Naděje na konci pájky

 

Nebudem si lhát do kapes, koňský experiment fatálně pohořel. A to i přes to, že snaha navždy vymazat lichokopytníky z holčičích mozků byla evidentně i na straně vedoucích.

„Tak jak bylo?“ vítám se s Čičman a nemůže mi uniknout její opálení, ani podezřele povznesená nálada.

„Super!“ zařve Čičman, vytáhne si z kapsy hrst slepených karamelek a podaruje mě tou nejzmuchlanější.

„Spali jsme v karavanech a tyhle strupy mám od škrabky na brambory. A tuhle modřinu od toho, jak jsem málem spadla do díry v kadiboudě“ řve dál jak strýc Pepin, zatímco si rozmatlávám po ruce karamelku a usilovně přemýšlím, jaký mohou mít koně dopad na dívčí hlasivky.

„Proč tak řveš?“ zeptám se nakonec se zájmem, protože na nic nepřijdu. „Já neřvu!“ zaburácí Čičman, až z našeho paneláku odpadává zateplení.

„Tos měla slyšet naši vedoucí – ta na nás řvala tak, až přišla v půlce týdne o hlas. A tu druhou kopl Širan, takže jen kulhala.“  

„No to jste měli pěkný vedení“ mrzce si vybavuji popisek „přátelský kolektiv a klidní koně“. Obojí jsem si představovala jako vykastrované jedince pod trvalým přísunem sedativ. Za ty prachy na to snad jako rodiče máme nárok, no ne?

„Kaštan zase shodil Rózu při klusu a vláčel ji za sebou aspoň půl kiláku, mami. A pak utekl do lesa a museli jsme ho čtyři hodiny hledat. Přitom se ztratila Sofinka a našla jsem tenhle nůž. Na pařezu.“ vytáhne Čičman z druhé kapsy zarezlou kudlu, od pohledu spojenou s trestnou činností.

„Ten nůž jsme měli na kluky z vedlejšího rybářskýho tábora, co za náma chodili v noci.“ vysvětluje Čičman.

„A tohle je antikoncepce, nebo extáze?“ zeptal se mě Em rezignovaně, když z jejího spacáku vyklepal malé růžové lentilky.

„Příště jedu zas!“ zařvala Čičman a vybílila lednici, protože celý týden údajně jedla jen nahnilá jablka a pamlsky pro koně z drceného sena.

A je to tady – z naší malé roztomilé holčičky vyrostl sebevědomý mutant, schopen oddělat a naporcovat rybáře, a potom přečkat noc v teplé kupce hnoje, aby nevzbudil podezření.

Naštěstí život není jen o překonání jediné výzvy. Ráno jsme tak zvonili na dveře technického příměstského tábora. Alias akce pro děti dotovaná městem, u které není vaším úkolem přemýšlet o náplni, ale jen o rychlosti klikání.

„Luboši, pojď se podívat, opravdu je tu!“ zvolal po našem příchodu vedoucí excitovaně. Všichni se seběhli seznámit s jedinou ženskou členkou týmu, co vypadal, jako když zkomprimujete IT Crowd do desetiletých kluků.

„Programovat a pájet umíš?“ zeptal se jí Luboš na uvítanou. Za sebe doufám jen ve dvě věci. Že kluci  zpanikaří z holčičích slz a stáhnou ji film o koních, čímž se zabije zbytek dne v relativním klidu. A kdyby náhodou ne, tak že se nestihla ráno ozbrojit.