by vám na holuby pragmaticky poradil síť. Taky je umí odchytávat a lámat jim vaz holou rukou. Teď marně přemýšlím, jakou špínu na kardinála Duku hodit, aby to přirovnání pořád sedělo a Pražské arcibiskupství neposlalo předžalobní výzvu.

Investice do plastového havrana představovala průměrný oběd v naší korporátní jídelně. Rajskou s pěti, kterou jsem si odtrhla od úst pro hygienicky čistý balkon bez čmelíků. Expediční oddělení e-shopu si dalo na zabalení havrana opravdu záležet. Ve výdejně Zásilkovny jsem si tak mohla před pomrkávající prodavačkou vyzvednout podlouhlý předmět v bublinkové fólii připomínající velké černé dildo.

Co ale prodejci ke cti neslouží, je absence návodu k použití. K havranovi byla dodaná plastová hůlka, na kterou má každý člen naší rodiny vlastní názor. Čičman bystře usoudila, že jde o kouzelnou hůlku v setu magických předmětů. S nejnudnější teorií přišel Em poukazující na průměr hůlky odpovídající vylisované dírce na zádech havrana. Můžete ho tak na hůlku zavěsit, nebo naopak narazit jako svatého Ondřeje na kůl a vystavit jeho probodnuté břicho všem holubům pro výstrahu. My jsme se rozhodli nevířit už tak dost pošlapanou pověst mezi sousedy a havrana civilizovaně ukotvili na rám jako lampičku z Ikei.

A stal se zázrak. Uběhl týden bez holubů. Plastový havran zíral z balkonu na můj vkus poněkud natvrdle, ale pořád s dostatečnou autoritou. Em se nevěřícně drbal na hlavě a já začala přepisovat ornitologické učebnice.

Pak přišlo teplo a ty nadržený bestie zase vylezly z kanálů a začaly se šikovat před naším domem. Dozrává černý bez, všimli jste si? Já jo. Nemáme teď totiž balkon plnej obyčejných holubinců, ale hoven, co vypadají jako když vezmete sklenici borůvkový marmelády, zanoříte do ní polívkovou lžíci a s pocitem vnitřního uspokojení s ní plesknete o zem. A další a další…

Nedá se to pořádně vydrhnout ničím a náš havran mě při úklidu jen mlčky sleduje svým přihlouplým plastovým pohledem, zatímco z druhý strany balkonu nějakej šibal strká vajíčko do truhlíku a klokotavě u toho vrká.

Mimochodem, z druhý strany balkonu to bylo v první fázi. Včera jsem viděla jednoho obzvlášť oprásklýho holuba, jak nestydatě sedí a čistí si peří vedle havrana. A pak mi konečně došlo, proč má havran na zádi dírku. Je to holubí autoerotická pomůcka! Zbývá dořešit, k čemu slouží ta hůlka. Nějaké nápady?