Přebytky

 

Jednou jsem přemýšlela nad tím, co má moje kámoška společnýho s mojí mámou a už jsem na to přišla. Přerozdělování přebytků.

„To by bylo super, kdybys přijela o víkendu. Odvezeš si tašku jablek. Oni nám už tady trochu hnijou. Ale neboj, jenom trošku. A jenom proto, že jsou to biojablka, žádná navoskovaná chemie z krámu.“ improvizuje máma.

V neděli se pak vleču na vlak s dvěma igelitkama. V jedný táhnu jablka s biohnilobou. V druhý vleču monstrózní kedlubny, které chutnají stejně křehce, jako když si kousnete do větve ze stoletého dubu. Ty máma vyměnila se sousedem za švestky. Třetí igelitku se starými záclonami prohnaně schovávám v mém dívčím pokojíčku.

Máma si pokaždý nezapomene zkontrolovat, jak se u nás přídělům daří. A rozhodně nechce slyšet o tom, že vám s jablky shnila polička ve špajzu, ani že se s tím svinstvem pak roztrhl odpadkový pytel na schodech. A už vůbec nic o tom, že jste kedlubny nechali bezdomovcům na nádraží a ti podnikavější z nich vyřezávají dřevěný figurky pro turisty.

„Upekla jsem z nich 12 kilo štrůdlu, ten jsem na černým trhu vyměnila za králíky a Em jim zrovna na balkoně stlouká boudičku z těch dřevitých kedluben“ chce slyšet moje máma a řekla by mi na to, že jsem podnikavá holka a někam to v životě dotáhnu.

Místo toho máma řekne, že nechápe, jak se dá igelitka jablek zapomenout ve vlaku. Ale že se nemám bát, protože až přijede, tak mi vezme úplně skvělej sprcháč, co dostala od tety. Mámě smrdí, ale na mě bude dobrej akorát. Později v něm poznávám svůj vlastní vánoční dárek.

No a podobně se to má s Gábinou. „Nic nevoz, hlavně žádný jablka a sprcháče“, poprosím ji před příjezdem.

„No dobře, a nechceš místo toho pro děti šneky?“ zeptá se mě Gábina. „Roztomilý šnečí miminka“ a pošle fotku, která vypadá jako záběry ze šnečí porodnice. Nebo z horroru, ve kterým vám do baráku násilím vnikne parta plžích teenagerů, a pak vás v několika málo desítkách minut zalehnou a udusí slizem.

Později se dozvím, jak to s těmi šneky bylo. Pochopitelně šlo o přebytky původem od Gábininy sousedky. „Tak jsem se dvou ujala. Jeden utekl navždy.“ pokrčí Gába rameny a smutně k tomu podotkne, že z ní nikdy nebude dobrá máma, když nedovede uhlídat ani plže.

„Druhýho jsem dopadla. Od akvárka vedla cesta ke stropu, tam se s ním odlomil obrovskej kus omítky a spadl s ním do misky se žrádlem našeho psa.“ pokračuje Gábina. „No a když jsem ho pak vrátila domů, tak porodil ty vajíčka. Fakt je nechceš?“ Úplně vidím Ema, jak překvapeně zírá na díru ve stropě od uprchlýho šneka. Některý lidi prostě nemají obchodní talent.

Na to musíte totiž úplně jinak. Jako balkonová zahradnice mám taky dost svých vlastních přebytků. Třeba nedorostlých paprik, který už jsem musela sklidit před prvními mrazíky. Jsou to vlastně takový ubohý potracený plody bez chuti, ale já tomu říkám baby papričky a pod tímhle roztomilým obchodním názvem jsem jich lidem v okolí vnutila už celou velkou mísu.

Nejhorší je, když v téhle přebytkové disciplíně narazíte na člověka, kterej to schytá od všech. Právě tady začne mít špatný svědomí každej rozdavačnej přerozdělovač. Opravdu tenhle člověk zvládne zkonzumovat deset kilo broskví, nebo přemnožený koťata? Nezavalí ho další metrák darovaných jablek?

„To je strašný. Jak to chceš sníst? Máš to ještě pod kontrolou?“ zeptám se táty, když mě odešle s baby papričkama do špajzu. Z mís a sudů přetékají švestky, jablka a hrušky. Naši sousedi tátu krmí jako jatečný zvíře. Nad tím vším se tetelí hejno octomilek.

„Já to ale neplánuju sníst“ odmávne táta přímou konzumaci jako pošetilý nápad. „Vypálím to.“

Což zní jako plán nejen na podzim. Jen přemýšlím, jak bude chutnat kořala z paprik. Možná by se dala ochutit tím levandulovým sprcháčem. Mimochodem, nepotřebujete do svýho života vpustit šneka?

Valeriia Miller/ Pexels