Koťátka zkázy

 

Rok se s rokem sešel a máme tu druhou koronavirovou dovolenou. Stejně jako loni jsme letenky na Mallorcu kupovali v zimě, když je Ryanair vyprodával s bezstarostností společnosti, která bude v létě už pěkných pár měsíců v bankrotu. Což se nestalo a nacpanější letadlo jsem ještě v životě nezažila. Doteď si lámu hlavu nad tím, jestli byly neustále obsazené záchody důsledek charterové nabídky prošlého sendviče s colou za tři eura, nebo Ryan jednoduše prodal i sedadla na hajzlech a pár míst na ležení v zavazadlovém prostoru.

Co se ale bohužel stalo, byl krach apartmánů, rovněž rezervovaných v únoru. Čekali byste, že vám majitel apartmánu napíše krátký e-mail na rozloučenou a odkáže čajový servis s logem podniku? Ne, my jsme se o neexistenci našeho podniku dozvěděli pár dnů před odletem díky strohému oznámení „entirely closed“ v přehledu hotelů na Google. Vyrojila se spousta otázek i návrhů řešení. Mezi ty bolestivější představy patřila chýše z větví ze Žmurovy příručky přežití. Booking se díkybohu k našemu bydlení postavil čelem a opatřil nám za stejně mizernou cenu bydlení mnohem vyšší kategorie. Žmur si přesto neopomněl sbalit svýho otravnýho Chrise jako demonstraci nedůvěry v naše schopnosti online rezervace.

Ale tady na místě pochopitelně roztál. K hotelu patří vykopávky a taky velký bazén. Vykopávky jsou šutry z dvanáctého století poseté střepy z letošních lahví Heinekena a kočičími výměšky. Abych nezapomněla, k hotelu totiž patří kočky.

„Ale letos nebudeš krmit žádný zvířata s ustřiženýma ušima a vyteklýma očima, víš, jak to dopadlo v Bulharsku,“ kladl mi na srdce Em a já nemohla než souhlasit. Proto mi osud postavil do cesty hotelová koťátka. Měkkoučká mourovatá a celým světem opuštěná koťátka, kterým srst určitě voní po slunci a piniovém lesíku. Očichat jsem se je zatím neodvážila, protože si hrají většinou pod auty a hromádky průjmu a natrávených vyblitých hlodavců by mohly borovicové aroma snadno přebít. Za levnou kočičí konzervu a kousek tuňáka by za mnou odešla kamkoliv – proto jsem připravená vždycky rychle utéct. Jednak by je Em v pokoji nestrpěl, a taky mě znepokojuje jejich nemilý zvyk neustálého dávení.

K hotelovému bazénu přísluší hlavně naše děti, které svými neustálými výkřiky údivu a neznačkovými plavkami jednoznačně snižují cenu této luxusní nemovitosti. Chodíme sem každé ráno a dosud to byla poklidná rána. Polská matka s batoletem, po jejichž návštěvě teplota vody poskočí o několik stupňů na teplotní i barevné škále. Italský pan Bříško, který přepluje třikrát bazén a za odměnu jde na svou ranní skotskou do přilehlého baru. Maniakální údržbář Rodriguez, co sem vtrhne každý ráno s řvoucím křovinořezem a upiluje další kus rododendronu, kopajíc přitom do lehátek.

Dokud sem včera nepřijela německá rodina se třemi syny. Zapomeňte na chvíli na všechny stereotypy a vtipy, co znáte o Němcích. Teď si je znovu vybavte a soustřeďte je do jediného bodu: soudkovitého blonďatého chlapečka s předkusem a spálenými zády. Nejspíš se jmenuje Adolf a pokud se jmenuje náhodou jinak, tak maximálně Josip nebo Mao. Ale to se nedozvíme, protože rodiče ho netitulují žádným jménem, pokud nepočítáme Ničemo a Vrahu v bavorském dialektu.

Adolfovo konečné řešení sourozenecké otázky spočívá v nenápadné hromadné likvidaci, za kterou by ho po baculatých ramenou poplácal i sám Goebbels. Dva mladší bratři si mírumilovně hází míčkem ve vodě. Adolf připlave pod vodou, ne zcela nepodoben válečné ponorce, a mladší bratr nečekavě zmizí pod hladinou. Během toho, co bojuje o život a je surově zašlapáván sloními chodidly do kachliček na dně, se Adolf natáhne pro snadné sousto – nejmladšího bratra. Ječící ústa hrůzou ucpe míčkem a zahájí škrcení. Ptáte se, co v tuto chvíli dělají rodiče? Otec si dává s panem Bříškem tou dobou pátou skotskou v plážovém baru, obrácen zásadně zády k masovému hrobu svých dětí. Matka nenápadně zapíjí antidepresiva Aperolem a zaujatě hledá něco v mobilu. Pravděpodobně polepšovnu nebo místní jedovaté plody, které by šlo nenápadně rozmixovat do džusíku.

Byla jsem už tolikrát němým svědkem Adolfova příkoří, že jsem nemohla déle přihlížet. Nabízelo by se přilákat Adolfa pod můstek v bazénu na zmrzlinu nebo výtisk Mein Kampf a svrhnout na něj květináč s palmou, což zrovna není nenápadná strategie, jak zbavit světa nového Vůdce. Naštěstí mi osud seslal koťátka.

Toho rána byl Adolf poněkud neklidný. Nedočkavě si natáhl si ručník k bazénu mezi prvními, aby oddusal zpátky do hotelu pro své oběti. Koťátka se jako obvykle dávila pod fíkovníkem, ale s nadějí v zanícených očích přiběhla hned, jak mě uviděla. Podle zablácených tlamiček bych jejich snídani otipovala na mršinu racka. Potom už stačilo odhodit na Adolfův ručník pár usekaných šustivých větviček rododendronu, co tu zbyly po vzteklém Rodriguezovi, se kterými si koťátka tak ráda hrají. A počkat si na Adolfův znechucený výkřik o pár minut později. Karma je zdarma a někdy stačí o trochu víc, než jen nestát v cestě!