Mizérie prvního dne

 

Když jsem kdysi dávno nastoupila do Korporátu, stál uprostřed našeho kanclu obrovský vypelichaný tučňák, stojan s porno časopisy (kolega měl na starosti erotický obsah) a na koberci se vyjímala obrovská skvrna od červenýho vína. Nebo krve, kdoví? Prostředí sice vypadalo jako čekárna antarktické spermabanky, zato lidi byli super. První týden se se mnou skoro nikdo nebavil. Všichni mě jen napjatě sledovali a opatrně ohmatávali svými tykadly jako plži vykukující ze svých ulit. Za pár týdnů jsme bez sebe nedali ránu. Kancl plnej introvertů, dodnes nepřekonaný sen.

Když jsem se o pár let později vrátila z mateřský do jiné divize, připadala jsem si jako náš křeček Julie, když jí děti s pištěním odklopí domeček. Můj nový tým se scházel ráno ještě před prací na kávě, aby probral všechno, co se stalo od včerejšího odpoledne. Kromě neutuchající potřeby pořád mluvit spolu taky chodili na obědy a na záchody, plánovali team buildingy a zvali se navzájem domů jako v nějakým bizarním korejským seriálu. Au.

To už je pak vždycky lepší být mezi divnýma lidma, než zaparkovaný u čistokrevných extrovertů (mezi nimiž jste největší weirdo vy). V tomto ohledu můj současný tým splňuje většinu kritérií.

Největší charisma našeho týmu má katolík Honza. Živí šestičlennou křesťanskou rodinu plus psa. Podle jeho rachitické postavy navíc dotuje spolek bosých karmelitek, rozežraných minimálně stejně jako jeho nezvedený labrador. To kvůli nim si svůj motivační pracovní citát „urbi et orbi“ potichu přikořenil špetkou dravého oportunismu.

„Už nebudeš?“ ptá se tak Honza s výmluvným pohledem na opuštěnou hovězí kližku na mém talíři v jídelně. „Bože, dvacet chlebíčků! Vždyť jim z toho bude akorát blbě“ pronáší starostlivě na adresu vedlejšího týmu a vzápětí hbitě ukusuje šunkáč s majonézou, jako by se nechumelilo.

Kolegyni Janu jsme dostali z Ostravy, nejspíš výměnou za uhlí nebo nějakou klíčovou ocelovou součástku do klimatizace. Jana je navenek argentinská baletní diva a srdcem havíř. „Ať už sklapne, zajebanec“ vyjádří se třeba odborně k nové obchodní strategii při sledování online streamingu našeho hlavního akcionáře. Potom si smete drobky ze své načechrané tylové sukně a ladným tanečním krokem zmizí v zasedačce.

Mně už znáte a zbytek lidí z našeho patra znát ani nechcete, věřte mi.

Když minulý týden nastoupila naše nová kolegyně Míša, dostali jsme předtím od šéfa interní pokyny omezující především hrabivost a vulgarity. Introverze se díkybohu zakázat nedá.

Jenže Míša nastoupila v ten nejhorší možný den. V den, kdy se na vstupní recepci rozdávali muffiny na počest našeho nového produktu. Tohle pondělní ráno šel Honza do práce minimálně pětkrát, aby plynule vycházel zadním východem a na recepci bezostyšně nabíral nové zásoby. Na jeho stole se tak choulilo pět pomačkaných muffinů, na které se smutným úsměvem shlížel Kristus z paravánu.

„Dala by sis?“ zeptá se Honza přesně podle desatera přikázání. Když si ale chce Míša ze slušnosti nabídnout, pošle ji na recepci a na cestu ji přibalí i svůj tajný trik, jak jich vytěžit co nejvíc.

„Jak že se jmenuješ?“ ptá se potom Jana s plápolajícím zaujetím. „To je teda příjmení. Vaši jsou cigáni?“ Lidi z Ostravy jsou prostě černý všichni – někdo od uhelných sazí, někdo původem a někdo svým humorem.

A víte, co je na tom nejhorší? Že si na ně časem zvyknete a budou vám připadat roztomilý. Všechno je o letech dřiny a vytrvalé symbiózy.

Nicméně, já jsem pro ten den doufala, že jeho zbytek zabiju jako asociál se sluchátky. Ale tohle srdečný přivítání znělo jako škrábání nehtů po tabuli dokonce i mně, takže jsem strávila zbytek pondělí nucenou konverzací z lítosti. Což výslednou mizérii prvního dne nejspíš jen exponenciálně prohloubilo, přesto se nemůžu zbavit jednoho nutkavýho dojmu. Tohle je ze strany vedení jeden velkej špinavej trik, jak mě převychovat na extroverta. Mimochodem, kolik času dáváte Míše?