Školní jídelna

Abyste pochopili podmínky, za kterých vám píšu, právě pobývám se Žmurem na pár dnů v rodném Městě. Můžete si ho představit třeba jako pár doškových chalup, kostel a discoklub, před kterým bývá o víkendech fest nablito. Když je slunečno, připadám si tu jako zpátky v Asii, protože počet vietnamských krámků prudce převyšuje pár otlučených cedulí před masnou a pekárnou.

Naši zastávají k domácímu připojení k internetu podobný postoj nepotřebnosti až otevřeného nepřátelství jako já k facebooku, takže když potřebuju pracovat, koupím si ve stánku naproti double presso a odcházím tak činit do veřejné knihovny. Pokud by vám dnešní text připadal nesouvislý, můžu se obhájit přítomností slečny s nápisem REBEL přes trojitá prsa ve vedlejší PC kóji, která si čtený text z internetu šeptem slabikuje a přitom počítá na prstech jedné ruky základní matematické příklady. Z repráků tu valí soundtrack Sanitky a vy máte hlídání přesně na hoďku a půl, nevysrali byste se na měsíční review s včerejším datem rovnou? Na blog jsem taky dlouho nepsala. 

Po mámě jsem asi podědila postoj k vaření a lítost nad ztraceným časem u sporáku, protože pokud už má neodkladnou potřebu rachotit s hrnci, bývají z toho kolínka s hovězím pro našeho psa. Přes týden chodí do školní jídelny. Ta radost, když opatřila lístky i pro mě a Žmura! Pro mě je návrat do jídelny jako vlak do dětství. Stejně jako byste se rádi podívali na svoji základku, ale je vám trapné se tam pod nějakou uvěřitelnou záminkou propašovat a to vás ještě horším případě můžou vyvést jako dealera nebo úchylu. 

Já však můžu se svým lístkem do krajin mého dětství naprosto legálně. Ne že bych jídelnu navštěvovala nějak pravidelně. Na prvním stupni jsem ještě neuměla plynně lhát a tak jsem od našich vybírala peníze na lístky, které jsem každý den odtrhávala a vyhazovala a upřímně se děsila okamžiku, kdy se na to přijde. Nepřišlo. Na druhém stupni už byly moje špatné povahové rysy téměř doformovány a tak jsem od našich inkasovala a bez zbytečného praní peněz v jídelně jsem je investovala přímo do objektů mého zájmu (mončičáci, gumové bonbóny, digitálky s neonovým páskem, sádlo na ztloustnutí a růst prsou) 

Co zůstalo úplně stejné je budova, umývárny a těžký odér vařené kapusty, který si odnesete ve vlasech i oblečení. Z várnic na vězeňský čaj dnešní smradi stáčí Tang a z jídelního lístku zmizela univerzální hnědá omáčka a přibyly saláty. Co mě překvapilo úplně nejvíc – opravdu dobře tam vaří. Natolik, že jsem dojedla polévku po mámě a užírala za Žmurových velkých nesouhlasů jeho dezert, když do jídelny vtrhly dvě třídy školáků.  Vizuálně to vypadalo jako anektace Bosny a z šílené vřavy se ozývaly táhlé hlasy učitelek jako plovoucích obětí kolem Titanicu: „Umyjte si ruce“, „Jsi šílený? Proč si cpeš to maso do uší?“, „Nešlapejte po Jarouškovi!“

Potom začli krakeni hodovat a hodnotit kvalitu dnešního menu: „Tenhle kus masa vypadá jak tvůj potracenej fotr kreténe!“ „Fuj, to žrát nebudu.“ „Kde je úča? Dej si to do ubrousku pod tričko a hoď to do hajzlu i za mě“ „Pani učitelko, já potřebuju strašně moc na malou!“ A mě došlo, že asi nevaří o moc jinak. Že se člověk k tomu jídlu prostě musí léty prožrat.