Nerdí doupě pana Šourka

 

Karma je zdarma. Když jsem se minulý týden smála do rukávu u hlášky „programovat a pájet umíš?“, ještě jsem netušila, že si tenhle mstivej výstřelek hinduistický víry došlápne i na mě.

Mimochodem z hlediska karmy je zajímavým faktem, že ať už nastoupím na jakkoliv urozenou pozici, časem po kolezích zdědím nějakou špinavou a nečistou hoknu. Před mateřskou to byla erotika do mobilu. „Je to zábavné a zabere to maximálně hodinu týdně“ dušoval se šéf a já jsem pak trávila celý dlouhý dny sjížděním a kontrolou porna od dodavatelů. Znala jsem ty holky jako vlastní kalhotky, účetní se v kuchyňce ztichly, kdykoliv jsem si šla uvařit další kávu a sex jsem začala vnímat jako výrazně stereotypní fyzickou aktivitu. Tuhle kariérní odbočku stylově ukončilo mé těhotenství, což účetní u štrůdlu a presíčka nejspíš dlouze a šťavnatě probíraly jako pracovní úraz.

Po nástupu do současný práce se mi celkem ulevilo po ověření, že tu nikdo nemá na starosti streaming pižlání kuřecích kůžiček Ládi Hrušky, nebo předvolebních meetingů Andreje Babiše. Bylo mi jasné, že po nevyjasněné smrti kolegy bych si na úplné dno sáhla já. Místo toho za celkem jasných okolností odešel kolega, co měl mimo jiné na starosti servery.

„Sice to není zábavné, ale zabere to maximálně hodinu týdně“ dušoval se současný šéf a začaly mě chodit první maily od nerdů z datacentra. Nejhorlivějším korespondentem se stal definitivně pan Šarek s emaily připomínající žalmy.

V oslovení nechyběla chybka v mém příjmení. Potom pan Šarek vyjmenoval všechna páchaná příkoří ze strany naší společnosti a následovala liturgie v latině zahrnující pojmy redundance, idrac a sata. Před koncem tohoto otčenáše pan Šarek uctil zázračné schopnosti mého předchůdce, což mu bylo celkem k ničemu – tenhle bůh už je mrtev, bude si muset zvykat na Psici.

Nevím, jestli jste někdy četli a psali maily v korejštině, ale pro mě korespondence s panem Šarkem měla podobnou informační hodnotu. Párkrát jsem odolávala pokušení vrátit mu chybu v příjmení – ale oslovení pane Šašku i pane Šourku zavánělo přímou konfrontací. Té jsme se i při mé vyhýbavé diplomacii stejně nevyhnuli. Pan Šarek mě pozval na návštěvu, „abychom si to všechno vyříkali osobně“.

Podělala jsem se strachy. Dokonce jsem požádala Ema o nalejvárnu, ale jediný pojem, co jsem se naučila přesvědčivě vyslovovat bez koktání byly dva typy protokolů.

„Což na druhou stranu přece není málo“ nepřesvědčivě jsem se snažila zlepšit si náladu druhý den na místě. Sebevědomí mi nezvedl ani senior, který měl toho dne službu na recepci.

„Có? Šálek? Tady žádnej Šálek nepracuje!“ křičel na mě přes neprůstřelné sklo děda, co musel v minulý práci hlídat muniční sklady u Stalingradu. Takže jsem musela volat, aby si mě potupně vyzvedl osobně.

„Vezmu vás rovnou na dohled“, nabídl pan Šarek a dovedl mě jako živou senzaci na sál. Po hladké podlaze začaly okamžitě šoupat ortopedické pantofle zvědavého personálu. Připadala jsem si jako siamská dvojčata z kabinetu kuriozit nebo jako Čičman v učebně výpočetní techniky. Dostala jsem kafe, sušenky a podařilo se nám identifikovat společného nepřítele: zákazníky. Všimli jste si? Mluvím v množném čísle. Nejasný zůstává jen druh pracovního úrazu, který předčasně ukončí mou metamorfózu v nerda.