Devadesátkový Srbsko: Dináry a klid

 

Cestování v postapu má svý typický rysy, jako například opakovaná změna lokality. Původně jsme chtěli s dětma na jarní prázdniny jet na Gibraltar, protože jsem nechtěla dopustit, abych zůstala zprzněná opicí jen já. Zrušili nám letenky.

Sehnali jsme jiný levný letenky na Sicílii. Pro holku, která jako já vyrůstala na neopětované lásce ke komisaři Cattani, je to jako pro kardinála Duku líbat zem ve Vatikánu nebo vytunelovanou čtvrtmiliardu. Zrušili nám letenky.

To už byl signál, že něco děláme špatně, a jak se později prokázalo, vesmír nás chtěl jednoduše vmanipulovat do dovolený bez dětí. V době nákupu posledních letenek bylo Srbsko království vakcín. Pohostinný kraj, ochotný přijmout kohokoliv, včetně chronických případů zrušených letů.

1. Signálem, že se něco neodbytně sere, byl checkin na letišti. „Máte příliš starý PCR test,“ vrtí hlavou odbavovačka a pomalu nám dochází, proč je tam tak dlouhá fronta, ačkoliv Ruzyně ten den plánuje odbavit šest letů.

„Ale podle informací na webu Ministerstva zahraničí stačí mít výsledek 48 hodin do odletu…“

„Ale podle platných směrnic IATA je to 48 hodin do příletu.“ bezstarostně vetuje ministerstvo a tohle kolečko se ještě párkrát opakuje, dokud nevezme naše papíry a nedojde za šéfem, mastným mrňavým chlápkem s velkou hlavou, zaklekávajícího jiného cestujícího. Tak velkou, že je zdálky vidět, jak s ní nesouhlasně zavrtí.

Naštěstí si odbavovačka cestou k nám všimne, že se časy vyhodnocení výsledků liší v české a mezinárodní verzi, takže se stačí zbavit českých výsledků. „Tohle jste nikdy nepřinesli a já to nikdy neviděla.“ cupuje náš negativní test na kousíčky a my jen doufáme, že je nebudeme muset sníst, abychom zametli stopy. Tímto děkujeme MZV za aktualizace webu a trochu toho zdravého napětí ještě před cestou!

Ruzyňské meníčko odletů na celé pondělí

2. Ať už si v Srbsku dáte cokoliv, finální produktem na talíři bývá pljeskavica o průměru běžné pizzy. Sladká tečku? Mokrý závitek, připomínající štrůdl, který dala hospodyně vychladnout ven do prudkého lijáku. Možná se na něj venku vychcal i kocour, což ovšem nelze potvrdit ani vyvrátit. Jistý je ale, že cestou se zmoklým plechem domů hospodyně zakopla ještě o pětilitrovku sirupu.

Kecám. Finálním produktem bývá plný stůl, který ve dvou prostě nemáte šanci porazit.

3. Ráj pro Miloše Zemana. Nejen, že se tu po Milošovi jmenuje minerálka, ale popelníčky tady najdete úplně všude. V restauracích, na záchodech, na nočních stolcích a po cigárech smrdí taky povlečení v nekuřáckým apartmánu.

4. Manuál, jak se chovat v případě napadení medvědem, budete potřebovat v národním parku Tara. Samozřejmě se mi hořce vrátila Žmurova poučka „počkej, až s tebou spadne letadlo“ poté, co jsem zlehčovala jeho příručku pro přežití. 

Ani Chris McNab ale podle mě není připraven na situace, kdy si chybně spočítá periodu a začne neplánovaně menstruovat uprostřed treku přes území predátorů. Pach krve nakonec přilákal jen poloslepého stařečka se zakalenýma očima. Jen těžko se nám podařilo vyklouznout z pozvánky na rakiju v jeho chaloupce. „Tak doma pozdravujte Lecha Walesu!,“ mával na nás ze zápraží, což činím aspoň online.

5. Když jsme čekali hodinu a půl ve frontě na PCR test před bělohradskou nemocnicí, vybavila se mi doba, kdy Gábina dělala dobrovolnici pro Dům světla a všechny nás v rámci osvěty nahnala na test HIV. I když jsem do tý doby neměla pochyby, v čekárně před odběrem mi bylo úplně jasný, že ho mám, a dokonce jsem si našla i jednu nadějně počínající lézi. 

V hodinové frontě před špitálem jsme byli jediní s respirátorem, ostatní testovaní střídavě kouřili a kašlali. Uchýlila jsem se k zakázanému hacku a každých dvacet minut si vystříkávala nos sprejem s propolisem, dokud jsem nevypadala jako opuchlý angorský králík po vivisekci. Výsledek? Nejspíš mám alergii na propolis a výtěr byl z úst. Jestli se ptáte na TEN výsledek, tak HIV nemám a zbytek se teprve uvidí. Možná mě čeká týden v mastný a začouzený srbský karanténě, ale víte co? Tahle země je boží!