pondělí 24. května 2021

Sociální závrať

Já vím, vy jste všichni už hrozně zběhlí, ale myslete na to, že některý lidi teprve sestoupili z opuštěných balkánských hor a když vejdou někam do obchodu, tak si připadají jako přistiženi u něčeho nezákonného. 

Tak nějak jsem se za ten rok překlopila do onlajnu. Umím si nakoupit trička, sukně, boty a místo pro fanfáru, dokonce i plavky. Stačí, když vejdu do naší nejbližší Zásilkovny a na pultu na mě bez komentáře čeká balíček pro mě i pro Ema. Jediný, kdo se vymyká jednoduchým konfekčním algoritmům, jsou naše děti. Potažmo jejich chodidla, na která s Emem po každém dalším zvolání „už zase mě tlačí!“ civíme jak na stopy Yettiho. 

Žmur má slušně našlápnuto obouvat v dospělosti kajaky, ale ani něžná Čičman nezůstává pozadu. Kromě délky mají divnou výšku kotníků, nártů a všech dalších nášlapných parametrů, takže se to nedá odbavit jinak než osobní návštěvou. 

Tou jsme včera poctili nákupní centrum Flora. Krátce před ním jsme vydatně zmokli a Žmur se vyválel trávě, takže jsme se jako balkánští horalé nejen cítili, ale dokonce tak i vypadali. Plán byl jasný a ambiciózní – dvoje sandále a krmení pro Chrudoše. Nevím, co jste tady všichni v prvním týdnu otevřených obchodů dělali – ale podle stavu obsluhujícího personálu to musel být waterboarding. 

„Brejen,“ ušklíbne se na nás zpocená prodavačka v obuvi s nadšením odpovídajícím nálezu mravenců na kuchyňské lince. 

„Dobrý den, potřebuji sandály pro oba,“ řeknu velkopansky a připadám si jako Edward z Pretty Woman, když vezme prostitutku na nákupy do luxusního butiku. Zpocený podpaží se obchodní příležitosti nechopí zrovna dravě. Asi jsem měla dodat ještě tu ikonickou hlášku o nechutně vysoké sumě, kterou hodlám utratit. 

„Regál támhle.“ odbaví nás prodavačka minimalisticky. Vysvětlím si ten sálající nezájem jako pokyn k samoobsluze a začnu se v naskládaných komíncích dětské obuvi přehrabovat na vlastní pěst. 

„Počkejte, ale to nám v tom přece nemůžete dělat zmatky.“ zpochybní Zpocený podpaží mou schopnost otvírat a zavírat lepenkové krabice a omráčí nás svým kuním pižma. A teprve potom se problém s chodidly vyhrotí do celé své nesouměrnosti. 

Když to zkrátím, Žmur si poměrně nekomplikovaně vyzkoušel šest párů. Nároky Čičman ve stylu „ ta růžová je moc růžová a měly by být páskové, ale zase ne moc pásků, víte, jak to myslím?“ byly na stupnici 9 Richterovy škály nervotřesení. Zpocené koláče se po každé přinesené, odnesené a znovu přinesené krabici zvětšovaly a slívaly do plánované okamžité výpovědi. 

 „Ponožky potřebovat nebudete, že ne?„ zachrčela na nás na konci a mě bylo jasný, že v případě kladné odpovědi nás uškrtí na zkušební punčoše, takže jsem nenápadně zakryla nadšeně kývající Čičman pusu a rychle jsme vypadli.

Chrudošovy skromné požadavky na zrní se zdály být proti výběru obuvi maličkostí. Jenže to by nesměl být prodavač na detoxu nebo v bodu definitivní ztráty smyslu života. 

„Nechcete k tomu krmivu křečka?“ Vzpomněla jsem si na čmelíkovce, kteří se vybatolili z posledního křečka z petcentra a otřásla se. 

„Nikdo je nechce, nikdo nemá zájem, “ drmolil si pod svůj hustý knír ještě v době, kdy jsme utíkali na metro a já si kontrolovala kapsy, jestli mi náhodou jednoho nepodstrčil. 

Eskalátor na metru stál a na jeho prvním schodu výmluvně ležela červená mokasína. Vypadalo to jako ztělesnění mých dětských pochybností, zda eskalátor může sežrat člověka, když dostatečně nezvedáte nohy. V půlce schodů seděla rozcuchaná paní. 

„Jste v pohodě?,“ hulákám na ni. 

 „Nesahejte na mě!“ zaječí na mě ta ženská. 

„Já na vás nesahám.“ odpovím popravdě, a když už jsme se na sebe dívaly fakt trapně dlouhou chvíli, zeptala jsem se, jestli se zvedne sama, nebo mám někoho zavolat. 

„Tady si jeden nemůže ani na chvíli vodpočinout, aby se do něj někdo nesral.“ počastovala mě paní zdvořilostmi, takže jsme ji museli komplikovaně přelézat a já přitom doufala, že nebude zvracet (a pokud ano, že neuklouznu a nebudu nadávat pasažérům jen pár schodů pod ní). 

Nějak mě to rozvolnění zaskočilo. Konec zakázaných srazů, kdy si připadáte jak Havel v disentu. Konec prázdných ulic a točený Plzně do petky. Povolávací rozkaz do práce a děti ve škole. Asi jsem z lockdownu chytila stockholmský syndrom.



22 komentářů:

  1. Myslím, že k těm místům, která si podobné existence vybírají pro odpočinek, aby se pak vztekaly, že se do nich někdo sere, by mohl mít nějakou pěknou teorii pan doktor Freud...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná i Karel Nešpor by našel pár postřehů. Nebo aspoň doporučil pozici veselé kachny...

      Vymazat
    2. ...kdybych si mohl vybrat, radši bych toho Freuda...
      Si totiž myslim, že s člověkem, co za všim vidí alespoň špetičku erotiky, bude větší legrace, než s člověkem, co ve všech vidí alkoholiky... :-D

      Vymazat
  2. Nabouráváš můj asi rok a čtvrt starý úmysl zajít si - jen co to bude aspoň trochu možné - koupit kalhoty a boty. Samozřejmě ty, které mají pásků tak akorát :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přeji hodně zdaru. Možná by bylo nejlepší jít do té obuvi rychle po nás, aby prodavačka mohla vděčně docenit zákazníky bez přehnaných nároků.

      Vymazat
  3. Vážně to v obchodech pořád vypadá takhle? V tom případě tu svoji návštěvu ještě radši odložím, minimálně do doby, než se povede udat ty nebohé křečky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nevím, jak to vypadalo v obchodech ten první týden, takže nemám srovnání. Paradoxně tam nebylo zas tak strašně moc lidí, jen ti prodavači vypadali jak po nájezdu zombiekalypsy.

      Vymazat
  4. Fakt by stálo za to, udělat nějakou psycho studii na celou pandemii a na obchody zvlášť. Zkušenost ze strany obchodu : Máme velké slevy, jeden obchod zavíráme, už jsme si dost nahrabali na dotacích, tak proč bychom makali? :)) /ironie/ No a první dny dorazily ženy, které skupovaly všechno, doslova všechno, zimní, letní, pro sebe, pro tátu, … Ani moc nereptaly nezkoušely, od tohoto pondělí dorazili muži - narcisi. Ti vyžadují servis nejvyššího stupně, pochlebování, vyměňování, velká zrcadla k dispozici.. A pak se předhánějí, kdo nakoupí více. Tož tolik z druhé strany. Lenka... Ps.. prosím toho nahoře, ev ty nahoře, aby už nás to nikdy nepotkalo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, to zní jako solidní výzva. Já bych se děsila, jaké další skupiny dorazí v těch příštích týdnech. Vyčerpaní zdravotníci? Rozmařilí transvestité? Natěšení senioři? Přeji rychlý návrat do normálu, hlavně co se týká těch příjemnějších vlastností kupujících:)

      Vymazat
    2. To už zní jako námět na crazy povídkovou sbírku "vlny návštěvníků obchodů s oblečením" XD

      Vymazat
    3. Nebo prostě jenom Vlny. A kdyby to bylo ve verších, mohlo by to aspirovat na Cenu Jiřího Ortena.

      Vymazat
  5. Koukám, že moje prozatímní intuitivní vyhýbání obchodům s oblečením/obuví mělo něco do sebe... snad to ještě pár týdnů vydrží otevřené a v červnu se tam odvážím :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já další návstěvu plánuju až na konci letních prázdnin - až bude potřeba děti ostříhat, vydrhnout a navléknout do civilizovaného oblečení. Nahlas tedy doufám, že ne do tepláků dostačujících pro online výuku;)

      Vymazat
    2. Taky doufám. S budoucím prvňákem, co není zrovna grafomotorický lumen, bych přece jenom aspoň toho prvního čtvrt roku ráda dala prezenčně... :D

      Vymazat
  6. Brnklas na strunku. Dnes jsem navštívila...považte...oční optiku. Sedm let po laseru se vyplnilo proroctví operatérů z kliniky Lexum a dorazila stařecká vetchozrakost. I zašla jsem do Okulária, neb se vyskytuje v místě, kde se v Praze pravidelně vyskytuji i já. A měří tam zrak.
    A byla jsem tam, a to nekecám, HODINU. Hodinu čistého času. S nervama, aby mi neodtáhli auto, kterému (ó, dávno již) vypršelo zaplacené parkování. Tak zpomaleného a tak pomalu, ale zároveň zaujatě povídajícího optometristu jsem v životě...no, děte se na něj podívat.
    Při měření jsem se dozvěděla, že dioptrie minus nemusí být nutně krátkozrakost a naopak, existují různé kombinace. Tuto pasáž jsem ne zcela pochopila. Zato jsem moc dobře pochopila jeho poznámku, že mám jedno oko výš a jedno níž. Proč se toto na sklonku mládí musím dozvídat?! A že dotyčný příručí trpí totožnou anomálií mě jako mělo s tou informací smířit?!
    Nakonec jsem se po hodině vypotácela s obroučkami značky Crocs. To je na tom asi to nejvíc ponižující. Že jsem se nechala obalamutit a budu číst skrze brýle vyrobené producentem gumových pantoflí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nedelej si z te poznamky zadny trauma. Na me to pusobi jako laciny balici trik svidrajiciho optomeristy (taktika upreni pozornosti na fyzickou kompatibilitu). Mne teda dostalo tech 7 let. Takovou dobu uz se tedy citim byt inspirovana tvym laserovym cinem a nebyla jsem k nemu schopna pokrocit. Premyslim, jestli to ma tedy jeste cenu nad tim uvazovat, nebo zda jsem uz k podobnym upravam vetcha. No nic, uzivej nove obroucky jo a rekl ti, ze by se k nim hodily i nove boticky? To by o nem prozradilo, ze je to fakt nastrcenej agent Crocsu...

      Vymazat
    2. Byl fakt milej, dvakrát se mě zeptal na věk (samozřejmě kvůli posouzení dalekozrakosti), při vypisování žádanky na skla se ptal, jestli "slečna nebo paní" (to mi málem způsobilo infarkt) a při poukazování na nezničitelnost crocsek se informoval, jestli mám doma malé děti (vypadám snad jako geriatric mother?!).
      A s těma botičkama...ono to samozřejmě jisté pokračování má. Ale to si nechám na živé setkání ;-)

      Vymazat
    3. Snad k nemu brzy dojde! Kdyz jsme u lichotek, tak novy kadernik prekvapene reagoval na sdeleni, ze mam deti. Zpetne jen nevim, jak si to prebrat. Vypadam na to moc mlade, moc stare, nebo moc osklive?

      Vymazat
    4. ...samozřejmě mladě! :-D
      Moje drahá minulý pondělí podobně překvapila nějakýho studentíka z AG. Ale on ji teda nenechal na pochybách, jak to myslel...

      Vymazat
  7. Problém s růžovou mi připadá v tom, že je vždy růžová buď moc nebo málo :-) Už v ní naštěstí netrčíme :-)

    Jako malá jsem se eskalátoru v metru taky bála (ale trauma jen z krátkého výletu do Prahy) :-) U nás byly široko daleko jen jedny lenivé v Lasu, ale zas pro změnu u mamky v práci děsivý páternoster..

    ad zverimexy - ten prodej živých zvířat by tam vážně neměl být povolený, co tak poslední dobou čtu (v morčecí skupině), tak to je dost děs (ne úplně všude, ale velmi často).


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Problem s ruzovou se da zkratka zuzit na to, ze tato barva vubec existuje:D
      Pater noster - na tenhle vynalez jsem narazila poprve po skole v Brne a dost jsem premyslela, jestli spis nevybehnout ty schody. Zvedavost a lenost byla silnejsi, ale nikdy jsem se neopovazila vzit to pres to nejvrchnejsi patro zase dolu...
      Se zverimexy souhlas, uz bych tam zive zviratko taky nikdy nebrala. Po nasem cmelikovem zazitku jsem si precetla par diskuzi na tema Pet Centre a je mi lito jak zvirat, tak zamestnancu:(

      Vymazat
  8. Otevřel si obchod, ale chodili mu tam lidi. Já se zatím k žádné návštěvě obchodu neodhodlala a po přečtení tvé reportáže myslím ještě dlouho neodhodlám. Jinak eskalátory lidi zaručeně žerou, jsem o tom přesvědčená asi od 5 let, kdy jsem na jednom z nich na Želiského viděla zaseknutý kus nějaké látky, co vypadal, jako zbytek montérek včetně klipsu na kšandu.

    OdpovědětVymazat