Sociální závrať

Já vím, vy jste všichni už hrozně zběhlí, ale myslete na to, že některý lidi teprve sestoupili z opuštěných balkánských hor a když vejdou někam do obchodu, tak si připadají jako přistiženi u něčeho nezákonného. 

Tak nějak jsem se za ten rok překlopila do onlajnu. Umím si nakoupit trička, sukně, boty a místo pro fanfáru, dokonce i plavky. Stačí, když vejdu do naší nejbližší Zásilkovny a na pultu na mě bez komentáře čeká balíček pro mě i pro Ema. Jediný, kdo se vymyká jednoduchým konfekčním algoritmům, jsou naše děti. Potažmo jejich chodidla, na která s Emem po každém dalším zvolání „už zase mě tlačí!“ civíme jak na stopy Yettiho. 

Žmur má slušně našlápnuto obouvat v dospělosti kajaky, ale ani něžná Čičman nezůstává pozadu. Kromě délky mají divnou výšku kotníků, nártů a všech dalších nášlapných parametrů, takže se to nedá odbavit jinak než osobní návštěvou. 

Tou jsme včera poctili nákupní centrum Flora. Krátce před ním jsme vydatně zmokli a Žmur se vyválel trávě, takže jsme se jako balkánští horalé nejen cítili, ale dokonce tak i vypadali. Plán byl jasný a ambiciózní – dvoje sandále a krmení pro Chrudoše. Nevím, co jste tady všichni v prvním týdnu otevřených obchodů dělali – ale podle stavu obsluhujícího personálu to musel být waterboarding. 

„Brejen,“ ušklíbne se na nás zpocená prodavačka v obuvi s nadšením odpovídajícím nálezu mravenců na kuchyňské lince. 

„Dobrý den, potřebuji sandály pro oba,“ řeknu velkopansky a připadám si jako Edward z Pretty Woman, když vezme prostitutku na nákupy do luxusního butiku. Zpocený podpaží se obchodní příležitosti nechopí zrovna dravě. Asi jsem měla dodat ještě tu ikonickou hlášku o nechutně vysoké sumě, kterou hodlám utratit. 

„Regál támhle.“ odbaví nás prodavačka minimalisticky. Vysvětlím si ten sálající nezájem jako pokyn k samoobsluze a začnu se v naskládaných komíncích dětské obuvi přehrabovat na vlastní pěst. 

„Počkejte, ale to nám v tom přece nemůžete dělat zmatky.“ zpochybní Zpocený podpaží mou schopnost otvírat a zavírat lepenkové krabice a omráčí nás svým kuním pižma. A teprve potom se problém s chodidly vyhrotí do celé své nesouměrnosti. 

Když to zkrátím, Žmur si poměrně nekomplikovaně vyzkoušel šest párů. Nároky Čičman ve stylu „ ta růžová je moc růžová a měly by být páskové, ale zase ne moc pásků, víte, jak to myslím?“ byly na stupnici 9 Richterovy škály nervotřesení. Zpocené koláče se po každé přinesené, odnesené a znovu přinesené krabici zvětšovaly a slívaly do plánované okamžité výpovědi. 

 „Ponožky potřebovat nebudete, že ne?„ zachrčela na nás na konci a mě bylo jasný, že v případě kladné odpovědi nás uškrtí na zkušební punčoše, takže jsem nenápadně zakryla nadšeně kývající Čičman pusu a rychle jsme vypadli.

Chrudošovy skromné požadavky na zrní se zdály být proti výběru obuvi maličkostí. Jenže to by nesměl být prodavač na detoxu nebo v bodu definitivní ztráty smyslu života. 

„Nechcete k tomu krmivu křečka?“ Vzpomněla jsem si na čmelíkovce, kteří se vybatolili z posledního křečka z petcentra a otřásla se. 

„Nikdo je nechce, nikdo nemá zájem, “ drmolil si pod svůj hustý knír ještě v době, kdy jsme utíkali na metro a já si kontrolovala kapsy, jestli mi náhodou jednoho nepodstrčil. 

Eskalátor na metru stál a na jeho prvním schodu výmluvně ležela červená mokasína. Vypadalo to jako ztělesnění mých dětských pochybností, zda eskalátor může sežrat člověka, když dostatečně nezvedáte nohy. V půlce schodů seděla rozcuchaná paní. 

„Jste v pohodě?,“ hulákám na ni. 

 „Nesahejte na mě!“ zaječí na mě ta ženská. 

„Já na vás nesahám.“ odpovím popravdě, a když už jsme se na sebe dívaly fakt trapně dlouhou chvíli, zeptala jsem se, jestli se zvedne sama, nebo mám někoho zavolat. 

„Tady si jeden nemůže ani na chvíli vodpočinout, aby se do něj někdo nesral.“ počastovala mě paní zdvořilostmi, takže jsme ji museli komplikovaně přelézat a já přitom doufala, že nebude zvracet (a pokud ano, že neuklouznu a nebudu nadávat pasažérům jen pár schodů pod ní). 

Nějak mě to rozvolnění zaskočilo. Konec zakázaných srazů, kdy si připadáte jak Havel v disentu. Konec prázdných ulic a točený Plzně do petky. Povolávací rozkaz do práce a děti ve škole. Asi jsem z lockdownu chytila stockholmský syndrom.