Hlídací služba pro dospělé

 

Prosimvás, jak je to ve 21. století s hlídáním dětí? Odkdy máte jako rodič vycházky bez toho, aniž byste nemuseli dávat půlku svýho platu za hlídačku a její následný docházení k psychoterapeutovi?

Vím, že tohle tvrzení ze mě udělá ve vašich očích chodící fosilii, ale v mém dětství povolání hlídačky neexistovalo. Stejně jako social media guru a UX designer. Kdybyste se mě v osmi zeptali, co si představím pod hlídačkou dětí, asi bych vám důležitě oznámila, že ji přináší severní vítr a tahá z kobercový tašky kouzelnou flašku s likérem. Jako malej introvert jsem měla Mary Poppins přečtenou asi stokrát.

Za mého dětství k hlídání jakkoliv velkých dětí používali sourozenci. Sice jsem žádný neměla, ale naši v mém případě neštítili použít i mou fiktivní starší sestru. Mám hlídání sama sebe spojený s řadou dobrodružných vzpomínek, třeba se schováváním se před strašidelným obrazem. Nevím, jestli se to počítá k mýmu dobru, nebo prozíravosti rodičů. Ale nikdy jsem sama doma netrpěla potřebou odstřelovat pyrotechniku ze zadku nebo strkat prsty do zásuvky.

Abyste byli v obraze, Em je už skoro 14 dnů pryč. Zjistila jsem, že Em je jako obrovská planeta s dalekosáhlým gravitačním polem, která udržuje svět v pořádku. Původně jsem ho chtěla přirovnat ke Slunci, ale Em si to tady občas čte a nechci mu zbytečně zavdávat důvody, aby se mohl cítit nabubřele. Faktem zkrátka zůstává, že po jeho odjezdu nastane kolaps většiny systémů – od prostého ohřevu vody po moji nervovou soustavu.

Ne, že by byly naše děti zlý. Jsou jen trochu koncentrovaný – znáte to, v malým množství kyselina fosforečná dělá tu příjemnou chuť v cole a ve velkým vám vyžere díru do jícnu.

Ne, že by se o sebe neuměly postarat. Jen místo schovávání před obrazem vyrábí raketku z tuby od vitamínů, co vytváří nevzhledný kolečka na stropě, nebo si Pižmur chce ohřát mraženou polívku tak, že ji strčí do trouby v hrnci s plastovýma ušima.

Nejdřív jsem si řekla, že si to uděláme hezký. Hlasitě jsem oceňovala jsem jejich nespoutanou kreativitu a fascinující důvěru ve strážný anděly. Po pár dnech jsem si připadala stejně vyčerpaně jako poslední filmová adaptace Marilyn Monroe. Musíte vidět, je to instantní depka nabízející určité scénáře řešení, když se proti vám okolní svět spikne. Podle Marilyn se můžete vždycky spolehnout na sklenku tvrdého, barbituráty a orální sex s prezidentem, po němž se jako pravá dáma vyzvracíte až později a ve vedlejší místnosti.

Změnila jsem tedy strategii na to, že si to udělám hezký hlavně já a napsala našim dvěma občasným hlídačkám. Jedna bude za týden rodit a druhá žije už půl roku v Londýně. Dlouho jsme se neviděly.

Má vůle vyrazit si v rámci psychohygieny večer ven byla nezdolná, takže jsem zapátrala na internetu a zapudila myšlenky na katastrofického elektrikáře, kterého jsem minule našla pod stejným emočním tlakem.

Paní z agentury se tvářila, že jsou hlídačky něco jako pandy. Musíte mít doma vytvořené speciální prostředí a dekorace z bambusových výhonků, abyste vůbec mohli doufat. I tak vás neminou otázky na domácí zvířata a infekční choroby, co by ji mohly do půlhodiny zabít.

Vyplnila jsem dotazník a odsouhlasila delší všeobecné podmínky, než se vážou k naší hypotéce. Předpokládám, že se tam píše něco o doživotní rentě všem příbuzným, pokud u nás uklouzne po banánový slupce, nebo ji děti trefí do týla raketkou.

Jestli si myslíte, že si můžete za svý drahý peníze bůhvíjak vybírat, tak se mýlíte. Na základě našich požadavků nám byla přidělená paní Miluška, 76letá penzionovaná učitelka češtiny.

„Věk? Ani přesně nevím, asi o trochu starší než já“ mlžila jsem před krakeny a použila tu nejrudější rtěnku, co vůbec mám.

Paní Miluška mě každopádně příjemně překvapila. Esence laskavosti, pohádek a horkýho kakaa v puntíkatým hrnku. To pak z domu odcházíte s pocitem, že vlastně děláte dobrej skutek.

Po návratu to ale děti zhodnotily úplně jinak:

„Nutila nás do pravopisných kvízů!“

„Pořád nám chtěla vyprávět o středověku – myslím, že si chtěla zavzpomínat na svý mládí…“

„Nedovolila nám ani odstřelit raketku!“

Ale já už vím, co příště udělám: pošlu děti večer ven a zavolám paní Milušce. Budeme spolu louskat přechodníky, pít kakao a snít o tom, jak se ve středověku natahovaly zlobivý nevděčný děti na skřipec!