Smraďoši pro dědečka

Nikdy jsem nechápala obsesi v pojídání smradlavých sýrů. Brala jsem to jako odpudivej výstřelek, srovnatelnej s válením se v mršinách a tajným požírání kočičinců našeho psa. Je to vlastně výsměch celýmu evolučnímu dědictví po našich předcích. Náš čichový nerv se vyvíjel desítky tisíc let, abychom přestali zbytečně umírat po svačinkách z vykradených hrobů a hoven u cesty. Výsledek? Po 200.000 letech si mixujeme koktejly z vlastní placenty a žereme smradlavý sýry.

Tenhle nekompromisní postoj jsem přehodnotila v létě na rodinné chatě. Po pečivovém týdnu nekonečně fádních krajíců s máslem někdo donesl z místní omšelé Jednoty Romadur. Chutnal skvěle na chlebu, ještě líp k večernímu pivu, a navíc ho nejedly děti. Rázem nám všem bylo úplně jedno, že nám táhne z huby jako psovi na skládce.

Zvlášť nadšení Emova táty mi nějak utkvělo, takže když v nejmenovaném řetězci odstartovaly francouzské dny, bylo úplně jasný, co mu na páteční návstěvu přivezeme z velkýho města. Nakoupili jsme dva dokonale kulaté páchnoucí krasavce.

Vlastně zůstává záhadou, jak je nejmenovaný řetězec skladoval bez toho, aniž by došlo na tvrdá opatření, jako je uzavření celé městské části. Faktem ale je, že francouzské dny u nás vypukly až tak po dvoudenním zrání a přípravě na frontální útok. Ve středu ráno jsem otevřela lednici pro mlíko do kafe a ovanul mě neodbytný zápach mrtvých těl týden po masakru v Bastile.

„Naštěstí mám patentované uzavíratelné sáčky.“ nabídl Em řešení, které bývá skoro vždycky patentované, předražené a nefunčkní. Odpoledne mě na mlíčko do kávy definitivně přejde chuť. Jeden z bratrů coulommierů mi připadá lehce přifouklý, druhému roste srst.

Ve čtvrtek bychom se nejspíš začali bavit o stěhování, ale Žmur dostal rýmu. Mohli jsme ho tedy pověřit, aby sýry zavřel do dalších vrstev igelitu, až z vypadaly jako zabalené lebky nepřátel.

Navzdory tomuto opatření dnešní cesta na nádraží připomínala smuteční marš po zimní epidemii moru, kdy mohou být oběti pohřbeny až na jaře, když začne prudce svítit slunce a rozmrzne půda. Při cestě přes park za námi běželi tři psi s jediným úmyslem – vyválet se v našich exkluzivních coulommierech. Jeden z nich vyl.

„Byl to přece tvůj nápad“ srabsky strká  Em naši igelitku francouzské chlouby pod moje sedadlo. Okénko kupé nejde otevírat.

„Hanba, nestoudná hanba“ stěžuje si paní v červeném svetru, která přistoupila v Kolíně. „Za tohle máme platit vyšší jízdné?“ ptá se řečnicky za nás všechny průvodčího a nutí ho do kompenzací. Nenápadně přes naši mršinu přehodím šátek.

„Tak si tady vyvětrejte“ nabízí průvodčí jednoduché řešení a chvíli páčí beznadějně zaseknuté okno. "Ještě přijdu“ povzbudivě se usměje po chvíli a při odchodu za sebou za sebou pevně dovře dveře. Už se nevrátil.

Mám za sebou hodinu dusivé konverzace. Od Českých drah se paní v červeném svetru přesunula k Dušičkám, mrtvému manželovi a tachykardii. Přemýšlím nad tím, jestli už tady všichni halucinujeme a jak moc velké společenské znemožnění bude, až v Brně seberu zpod sedadla svou mršinu v šátku a slušně se rozloučím. Jestli bude červený svetr ječet, pustím coulommiery ven. Přece je tady po týdnu utrpení nenechám. Dědeček bude mít radost!