Šuplík

 

Když jsem se skoro před dvaceti lety po škole přestěhovala do Brna, neměla jsem kariérní sebevědomí vysoko. Hledala jsem místo asistentky, abych mohla schopným lidem přepisovat jejich revoluční myšlenky a přicmrndávat s projekty, který změní svět. A v životě by mě nenapadlo, kam všude se díky zdánlivě nevinný asistentce dostanu.

Na pohovoru asistentky online zábavy se mě budoucí šéf zeptal, jestli umím anglicky. Pak už jen, jestli můžu odložit oblečení vedle a vrátit se ve spodním prádle, že bychom udělali pár foteček. Alergie na latex? A práce s vibrátorem vám nevadí, slečno?

Díky téhle průpravě jsem do firmy hledající obchodní asistentku volala připravená utnout to hned, jak se řeč stočí na dárečky od spokojených klientů. Místo toho mě do auta naložila strašlivě zmalovaná blondýna a její kámoška v leopardím kožichu a jeli jsme do terénu. „Protože tam se pozná talent a tam se toho naučíš z byznysu nejvíc“ prohodila tajemně blondýna během zuřivýho šlukování cigarety a nadávek na všechny sráče na silnice, co jeli pod 200 km/h.

Zastavily jsme v Náměšti nad Oslavou. „Ty si vemeš horní část a my spodní“ zavelela blondýna směrem ke Kožichu a ve mně hrklo, že dojde opět na spodní prádlo a organizovanou prostituci. Ale bylo to mnohem horší. Holky prodávaly tarify mobilních operátorů.

„Musíš jim nejdřív nabídnout něco hroznýho, co by za žádnou cenu nevzali, pokud nemají díru v hlavě a trvat na tom“, koučovala mě Blondýna. „A pak jim nabídni něco, co je taky špatný, ale míň. To jim už bude blbý a vezmou to.“

Náš první zákazník byl znuděnej majitel trafiky. „Čtyři tisíce měsíčně“ vyrazil ze sebe se směsí odporu a zábavy. „Já jsem sice rád za takový milý návštěvy, ale to se na mě dámy nemůžete zlobit. Vy toho asi moc neprodáte, co?“ Nakonec k mému upřímnému šoku hodně rád podepsal nevýhodnej tarif za dva tisíce, co mohl mít u konkurence za půlku.

Po obchodním úspěchu jsem Blondýně řekla, že na tohle nemám talent ani žaludek. „Hmm. A nepotřebuješ aspoň tarif?“ zeptala se mě Blondýna rozmrzele. Pak jsem ji po zbytek dne dělala garde a snažila se za jejími zády posunkovat na vytipované oběti, protože jsem se neměla jak dostat zpátky do města.

Nevím, jestli Blondýna došla ke svým byznys trikům na školení, nebo spala s majitelem Herbalife. Ale vím, že některý lidi se s tím rodí. Mají obchodní triky ve svý šroubovici DNA hned vedle genu, co určuje délku loketní kosti.

Blbý je, když je takovej člověk roztomilá holčička a ještě blbější, když je vaše. Já jsem totiž asi po roce prozřela. Pamatujete si Čičmanino koňský období, že jo?

My všichni doma jsme byli totálně překoněný. Koně na nás cenili svý žlutý zuby z plakátu v dětským pokoji. Natáhnete se na gauč a tlačí vás pod zadkem koňskej plyšák. V noci cestou na záchod nešlapete na lego, ale na předražený figurky z horse clubu od Schleichu a kdybychom byli bohatý, tak máme auto značky Mustang.

Pak přišli psi. A je to stejný jako s vícenásobným mateřstvím – pochopitelně tím nezmizely problémy s koňma, ale máte doma oboje a když Mári přijde domů ze školy, tak zazvoní a štěká do zvonku.

Snažíte se koně a psy odrážet jako míčky při squashi a Čičman přitvrdí.

„Všem dětem ve třídě se někdy splní přání. I úplný blbosti. Jen já…škyt…jen já nemůžu mít…plák…koně ani psa. (dramatický pláč). To radši ať nemám na Vánoce nic.“

Jasně, že mi jí bylo líto. A ještě něco víc – indoktrinovala mě. Najednou jsem si dovedla představit to roztomilý štěně, co s náma jezdí na výlety a spí v chlupatým pelíšku s plyšákem pod packou.

„Nemusel by to být ani australský ovčák jako jsem vždycky chtěla“ tesá mi Čičman do hlavy otvor pro lobotomii. „stačil by jen takovej malinkej hladkosrstej pejsek, jako tady mám náhodou vytištěnou fotku. Koukej. Jmenoval by se Šuplík.“

„Ale to by muselo mít nějaký pravidla“ rozčiluje se Em. „Jakože – nebude spát v posteli a taky mi poleze do pracovny jen když dostane speciální povolení. A bude vychovanej.“

Chápete to? Em, stožár zásadovosti naší domácnosti. Člověk, na kterýho je hrdej jeho vlastní táta, že neopakuje starý rodinný chyby a nepodléhá ženskýmu pláči.

Někde v dálce za křovím teď možná souloží dva psi. A za pár měsíců tady bude Šuplík, bestie k pohledání, profesionální žoužač bot a Jeho Roztomilost v jednom. Kdyby to četla Čičman, řekla by, že  máme bejt rádi. Protože taky mohla chtít jedovatou australskou ropuchu, kterou bychom radši ukecali na koně.

Matthew Henry/ Unsplash