čtvrtek 27. října 2022

Autobus číslo 124

 

Pod minulým postem jsem zatrhla vykání v komentářích pod pohrůžkou seriózního postu, protože si pak kvůli vám připadám přehnaně stará. Samozřejmě se toho chytli určití podnikavci, kterým teď můžete poděkovat za příspěvek psaný mým budoucím starým já. Za post od pani, který se vyká. Protože i já jednou dospěju, stejně jako vy a Galahad.

Když si teda tak zodpovědně promítám, o čem vám budu psát i za dvacet let, napadá mě jedna věc, o který vím už teď. Napadají mě samozřejmě mraky dalších sraček, jejichž konce ale nejsou definitivní.

Radost z odletu dětí z rodičovského hnízda, rychle vystřídaná péčí o vnoučata a stádo huculů. Plus péče o cokoliv a kohokoliv dalšího, co děti v dospělým životě omrzí. Ale kdoví–třeba prožijou zbytek života v thajským klášteře. Nebo vězení. Nebo přijde jaderná apokalypsa.

Ale vsaďte se, že i po jaderný apokalypse budu jezdit do práce autobusem. Budu jezdit makat, protože neúprosná ručička důchodovýho věku se v tý době zastaví na devadesátce. Chleba bude stát dva tisíce, a to ani nezmiňuju seno pro ty Čičmaniny koně. Pod mou kancelářskou židlí přibudou kromě hnědých ostrůvků od převrhlých hrnků kávy taky rozpitý fleky dalších fyziologických barev.

Do práce jezdím autobusem číslo 124. Nevím, jestli jste viděli kočkobus v animáku Totoro, ale tohle je vlastně úplně stejnej dopravní prostředek do světa fantazie.

Pro mě tahle cesta začíná na Želivárně. Už tam je to ráno celkem divoká skladba lidí. Dělníci dychtivě vtahující první ranní šluky. Holky po šichtě v nočním klubu. Matky na mateřský, co vypadají stejně vydrancovaně, jen bez mejkapu a se řvoucím kojencem pod paží. Jednou tam seděla na rybářský skládací stoličce paní bez vlasů, obalená do prostěradla. Nejspíš uprchlá pacientka z nedaleké Vinohradské nemocnice. Prostě my všichni, co jedeme ze srabu za lepším.

Není to ideální, ale je v tom aspoň náznak naděje. Náš řidič ale nemá ani to. Myslím, že je to pořád stejnej řidič, nebo si mění šichty se svým dvojčetem. Nebo pražskej dopravní podnik cíleně na pohovorech nabírá tyhle typy, aby si cestující nestěžovali na prudké změny. Můžeme mu říkat třeba Vladimír. Ne, že by se někomu podobal. Je malej, z vlasů mu zbylo jen takový olezlý roští po stranách a hrozně moc by chtěl, aby tu svoji zaplivanou karosu řídil s větším respektem a lepšíma lidma. Vladimírovi se nezavděčíš. Nikdy.

Vladimír vede speciální operaci se všemi dopravními prostředky pohybujícími se v jízdních pruzích, který potřebuje zabrat. Z Želivárny začíná adrenalinový úsek z kopce, kdy Vladimír sešlápne plyn a zapálí si ve své řidičské budce elektronickou cigaretu.

Naučila jsem se za těch pár měsíců sedět na místě, kde se můžete koleny pevně zapřít o sedadlo před vámi. V opačném případě je totiž jízda s Vláďou něco jako třepání s krabicí Lega – velmi kontaktní a někdy trochu bolestivé. 

„Promiňte, já nerad, to je trapas“ omlouvají se pak navzájem cestující, co jsou do sebe zaklíněný různými částmi těla a mezi námi si myslím, že minimálně pár z nich jezdí s Vladimírem na nezabezpečené sedačce účelově. A máte správný podezření, mezi účeláky patřím i já. Jakmile takhle zdrkotáme celý Vršovice, vytroubíme drahý auta, zajedeme tři koťátka a dořveme dvě nevinný ženský argumentem, že lístky už se u řidiče neprodávaj, vystoupím si jako z labutí na Matějský – s roztřesenýma kolenama a žaludkem na vodě. Díky tomu nesnídám, snižuju svou kalorickou spotřebu a znova se nacpu do stejný konfekční velikosti jako před covidem. Za těch dvacet let si jen dám chrániče na koleno a dvojitou dávku betablokátorů na tlak.

Jen jednou se cesta s Vláďou vymkla z ruky. Frčíme si to z kopečka Na Míčánkách, všechno okolo jsou jen výkřiky a barevný šmouhy vystupující z mlhy Vláďova vaporizéru. Vtom šlápne na brzdu způsobem, že se opět všichni nakupíme a s mnoha omluvami si civíme do dekoltů.

Na zastávce zaparkoval chlápek na vozíčku a rozlívaly se nad ním ranní červánky. Možná svatozář. Vysunutí plošiny pro handicapované by znamenalo, že Vladimír svou ranní bitvu s časem prohraje. Odjet bez něj si ale ze záhadného důvodu netroufne. Pokouší se uvolnit agresi aspoň tím, že vozíčkáře vyřve za to, že nedával signál dostatečně dopředu. Vozíčkář mlčí. „To se nestydíte nadávat tady na chudáka invalidního němýho“ sjede ho za to babička s nákupem a my všichni se zase stydíme. Tentokrát ne za civění do cizích výstřihů, ale za Vladimíra.   

Němý vozíčkář je usazen a Vláďa jede pomalu, protože jestli se mu vysype ten postiženej, už to před náma dál neuhraje, dokonce nechává předjíždět auta a cyklisty.

„To je ale debil“ utrousí lakonicky náš němý spolucestující, hned co zmizí Vláďa v kabince, a zmáčkne tlačítko výstupu před další zastávkou. Vladimír přikluše s hákem na plošinu a ani necekne. „Ježišmarjá, to je teprv Jemnická“ chytne se za čelo chlápek. „Tak to až tu příští…“

Jak říkám, někdy bych tím autobusem jezdila celej den. Na kolenou bych měla chrániče z molitanu, v kapse sáček na zvracení a diktafon. Vidíte, a na tu sousedku se zájmem o sex zase nedošlo. Takhle přesně to dopadá u starejch blogerů.





46 komentářů:

  1. Směju se, až se za břicho popadám. Takhle přesně jezdily autobusy v Brisbane! Brzda, plyn, brzda, plyn, brzda. A plyn! Snad jen lidí v nich bylo podstatně míň, což byl patrně jediný důvod, proč jsme si nekončili na klíně :-D A taky řidiči byli milí. Brisbaneský dopravní podnik zjevně razí jinou personální politiku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milí řidiči, to by se mohlo někdy přivézt do Prahy v rámci nějakého dopravního kabinetu kuriozit. Stáli by za vitrínkou a čeští řidiči by se mohli podivovat nad jejich profesionálním úsměvem nebo je zkoušet z krizových situací na křižovatce.

      Vymazat
  2. Tak ted me teprve zacina mrzet ze zije na samote kde neni ani autobus!
    Mozna Ti Psice zacnu zase vykat… zapisky stary damy totiz vubec nejsou spatny ;))) co treba takova fronta v lekarne,nebo party v cekarne u kardiologa: temata zdaleka nejsou vycerpana!

    Krasny svatek preju!
    IK

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. IKá, samota, kam ani autobus nejezdí - to je přesně Emův sen. Tuším, že každým dnem k němu nenápadně, ale jistě plujeme, tak tě pak poprosím o pár tipů pro život v divočině. A díky za tipy, píšu si do knihy přání!

      Vymazat
    2. ...dobrej by mohl bejt taky zápisek z výletu s prodejci hrnců...
      Případně z bitvy v Lídlu o mlíko za 9,90,-

      Vymazat
    3. Jakože nechci být za rýpala, ale na Mlejnku se naposled psalo někdy v létě. Takže si mileráda přečtu tutoriál jak na mlíko za desetikačku u tebe:)

      Vymazat
    4. Když má člověk metr devadesát a stodeset kilo, je ten návod takovej mnohem stručnější, než od vetché stařenky.
      Jakože na blogpost krátký tim chci říct O:-)
      A vůbec - člověk ti tu brejnšturmuje a ty s nim málem vyrazíš dveře. :-D

      Vymazat
    5. Tip pro život v divočině?

      Rozvést se a honem utéct zpět do civilizace. (Betty MacDonald)

      Celá kniha Vejce a já je o tom, jak se smiřuje s životem v divočině (nejbližší soused 12 km, na nejbližší tancovačku 80 km). Končí to optimisticky, že si to tam zamilovala. Pokračování začíná tím, že je v Seatlu, protože v divočině se vším praštila, sbalila dcery a jela do Seatlu.
      -

      Nikdy tam nebýt ve dvou. (London a Byrd).

      Dva je ten úplně nejhorší počet na divočinu.
      -

      Mrtvolu je nejlepší dát sežrat prasatům. (Roubal)

      Dobré prase všechno spase a pořádně špinavej chlívek a testy DNA se nedají dělat. (Jen zuby je pak lepší pro jistotu rozpustit v kyselině).
      -

      Nebo bylo myšleno, jak si uvařit polívku, či udusit maso bez hrnce ?


      A.P.

      Vymazat
    6. Díky Žmurovi jsem připravena. O vojenské příručce přežití už jsem tadyk psala. A aniž bych to tenkrát tušila, potvrzuje to hypotézu, že v divočině se žije o samotě. Ne v páru. Ostatně tenhle základní fakt přežití respektuje i většina divokých zvířat, co nejsou sami jen v době říje.

      Vymazat
    7. Obavam se ze zivot “na samote” vyzaduje urcity druh odolnosti a umeni zit sam se sebou! Paradoxem je, ze driv jsem zila ve velkem meste, mackala se nejen v tramvaji a videla kde jakou vernisaz. Ted obdivuju souseduv novy traktor a macka se ke me hladova drubez (paralela ciste nahodna).
      Az jednou budu mit blog, bude se jmenovat “ z Vidne k praseti” :)))

      IK

      Ps: tak jsem si spocitala ze jsem o par mesicu starsi nez Galahad. Takze konec vtipku ze seniorniho veku! I kdyz zitra neurologie, ve stredu ocni, v patek zubar… to bude panecku material!

      Vymazat
    8. IKá, esi si můžu poprosit o stručnou zmínku, až bude na světě ten blog! Já z toho tedy zase odvozuji, že když divočině, patří mezi povinnou základní výbavu drůbež (Betty MacDonald a IK). Má ta drůbež ještě nějaký jiný význam, než jako potrava a plnidlo do peřin na kruté zimy? Jako třeba že ukazuje na sever, nebo se používá k mystickým rituálu během slunovratu...

      Vymazat
    9. Tak jo, ja ti to prozradim… drubez je bajecny vycvikovy prostredi at uz pracujes ve skolstvi nebo ve zdravotnictvi…

      ja jsem jedina cerna vrana v bilem kolektivu a overila jsem si ze plati
      - hejno potrebuje kohouta
      - kdyz nemaji kohouta, role se chopi dominantni slepice a ver mi, neni to dobry
      - obcas plati: nasyp a rychle zavri dvere!
      - kvokani je nezadouci jev
      - zanaseni taky nechces
      - je dobry si vytycit hranice. U slepic staci parkrat ulazat sekyru. Do prace zatim chodim bez sekyry, ale zvazuju ze nejakou mensi, takovou vyslovene do kabelky, bych si poridila.

      Zajemci o nacvikovej pobyt se muzou hlasit, gumaky vlastni … jo a pristi tyden zabijime kaceny. To se taky hodi.

      Blog asi nikdy nebude, o svem ostrovtipu ( a o sobe) dost pochybuju!

      IK

      Vymazat
    10. Jo a na to nejdulezitejsi bych zapomnela: pro slepici nemuzes dost blbe uvarit! Zadne nepodarene pokusy a zadne zbytky! :)))

      Vymazat
    11. Chci blog o slepicích! A myslím, že by se ten váš chov dal marketingově podchytit i pro teambuildingové aktivity. Co se týká té vůdčí slepice, něco takového jsem zažila ve svém úplně prvním zaměstnání a zcela souhlasím, nebylo to dobrý!
      S čím naopak souhlasit bohužel nemohu, je fakt, že drůbež při vaření nepokazíš. Já jsem jednou udělala z krůty něco na způsob sušené španělské šunky nebo dřevotřísky. Jo, kdybyste potřebovali někdy brigádu, na gymplu jsem jednou během cyklistického pobytu famózně odrala asi deset napařených slepic a jsem v tom fakt dobrá. Jejich kolegyně během téhle depilace běhaly po dvorku, některé čerstvě sťaté si dávaly své poslední kolečko bez hlavy. Chtěli jsme se se spolužačkou ulít z neustálého šlapání do kopce v horách, místo toho se z nás staly katovy pomocnice.

      Vymazat
    12. Hele IK, víš, že by mě docela zajímalo, jaký vstupy si použila k tomu výpočtu? :-D
      Jinak fešnou sekeru tak akorát do kabelky má v nabídce Fiskars. Hrozně se mi líbí a moc bych si ji přál, avšak obávám se, že na ni nemám dostatečně malou kabelku a v batohu bych ji ztratil.

      Vymazat
    13. Nooo nakoukla jsem do Mlejnku, kde se sverujes se zkusenosti s Annemarie a Josefinou. A pak uz to byly rychly pocty!

      Fiskarsovou X17 mam, ale neladi mi k notebooku. Jako sice jsem stravila vikend sberem zizal ale prece to musi mit nejakou uroven ne?

      Vymazat
    14. Ps: Psice, vsechno spatne, z drubeze se u nas ji jenom asi ta kachna. Zbytek nechavame prazakum.

      Naopak, slepice sezerou vsechno co jsem nedovarila/ prevarila/ neodhadla…zkratka dokonalej stroj, do jednoho konce sypes slupky a zbytky, z druheho padaji uplatky pro zubarku!

      Vymazat
    15. Jo takhle! To bychom v rámci recyklace taky nějakou statnou kvočnu uživili, ten křeček toho sežere hrozně málo a ještě je vybíravej!

      Vymazat
    16. Ty jo... to abych fakt zas začal něco psát, když mi tam lezou lidi, co...
      Sladění s noťasem chápu. Mně ta fiskarsí černo-oranžová neladí, dá se říci, k ničemu. Ale jak by řekla moje drahá - ona je taková činaná...

      Vymazat
    17. Hele Psice a určitě je ten křeček vybíravej?
      Jedna sousedka onehdá vyslovila takovou zajímavou tezi, že některý hlodavci nejsou vybíravý, nýbrž tak dementní, že v něčem to žrádlo prostě nepoznaj...

      Vymazat
    18. IK psice

      To žití sám se sebou mě připomnělo 2 ženský.

      První jsem viděl v TV v nějaký přehlídce FAMU. Většina filmů byla školácký dílka, ale jeden dokument se vymykal. Byl o starý ženský, která žila sama na vesnici v Sudetech. Po válce tam přišlo dost Čechů, ale mladí postupně odcházeli a staří umírali a nakonec tam zůstala sama.

      Paní vyprávěla svůj život, jak se jako mladá zamilovala. Pro lásku by byla šla na kraj světa, jenže pak dotyčný něco řekl, z toho poznala, že mu na tom moc nezáleží a ten šok z toho rozdílu, jak to brala ona a jak on, tak nechala nejen jeho, ale i všechny chlapy, protože už jim nevěřila.

      Mluvila o spoustě věcí, který si už moc nepamatuju, ale na konci ještě říkala, jak postupně pohřbívala sousedy, jak umírali až tam zůstala sama. Ještě říkala, jak kopala ty hroby, že tam nacházela kusy něčeho bílýho. Tak moc nevěděla, co to je, až jí došlo, že je to nerozložený sádlo s těch předchozích, už rozložených nebožtíků.

      Druhá ženská byla taky v TV. To byl nějakej pořad o 3 lidech, co žijou o samotě a tahle byla budhistka a dělala nějaký dlouhý meditace. Mám pocit, že postupně došla až k několika měsícům každodenní meditace, kdy nevyšla z domu. (Já zvládnu tak 5 minut než usnu). Ta říkala, jak pak byla nadšená, když tam prošel nějaký brouk a ona viděla zase něco živýho a tak nějak vyprávěla o svejch zážitcích z toho, tak to vypadalo, že to stejně funguje jako terapie.

      A.P.

      Vymazat
    19. Galahad: Na jídlo je Julča vychcaná až moc. Při útěku z klece jde na jistotku a věř, že ji nezastaví ani jídlo skrytý v obalech. Jediný, co zatím neprožrala, jsou skleněný lahve.

      A.P. Vida, a to bych čekala, že to sádlo zmizí pod zemí skoro jako první. Taky by se z toho dal nepřímo odvodit relativní blahobyt sudetských obyvatel, pokud jsou schopni takhle masivně zasádlit půdu na dlouhý roky.

      Vymazat
    20. Ty jo, to se nedivim - z toho by bolely zuby i mě a to jich mam víc a větší.

      Vymazat
    21. Tyjo, dekuji za zajimavy zdroj!

      Vymazat
  3. Takovej pěknej výlet a já u toho nejsem... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klidně můžeme dát někdy sraz ráno na Želivárně, provezu tě:) A celej zážitek jen za 32 Kč za jízdenku, to chceš!

      Vymazat
    2. Já jezdim za 3650,- ;-)
      Hele tak jo, ale až po novym roce. Protože takováhle akce se nesmí odfláknout, rozumíš. To já si na to vezmu dovolenou, abych si tu jízdu vychutnal v celé její délce, šíři a v neposlední řadě i hloubce.

      Vymazat
    3. To jo, a po dovolený možná i nemocenskou. No, dlouho bych neváhala, než se z toho stane masová záležitost jako z exkurzí po Černobylu.

      Vymazat
    4. ...já myslel, že masová záležitost už ten autobus 124 je... :-o

      Vymazat
    5. Do Černobylu se už zas masově nejezdí. (Pokud nejste zrovna v arnádě).

      Takovýhle příležitosti je potřeba využít dokud existujou. Člověk si myslí, že nějaká 124 tam bude jezdit věčně, ale může zmizet jak milující žena, co potká perfect match ve formě leteckého důstojníka (Eyes wide shut), rockera (Kate Moss) či kriminálníka (Grace de Monaco).

      Vladimír se spustí s vrátnou, ta vykecá, jaký to bylo časově, rozměrově a orgasmově a do tejdne dělá průvodčího na dráze a vy si budete říkat, že já blb nejel s Vladimírem včas.

      Přesně takhle se v sedmdesátejch letech chystali hipíci na čundr po Afgánistánu, projít nějakou tou horskou vesničkou kde nejen, že neslyšeli že existuje nějaká Evropa, ale ani to, že jejich vesnice je v zemi zvané Afgánistán a tím pak vytřít zrak jinejm hipíkům doma ve squatu. - No a najednou šup, přijeli tam Sověti, pak občanská válka, pak talibáni, pak Američani a dodnes se tam hipíci nedostanou a dredy už jsou dávno šedivý.

      Gott je pryč, Zagorka je pryč, Žbirka je pryč... já bych s tím Vladimírem fakt neriskoval.

      Vymazat
    6. Bohužel patřím zrovna mezi ty, co Černobyl promeškali. Přitom Ukrajinu a s ní i tuhle urbex třešničku jsme měli vyhlídnutou už dlouho. Ale výletní plány vždycky přebila z dnešního pohledu spořádaná země, kde dlouhodobě neválčí a mohli jsme tam klidně jet až teď, když už to na Ukrajinu nejde. Tak snad dredy nebudou šedivý, až to jednou půjde a nenašlápnu tam při čůrání za keřem granát.

      Vymazat
    7. No, u Černobylu bych teda čůrat za keř nešel ani nepustil milovanou bytost. Silnice jsou mnohokrát opláchnuté od radioaktivního spadu, ale všechno se to spláchlo právě vedle ty silnice. Tam to záři o dost víc. Čůrat pěkně uprostřed silnice.

      (Za keř jen tchýně a ještě jen ty z těch vtipů).

      Vymazat
  4. No a nechcete se přestěhovat někam kam jezdí nízkopodlažní tramvaje 14T, 15T.

    Jednou jsem v ní jel, bourali jsme s autem, auto odletělo tak 50 m někam na druhou stranu křižovatky a v tramvaji to ani necuklo. Brždění bylo cejtit, rána byla slyšet, ale že se od nás odrazilo auto, to poznat nebylo.

    A.P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To pak ale postrádá ten adrenalin, když se v tom člověk nemůže zabít, ne? To je dobrý akorát tak na to, že si člověk koupí popcorn a kouká z okénka, jak umírají lidi na ulici okolo něj. Ale to je trochu elitářský ježdění si, ne?

      Vymazat
    2. Jo, to je pravda. Adrenalin není pro mě. Na řetízkáči jsem byl jednou v životě a na horské dráze taky. Řidič Vladimir by pro mě byl jistě moc.

      Nejlepší cesta autobusem byla, když jsem jel autobusem s lůžkovou úpravou. Projížděli jsme městem, já ležel skoro jako v posteli, koukal ven dolů na lidi na ulici. Pak jsem koukal dopředu přes rameno holkám přede mnou, jak na normálních sedacích místech prohlížely časák s aktama. Řidič jel, jak kdyby vezl královnu z nemocnice. Prostě paráda. Bylo to skoro jako z Prousta.

      Vymazat
    3. Tak to je asi úplný vrchol elitářského ježdění si:) Jo, vlastně ještě moje máma jednou jela za tetou noblesním autobusem s příhodným názvem Noblesse. Kožený sedačky, v dolním patře restoška a v horním patře prosklenej strop pro epický výhled na hvězdy.

      Vymazat
  5. Sto dvacet čtyřkou už jsem dlouho nejel. Ale na seznamování a omlouvání mi stačí i občasný výjezd z Palmovky na Ohradu náhradní X desítkou. Je možné, že Vláďa má dvojčat víc? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. X10, tajný kód pro divokou jízdu! Taky už jsem měla tu čest. Ve směru na Palmovku jsem byla svědkem domácího násilí na muži, tam je možný fakt všechno.

      Vymazat
    2. Mě ta X10 nebaví. Je to příliš krátký, než aby se tam člověk dostatečně rozkoukal...

      Vymazat
    3. Domácí násilí na muži?

      Jako skutečné násilí nebo to jel nějakej politik s dominou?

      Vymazat
    4. ...a je to násilí vůbec domácí, když je to v autobuse...?
      Samé otázky.

      Vymazat
  6. Tak já vám to povim a posuďte správné názvosloví sami. Na Ohradě přistoupil mladý pár - subtilní malá zrzka a chlápek, co vypadal tak trochu jako vyplašený medvěd. Zrzka do něj hučela nadávky, což se tedy odehrávalo asi už na zastávce, medvěd jen smutně kulil oči. V buse ale zrychlila kadenci a a začala mu kopat do nohou. Když se schoulil, schytal ještě výstavní facku. A nikdo z nás přihlížejících nepomohl, protože jsme byli paf. Naopak by to bylo jasný, takhle se ale statní chlapi, schopní to řádění zarazit, báli sáhnout na malou hubenou holku, zvlášť když byl ten její v úplně jiný váhový kategorii...

    OdpovědětVymazat
  7. Psice, neni nic horsiho nez litovat chlapa… no nezbyva doufat ze to byla netradicni predehra k nejakym hratkam. A ze zaklapnutim vchodovych dveri doslo k vymene roli!
    IK

    OdpovědětVymazat
  8. Není to domácí násilí. Fungujete tam jako její ochrana.

    Ono to v tomto konkrétním případě u nich doma funguje stejně, ale všeobecně jak jsou ženský mezi lidma, tak věděj, že je ostatní budou chránit a když chtějí vysírat svýho chlapa, tak si troufnou víc agresivity - asi jako Ukrajina, když ví, že ji USA, VB, NATO, EU budou pomáhat - tak co by se omezovala.

    Domácí násilí je o tom, že jste doma s agresorem a nikdo o tom ani neví a venku se dělá jakoby nic.

    K politování tam jsou skoro všichni. Celá scénka je hlavně odraz naší disfunkční společnosti.


    Statní chlapi se přímo nebáli sáhnout na malou hubenou holku. Ta jim nemůže sama vůbec nic. Ti se báli útoku feministek a mediálního lynche, který by pak přišel.

    Kdyby to bylo obráceně, tak jdou všichni chlapi v autobuse chránit "slabou ženskou" i proti jejímu chlapovi. Tady ženský ani nenapadlo, že s tím jak je dnes naše společnosti nastavená ohledně moci mezi pohlavími, tak se ony vlastně mají zastávat chlapa proti té fúrii. - Většině ženskejch se ta myšlenka příčí, protože jsou biologicky nastaveny na dobu, kdy feminismus nebyl. - Jenže teď tu je.

    V konečném důsledku jsou samy proti sobě a ani to nevědí.

    OdpovědětVymazat
  9. Zase takový krásný příběh, musím se vrátit v čase a přečíst si i ostatní tvé vtipné a trefné postřehy. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Jéj, cestovanie v MHD! 17 rokov som cestovávala deň čo deň tou istou električkovou linkou. Z jednej okrajovej časti mesta, cez centrum až na konečnú v druhej okrajovej časti. Veselé príhody z cestovania som kolegom rozdávala pri obede ako zákusok. Podozrievali ma, že si ich vymýšľam, keďže im sa nič také neprihodila. Bodaj by sa im prihodilo, keď sa vozili do práce autom! O veľa prišli :-D.
    Tak aspoň jedna. V centre mesta nastúpil postarší chlapík, ktorý mal už riadne pod čapicou. Už výstup schodíkmi do električky bol preň značne namáhavý. Po odkväcnutí na sedačku som sa dozvedla (aj všetci prítomní) šokujúcu informáciu, že Alán Delón je najkrajší chlap na svete! Zmysel tohoto oznámenia som pochopila až po treťom opakovaní, lebo jazyk mal dotyčný pán už značne neohybný a ja som nahluchlá. Oznámenie som počúvala dookola dalších 20 minút. Toľko nám trvala cesta na konečnú, kde sme spolu vystupovali. Vždy keď vidím alebo počujem niečo o A.D. naskočí mi husia koža a táto veta. Mám ju totiž v mozgu vyrytú ako drážku na LP.
    P.S. mne sa aj tak viac páči Jean Paul Belmondo!!!

    OdpovědětVymazat