Autobus číslo 124

 

Pod minulým postem jsem zatrhla vykání v komentářích pod pohrůžkou seriózního postu, protože si pak kvůli vám připadám přehnaně stará. Samozřejmě se toho chytli určití podnikavci, kterým teď můžete poděkovat za příspěvek psaný mým budoucím starým já. Za post od pani, který se vyká. Protože i já jednou dospěju, stejně jako vy a Galahad.

Když si teda tak zodpovědně promítám, o čem vám budu psát i za dvacet let, napadá mě jedna věc, o který vím už teď. Napadají mě samozřejmě mraky dalších sraček, jejichž konce ale nejsou definitivní.

Radost z odletu dětí z rodičovského hnízda, rychle vystřídaná péčí o vnoučata a stádo huculů. Plus péče o cokoliv a kohokoliv dalšího, co děti v dospělým životě omrzí. Ale kdoví–třeba prožijou zbytek života v thajským klášteře. Nebo vězení. Nebo přijde jaderná apokalypsa.

Ale vsaďte se, že i po jaderný apokalypse budu jezdit do práce autobusem. Budu jezdit makat, protože neúprosná ručička důchodovýho věku se v tý době zastaví na devadesátce. Chleba bude stát dva tisíce, a to ani nezmiňuju seno pro ty Čičmaniny koně. Pod mou kancelářskou židlí přibudou kromě hnědých ostrůvků od převrhlých hrnků kávy taky rozpitý fleky dalších fyziologických barev.

Do práce jezdím autobusem číslo 124. Nevím, jestli jste viděli kočkobus v animáku Totoro, ale tohle je vlastně úplně stejnej dopravní prostředek do světa fantazie.

Pro mě tahle cesta začíná na Želivárně. Už tam je to ráno celkem divoká skladba lidí. Dělníci dychtivě vtahující první ranní šluky. Holky po šichtě v nočním klubu. Matky na mateřský, co vypadají stejně vydrancovaně, jen bez mejkapu a se řvoucím kojencem pod paží. Jednou tam seděla na rybářský skládací stoličce paní bez vlasů, obalená do prostěradla. Nejspíš uprchlá pacientka z nedaleké Vinohradské nemocnice. Prostě my všichni, co jedeme ze srabu za lepším.

Není to ideální, ale je v tom aspoň náznak naděje. Náš řidič ale nemá ani to. Myslím, že je to pořád stejnej řidič, nebo si mění šichty se svým dvojčetem. Nebo pražskej dopravní podnik cíleně na pohovorech nabírá tyhle typy, aby si cestující nestěžovali na prudké změny. Můžeme mu říkat třeba Vladimír. Ne, že by se někomu podobal. Je malej, z vlasů mu zbylo jen takový olezlý roští po stranách a hrozně moc by chtěl, aby tu svoji zaplivanou karosu řídil s větším respektem a lepšíma lidma. Vladimírovi se nezavděčíš. Nikdy.

Vladimír vede speciální operaci se všemi dopravními prostředky pohybujícími se v jízdních pruzích, který potřebuje zabrat. Z Želivárny začíná adrenalinový úsek z kopce, kdy Vladimír sešlápne plyn a zapálí si ve své řidičské budce elektronickou cigaretu.

Naučila jsem se za těch pár měsíců sedět na místě, kde se můžete koleny pevně zapřít o sedadlo před vámi. V opačném případě je totiž jízda s Vláďou něco jako třepání s krabicí Lega – velmi kontaktní a někdy trochu bolestivé. 

„Promiňte, já nerad, to je trapas“ omlouvají se pak navzájem cestující, co jsou do sebe zaklíněný různými částmi těla a mezi námi si myslím, že minimálně pár z nich jezdí s Vladimírem na nezabezpečené sedačce účelově. A máte správný podezření, mezi účeláky patřím i já. Jakmile takhle zdrkotáme celý Vršovice, vytroubíme drahý auta, zajedeme tři koťátka a dořveme dvě nevinný ženský argumentem, že lístky už se u řidiče neprodávaj, vystoupím si jako z labutí na Matějský – s roztřesenýma kolenama a žaludkem na vodě. Díky tomu nesnídám, snižuju svou kalorickou spotřebu a znova se nacpu do stejný konfekční velikosti jako před covidem. Za těch dvacet let si jen dám chrániče na koleno a dvojitou dávku betablokátorů na tlak.

Jen jednou se cesta s Vláďou vymkla z ruky. Frčíme si to z kopečka Na Míčánkách, všechno okolo jsou jen výkřiky a barevný šmouhy vystupující z mlhy Vláďova vaporizéru. Vtom šlápne na brzdu způsobem, že se opět všichni nakupíme a s mnoha omluvami si civíme do dekoltů.

Na zastávce zaparkoval chlápek na vozíčku a rozlívaly se nad ním ranní červánky. Možná svatozář. Vysunutí plošiny pro handicapované by znamenalo, že Vladimír svou ranní bitvu s časem prohraje. Odjet bez něj si ale ze záhadného důvodu netroufne. Pokouší se uvolnit agresi aspoň tím, že vozíčkáře vyřve za to, že nedával signál dostatečně dopředu. Vozíčkář mlčí. „To se nestydíte nadávat tady na chudáka invalidního němýho“ sjede ho za to babička s nákupem a my všichni se zase stydíme. Tentokrát ne za civění do cizích výstřihů, ale za Vladimíra.   

Němý vozíčkář je usazen a Vláďa jede pomalu, protože jestli se mu vysype ten postiženej, už to před náma dál neuhraje, dokonce nechává předjíždět auta a cyklisty.

„To je ale debil“ utrousí lakonicky náš němý spolucestující, hned co zmizí Vláďa v kabince, a zmáčkne tlačítko výstupu před další zastávkou. Vladimír přikluše s hákem na plošinu a ani necekne. „Ježišmarjá, to je teprv Jemnická“ chytne se za čelo chlápek. „Tak to až tu příští…“

Jak říkám, někdy bych tím autobusem jezdila celej den. Na kolenou bych měla chrániče z molitanu, v kapse sáček na zvracení a diktafon. Vidíte, a na tu sousedku se zájmem o sex zase nedošlo. Takhle přesně to dopadá u starejch blogerů.