Zanedbanost jako life style

 

Některý dny jsou jako kamínky. Nebo jako Rolling Stones.

Víte, jak se pozná, že stárnu? Začínám zanedbávat svůj vzhled. Ve dvaceti jsem chodila ráno pro rohlíky do sámošky namalovaná. Dnešním pohledem absolutně nechápu tuhle časovou investici do estetického vyznění v Žabce, ve který se prodavač Karel vyprošťoval z pátečního koncertu ve Vagónu a neurazila bych ho ani poblitým tričkem.

Je to samozřejmě geneticky naprogramovaný. Bohužel si nevzpomínám, jak se moje máma oblíkala na nákupy za mého raného dětství. Ale moc dobře znám její dnešní outfit do maloměstské Jednoty: moje pubertální oversized tričko s anarchistickým áčkem vyžraným pomocí Sava, na který jsem si připadala stará už v sedmnácti, rebelsky doplňují tepláky s roztrženou nohavicí od našeho psa. Možná ji jednou potká módní skaut z Gucci a udělá z toho ikonickej kousek jako ze znovuobjevených prestižek. I kdyby ne. Důležitý je, že mám kam růst a směřovat.

Zanedbávání vzhledu je hraniční disciplína. Pokud ji marketingově nezvládnete, řada lidi včetně nejbližší rodiny vás rychle odsoudí jako asociálního šupáka. Naštěstí je v dnešní době spousta cest, jak prodat navoněnou mršinu: můj nový objev je Curly Girl Method. CGM ve zkratce spočívá v tom, že si přestanete standardně mýt a česat vlasy. Někomu se na hlavě udělá afro, někomu dredy a mně něco na způsob rozkopanýho vlnitýho plechu. V práci jsem s tím sklidila obrovský úspěch a nikdo nepoznal, že jde o tajný způsob, jak se s gustem zanedbat. Nemáte zač!

V pátek jsem si svůj vlnitý plech barvila hennou, když jsem si uvědomila, že musím před plánovanou cestou do Brna poslat balíček přes DPD point. V časový tísni bylo jasný, že balíček půjdu poslat buď jako asociální šupák, nebo ho pošlu až v pondělí. Rozhodla jsem se tak, aby na mě máma mohla být hrdá. Balíček doručím do pickupu v domácích trenkách, barvícím triku bez podprdy a s ručníkovým turbanem na hlavě. A samozřejmě bez makeupu, prostě #nofilter dotažený do detailů. „To jdeš jako TAKHLE?“ zeptal se mě Em, kterej se, nekecám, nikdy nezapomene převlíct do kalhot, když jde dolů pro poštu.

Abyste si zase nemysleli bůhvíco, mou odvahu poněkud sráží fakt, že nejbližší pickup point máme sto metrů od baráku. A navíc v něm dělá ženská, která CGM metodu pěstuje dlouhodobě a na celém povrchu svého těla. Jediné, co ji na mně zneklidnilo, byl balíček. „Já dělám jen Zásilkovnu“ podrbala se smutně v zarostlém podpaží. „Zkuste Dárky a dekorace“ poradila mi v náhlé inspiraci.

Abychom si rozuměli, Dárky a dekorace je provozovna jednu autobusovou zastávku od nás. To už po vás čumí dělníci ve výkopu a vy nevíte, jestli je za tím tričko bez podprdy, nebo sebevědomě trčící turban na hlavě. Se zalíbením na vás spočinou pohledy nejzanedbanějších matek s kočárama, protože vždycky potěší, když je na tom s časem pro péči o sebe ještě hůř.

A to nejhorší. Dárky a dekorace je ten nejúpravnější krám na celý Praze 10. Vede ho ženská, který musí odchod z domu zabrat 2 hodiny, a to ještě ve výjimečných případech, kdy spěchá a nestihne si natočit řasy. Nevím, jestli to bylo vedrem, nebo narůstajícím stresem. Hennová kaše mi začala zpod ručníku stékat v zrzavých potůčcích po krku do výstřihu.

„Potvrzení zašlu na mail nebo telefonní číslo?“ zeptala se mě paní Úpravná nepřiměřeně vysokým hlasem a bez pardonu balíček přejela vlhčeným parfémovaným kapesníkem, než ho strčila do vyleštěnýho regálu. Bylo mi jasný, že po mém odchodu zavře a celej krám zuřivě dezinfikuje, ale ve skrytu duše jsem měla ze své stoupající zanedbanosti bublající úchylnou radost.

Teď jsem si troufla i na zkrácení cesty autobusem. Akorát jsem sedla do špatnýho, což mi došlo někde v půli cesty na Hostivař. Oranžový potůčky se změnily v rozvodněný horský řeky. Pohoršený pohledy kravaťáků, mezi kterými snadno mohli být i moji kolegové. Nebo vy. Ostražitý pohled řidiče busu. Zasviním sedadlo dřív, než mě vykopne? Volá se vlastně k znečištěnýmu hromadnýmu prostředku policie?

Domů jsem dorazila přesně za hodinu. Em byl nasranej, že nestihneme oběd. A na telefonu jsem měla tři nepřijatý hovory od mámy, který se v noci zdálo, že jsem umřela. A víte, že něco ve mně asi fakt jo?