A teď si odlošíme kalchotky, ja wohl?

Vycházející hvězda České gynekologické komory se představuje

Odborných gynekologických článků najdete na tomto blogu pomálu a já jsem se po dlouhém otálení rozhodla aktivně zapracovat na nových materiálech. Poděkujte za ně i zdravotním sestrám z gynekologické ambulance, které přede mnou celé léto úspěšně tajily fakt, že ošetřující lékaři podali z nějakého dosud neobjasněného důvodu hromadnou výpověď . A co na to sestry? Ve snaze zachránit svá pracovní místa do ordinace místo odborníků zajistily komparz filmové produkce Roberta Rosenberga.

„A vy ste po šestinedělí, jó? Určitě?“ ptá se mě v červnu nevěřícně sestra. Telefonát neodvratně spěje k bodu, kdy  budu muset jako důkaz poslat mmsku se zátiším Čičman, jizvy po císaři a menstruační vložky. „Tak to ještě chvíli vydržíte, žejó?“ pokládá řečnickou otázku. Ano, žít po šestinedělí většinou ještě nějakou dobu vydržíte. Stejně jako žít po narozeninách nebo Vánocích, chce se mi kousavě podotknout. Zrovna tady ale můžeme najít stopy pohodlnosti a nezodpovědnosti také u mě. Když už se mám někde svlečená povalovat po křesle, činím tak raději doma a tak se s úlevou na obou stranách poplácáme po rameni, že si zavolám.

Zbytečně neruším sestrám letní siestu a volám si až koncem července. „Jéje, vy jste ještě pořád po šestinedělí! A to jsou venku horka, co? Prázdniny, dovolená, to víte. Zrovna dneska a další tři týdny tu nejsou doktoři.“

Jasně, chápu. I gynekologové si potřebují odpočinout a podívat se na nudistické pláži na svou práci z jiného úhlu. „Tak si zavolejte v srpnu.“

Což učiním a v září nastupuji na 16měsíční prohlídku, která je sama o sobě zpestřením v zavedené rutině gynekologických vyšetření. Ano, i toho olysalého chlápka s  leteckými brýlemi z 80. let postávajícího u okna můžeme brát jako takové zpestření ordinace. Není to však nová androgenní sestra, ale nový lékař a skutečná sestřička už za mnou podpatkem přibouchne dveře a něčím chrastí v kartotéce. Asi zapíná kameru.

„Chrád bych se vám přechstavil „ zaburácí a natáhne ke mně ruku. „Tach copach budeme pochřebovat? Antichoncepci, fotochrafii plodu, Postichnor nebo intechrupci?“

„Ne, já jsem po porodu“ přiznávám. „Po porodu“ zavýskne si. „Cholik máte chrobátek? A měsíček je či není?“

„Co prosím?“ ptám se nechápavě po každé otázce. Zřejmě budím podezření, že jsem sluchově postižená, protože odborná terminologie se nemění, jen jsou robátka, děložka a měsíčci vychrchlávány mnohem hlasitěji.

„Já jsem s vámi chtěla probrat spíš nitroděložní tělísko“ mířím k věci. „Á tělíscho, výborně. Ale tady chouchám, že vy jste nám ještě ani pořádně nechrodila“ durdí se nad mojí kartou a tváří se, že je potřeba to napravit. „Tach to bude zavedení nejspíš vedle na sále v aneschezii „ zacuká mu levý knírek. „Ale ještě předtím zavedeme tachovou...sondičchu !“

„Sondičku?“ Polykám na prázdno. „Víte co, já si ještě zavolám“ a dezorientovaně se snažím utéct dveřmi od prosklené skříně s léčivy.

Později v metru zjistím, že jsem v převlékací kabince zapomněla svůj pruhovaný cardigan a hrdost mi nedovolí se pro něj vracet. A když ten příběh dopovím Milému, jen si hluboce povzdychne. Bez svetru a bez antikoncepce!