Malý šutrák velkého vděku

 

Když Čičman ještě chodila do školky, byla nedílnou součástí naší cesty přes park krátká spoluchůze s Aničkou. Aničce bude okolo dvaceti, ale holčičkou s aktovkou zůstane navěky.

„Ahoj holčičko!“ pozdravila vždycky Čičman jako první a „Ahoj její maminko!“ dostalo se pak i na mě. Dozvěděly jsme se, že má kousek od parku školu. Někdy taky o tom, co měla ke snídani a někdy jsme šly jen tak mlčky a nebylo to v sociálním stresu, že je potřeba něco říkat. Potom začala Čičman chodit do školy opačným směrem a rána s Aničkou byla nenávratně pryč.

Proto jsem měla upřímnou radost, když jsem Aničku ráno potkala na zastávce i s celou jejich třídou, a vlastně i za to, že mě nepoznala. Sice mě na první pohled většina učitelek netipuje na potenciálního sexuálního predátora, ale i tak jsem se nechtěla veřejně rozmazávat mé podezřelé zvyky a přivolat na Aničku mračna pedagogického hněvu za vybavování se s cizími lidmi. Jak jsem měla za chvíli poznat, učitelky byly vyškolené na mnohem silnější kalibr.

Jako třeba nutkání dotýkat se cizích lidí a vytrhávat jim sluchátka z uší, se kterým se potýkal jeden Aniččin spolužák a upřímně tím vyděsil Amíka, co by za to v New Yorku střílel ostrýma. Zatímco učitelka obrací pozornost na nápravu škod a loví v hlavě anglická slovíčka omluvy, část třídy začíná mexickou vlnou odhazovat mikiny, a do toho přijíždí přeplněná tramvaj.

Zmatek. Učitelka cpe děti zpátky do mikin a do předních dveří. Asistentka mezitím brání druhé dveře, aby z nich děti nevystupovaly zpátky na zastávku. Držíme se svorně za jednu tyč s týpkem s Downovým syndromem a zvědavě po sobě pokukujeme. Mnohem víc než já ho ale upoutá chlápek na sedadle před naší tyčí.

„Feťák!“ zvolá ten malinkej týpek hlasem tak velkým, až to protne celou bzučící tramvaj.

„Tomášku, to se přece neříká!“ ozve se někde z anonymního davu kousek za námi hlas pedagogická výčitka.

„On ale myslí foťák“ houknu zpátky do toho chumlu. Tomášek se mnou souhlasně přikývne a zírá dál na naleštěnej Nikon pověšenej na krku chlápka před námi. Za záchranu před účou mě bleskově přijal do svýho týmu. Jeho ruka se nenápadně vyšplhá po tyči a obejme tu moji.

A tím je rozhodnuto, na který straně v bitvě o foťák budu stát. Než se ale stihne odehrát velká foťáková loupež, třída na Muzeu vystupuje. Nestihla jsem mu ani zamávat.

O kus dál před metrem nahmatám v kapse něco těžkýho a tvrdýho. Kamínek! Fakt se tady nechci pouštět na tenkej led a odhadovat, kolik dvojek červenýho si dá po výletě s Aniččinou třídou jejich učitelka.  

Chci jen úplně jednoduše a účelově poděkovat za ten šutrák a vlastně celý ráno, kdy jsem se nemusela koukat jen na lidi, co zírají do mobilů.