Koňský tábor: Naděje na konci hnojiště

 

Pamatujete ještě na post o holčičkách a koních? Někteří z vás mě utěšovali, že koňskou horečku vyléčí čas. Prý je to jak neštovice. Odpornej hnus, na kterej sice nezabírají ani antibiotika, ale časem to vybledne a zbydou jen jizvy.

Nevím, kdo z vás měl neštovice půl roku, ale u Čičman bohužel žádné vyblednutí lásky ke koním nepozoruji, právě naopak. Aktuálně máme přesně 4 dny do vypuknutí koňského tábora. Což si můžete v Čičmanině případě představit jako přípravu na kečuánské slavnosti slunce, při kterých naběhne do rituálního kruhu deset obzvlášť přitroublých lichokopytníků pod sedativy spolu s třiceti natěšenými holčičkami v tričkách horse love.

Čičman nenechala nic náhodě a sama si vygooglila výbavu, kterou označila za nezbytnou. Zkrátím to. I když vynechám značkové rajtky s autogramem žokeje Váni na zadku, lítáme v tom tak za patnáct tisíc. „Kellner koupil své dceři klisnu za 250 milionů, tak by ses mohl taky trochu plácnout přes kapsu“ mrkla jsem na Ema, který odešel do komory spořivě vyštrachat cyklistickou helmu a kolenní chrániče z kolečkových bruslí. Jako nový!

Coby levnější alternativu jezdeckého saka jsem Čičman navrhla můj kostkovaný blejzr do práce, případně motorkářskou kožárnu, co zdědila po Trudi od F. Rozbrečela se.

Potom přišly z tábora příjezdové instrukce, díky kterým jsem si udělala přesnější představu o účastnicích zájezdu. Jeden z bodů zakazuje vozit si na tábor větší množství šperků a hotovosti. Začalo ve mně znovu hryzat svědomí. Co když bude v autobusu vedle Čičman v děravých legínách sedět mladá Kellnerová? Anebo nedej bože její nafrněná klisna s povoleným menším množstvím diamantových piercingů v nozdrách?

Z obav mě vytrhla až Emova sestra s bohatým spektrem koňských zkušeností. „Nabal ji hodně tmavých věcí“. „Nebude na nich tolik vidět hnůj“, dovysvětlila mi, že opravdu nejde o elegantní fotky s vlající bílou hřívou.

Zbývající reálie mi vysvětlil synovec, který na koňském táboře byl – a považte, přežil ty věčně klopýtající a padající obludy i nonstop kouřící vedoucí, co kolem sebe plivou kousky plicních karcinomů.

„Ráno jsme přišli do stáje a vykydali hnůj“ vypráví Míša.

„Potom jsme je hrozně dlouho hřebelcovali a čistili od hnoje“ (tím se vysvětluje záhada koňského odpočinku. Místo spaní vyměšují, a pak válí sudy v hovnech).

„Když už jsme je konečně připravili, tak se na nich jely projet větší děti do lesa. Po návratu jsme s nimi mohli jezdit my. Půl hodinku v ohradě“ říká Míša smutně. Je to okamžik, kdy vám konečně docvakne, že to celý byl jeden velkej komplot – stejně jako když zůstanete po předváděčce sedět na zastávce autobusu s dekou za třicet tisíc. Nebo když se vám díky neposkvrněnému početí narodí syn a za vaší ženou chodí cizí chlápci s luxusními dárky.

 „Ale po obědě jsme se mohli podívat na pohádku Koník Kopýtko“ snaží se Míša najít i pozitiva. „Akorát jsme ji nedokoukali, protože jsme museli jít do stáje tahat vědra vody“ nadobro zabije pokus o dobrý konec.

Ale víte co? Pro mě je dobrý tak akorát. Naděje na vyléčení z koňské horečky nikdy nebyla tak blízko!