Nekamaraď se s ní

Od konce minulého týdne máme neopakovatelnou šanci vyzkoušet sociální experiment. Žmur odjel na školu v přírodě, takže naše rodičovské povinnosti splaskly na péči o holčičku – jedináčka.

Pokud by to bylo naopak, nad výsledkem experimentu by si psychologické špičky v oboru nehty nekousaly – Žmur by jednoduše splynul s kolečkovou židlí před počítačem, a kromě vyježděné čáry od koleček z pokoje k lednici a úbytku potravin by nedošlo k žádným zaznamenatelným změnám.

U Čičman přišla jako první fáze nadšení, blízká situaci, když v ZOO vypustíte šimpanze do dočasně opuštěného výběhu orangutanů.

„Mami, koukej! Můžu se válet v jeho posteli a nikdo mě nevyhazuje!“ nebo „Podívejte se na mé ruce! Levá se dotýká plakátu Star Wars a pravá listuje ve Žmurově tajném deníku!“.

Nefalšovaná radost z osahávání plakátů a osobních věcí se omrzela v řádu hodin. Následovala fáze stesku.

„Mami, v tom pexesu mě nemusíš nechávat vyhrát. Mně už to takhle stejně nebaví. Vždyť jsi našla jen pět dvojic!“

„Ale já tě nenechávám vyhrávat…!“

„Panebože. Kéž by se už vrátil Žmur.“

Fáze stesku se nafoukla do obludných rozměrů zejména v pondělí večer. To se vyplnila noční můra všech rodičů – telefon se svíjel ve vibracích příchozího telefonátu od třídní učitelky.

„Paní Psicová, neděste se, ale...“ zvolila úča jako ice breaker větu, po které 4 z 5 rodičů vyjdou na balkon a sednou si na zábradlí, nechávajíc v kuchyni na stole stručný dopis na rozloučenou a číslo životní pojistky.

„Žmur měl před hotelem takový úraz – nějakým zvláštním způsobem upadl a rozrazil si hlavu.“

Líčení dalších událostí připomíná recenze Hanebných panchartů. Teklo docela dost krve a před kamerou se vystřídalo hned několik vedlejších postav s různými názory na zranění hlavy a odlišnou tolerancí krve. Výsledkem bylo několik lidí s lehkou nevolností, takže i protřelá zdravotnice zvolila místo boje se zraněním útěk a krvácející Žmur byl eskalován na vyšší místa. Konkrétně na pohotovost Jindřichova Hradce.

„Tam mu to sešili, má pár stehů a pozdravuje vás. Jen už se nebude moct koupat, ale může se na nás dívat.“ pokračuje učitelka takovým tím pedagogickým tónem, jako když se na konci hodiny shrne zranění Karla IV. z rytířského turnaje. „Abych nezapomněla, poplatek 90 Kč za ošetření vybírám po příjezdu.“

„Je mi ho TAK líto!“ zoufala si po téhle epizodě Čičman a odešla Žmurovi nabalit dárkovou tašku svých věcí, které mu daruje, až přijede. To je v naší rodině precedens.

Dokud jsem při úklidu nenarazila v domečku pod Žmurovou postelí na tohle. Je to psáno nesmazatelným fixem, a ano, nechybí ani promyšlená zdvihací záklopka, která eliminuje nežádoucí rodičovskou pozornost.

„Tak nic,“ řekla Čičman a vybalila magické fixy zase zpátky do svého šuplíku. „Aspoň, že se nebude moct koupat, viď mami. Chudáček.“ pronesla přitom chladnokrevně.