Když vaše vnitřní já nemůže déle mlčet

Mého dermatologa mi doporučila F.. Nejspíš je gay a pokud náhodou není, pak je rozhodně blízko cíle se jím stát. Vždycky voňavý, vždycky upravený a kdyby jahody se šlehačkou uměly mluvit, tak mluví stejně krémovým tónem jako on. V jeho podání neexistují žádné nechutné plísně, abscesy ani syfilitické vředy. Pro pana doktora jsou to všechno jen flíčky. 

Proto jsem plánovanou návštěvu s Čičman zbytečně nehrotila. Před pár měsíci, ve skalních dobách koronáče, když se ještě střílelo do týlu za to, že jste vešli do krámu v dobu vyhrazenou seniorům, Čičman vyrostlo na tváři malé červené kolečko. Dost dlouhou dobu se nic nedělo, ale v posledních týdnech se od červeného trpaslíka začaly odvíjet paprsky ve tvaru podivné spirály. Erich von Däniken by k tomu měl nejspíš hlubší komentář. Možná by nechal Čičman na tváři vyrůst kompletní mapu obyvatelné galaxie a napsal by o tom knihu, ale já jako obyčejná matka holčičky nemířím vysoko. 

„Ach ano, ten flíček“ vyjádřil se tomu pan Šlehačka. „Není nebezpečný, ale rozhodně může dál růst a zvětšovat se. Máme v podstatě dvě varianty. Doufat, že už dál neporoste, nebo ho ošetřit laserem. Sám od sebe nezmizí.“ 

„Tak já si ho nechám.“ odvětila Čičman, nasadila si roušku a považovala věc za vyřízenou. Nastala naše interní diskuze na téma nemůžeš se ujímat všech opuštěných rozbitých hraček, zvířat a hemangiomů. Pan Šlehačka mezitím s pobrukováním vytiskl formulář, ve kterém jsem se vzdala práva se soudit, pokud Čičman omylem přepůlí paprskem jako ve Star Wars a šli jsme na sálek.„Napočítáš do tří a bude hotovo,“ usmál se na ni sladce. 

„Chytněte ji pevně za hlavu, bude sebou házet“ zařval o chvilku později na sálu, odkud nejdřív nevybíravě vyrazil sestru a zabouchl za ní dveře. Bylo to stejně hrozné a nevratné procitnutí, jako když ze sprchového koutu sáhnete pro ručník a místo měkkého froté vaše ruka nahmatá afro Dominika Feriho. 

Čičman plakala a já jsem s ní počítala do tří. Celkem jsme takhle počítaly aspoň devětkrát a pan Šlehačka stále maniakálně střílel paprskem a nemohl přestat, jako když mě v rámci dětské oslavy narozenin Žmur poprvé vzal na laser game. 

„Tenhle krémík ji mažte na flíček dvakrát denně,“ doporučil mi opět šlehačkovým akcentem později v ordinaci. Ale to už se nevymaže. Prostě víte, že ten člověk je ve skutečnosti někdo úplně jinej. 

A přesně tenhle pocit jsem si měla zažít o dva dny později při návštěvě Karviné. S Gábinou jsme se neviděly skoro rok, což je dost velkej důvod sám o sobě. Ale ten ještě větší je, že během toho roku mezitím porodila a tohle byl její první výlet z mateřskýho hnízda. Myslím tím ten vzrušený pocit, když si po šesti měsících aplikujete řasenku a vytáhnete kojící vložky z podprdy. 

To není stres jen pro matku, ale závazek i pro její doprovod. Musíte hlídat, aby se pil jeden druh alkoholu, protože matky jsou bezedný studny. Musíte ji držet dál od úchylů a ztroskotanců a taky držet vlasy, když zvrací. Dvě piva a do půlnoci doma? Na svůj hospodský komfort zapomeňte. 

Náš večírek začal nabírat rychlost, když mě Gábina vzala do podniku, kde je na lístku 199 druhů rumu. Těch rumů tam mohli mít klidně 666 a bylo by to úplně stejný, jen víc upřímný. Po pár rumech nám přišlo, že z baru o patro výš slyšíme drumy. Nebyly to drumy, ale místní alkoholik s mikrofonem při pokusu odzpívat Tenkrát na západě. A tenkrát se to stalo. 

Možná za to může za Špinarka, možná zasněná barmanka se zkaženýma zubama a možná starý popelníky na děravých ubrusech. Prostě mě chytil stesk po pajzlech rodnýho maloměsta, kam jsem chodila za školu v tílku a flanelový cobainovský košili. Takový už v Praze nenajdete. 

Ten večer byl super. Gábina tvrdí, že moje ostravština byl druhý nejpřesvědčivější výkon po nejmenovaném dávném večírku, kdy jsem si zahalila hlavu a hovořila plynně arabsky. Slovo cyp a OKD jsem ohýbala jako podstatné jméno, sloveso i citoslovce. 

Dokud nepřišlo na přetřes, co dělám. "Cože? Ty (píp) pracuješ pro (píp) (nejmenovaný mobilní operátor) (píp) (píp) (píp), co mi posledně poslal fakturu za tři a půl tisíce (píp)? A články o čem (píp)? Za to se platí snad jen v Praze, ne?“ musel zařvat barman zrovna když skončila Noc na Karlštejně, aby to slyšela celá hospoda. A bylo po drincích na účet podniku. 

 „Stejně byl nejvyšší čas odejít“ podržela mě venku vrávorající Gábina. „Ale v taxíku už to radši neříkej, jo?“