Expozice první: Bulovka

 

Všechno je jednou poprvý. Když jsme si v rámci KBT terapie rozdělovali plán expozic, těšila jsem se jako malý děcko ve frontě na horskou dráhu. A vlastně to přirovnání sedí, protože za pár týdnů jsem se před areálem Bulovky cítila jako to stejný malý děcko s lístkem na labutě, kterýmu ale dojde, že tyhle sešlý atrakce jsou dávno po záruce bezpečnosti, a že na cukrovou vatu za odměnu mít chuť fakt nebude.

Taky se bojíte nemocnic? Jestli ne, dám vám důvod. Bulovka je město ve městě. Před areálem jsou na sebe natěsnaný tři pohřební služby, aby se stíhal odbavovat nepřetržitý proud zohavených a jinak zbastlených mrtvol. Většina nemocničních pavilónů vypadá jako kulisy z horroru Sirotčinec nebo Nemocnice na kraji města. Doktor Cvach se proplétá mezi duchy mrtvých dětí, co se schovávají před hlavní sestrou ve skříni s opiáty. Primář Blažej balí mladý sestřičky na cigáru za plicním.

Plán byl jasný. Najít budovu onkologie a setrvat tam tak dlouho, dokud se v tom z totální paniky nezačnu cítit lhostejně. Až pohodlně, když budu mířit vysoko.

Proton centrum vás praští do očí už zdálky. Je to Ferrari na parkovišti před Penny marketem. Jediná barevná budova, která má jasný ambice snížit počet pohřebních ústavů před areálem. Stejně barevná je i čekárna a lidí v ní – připadáte si spíš jako u drahýho zubaře, co má v ordinaci akvárko, křeslo od japonských designérů a terminál na zlatý kreditky. Rozvalit se s instantní kávou na jednu z pohodlných židliček a pozorovat okolní cvrkot by možná bylo skoro pohodlný na lusknutí prstů, ale v Psici se probudila představa nespokojeného vedoucího terapeuta a s povzdechem odchází do omšelého onkologického pavilonu vedle, perly socialistické architektury.

Ten už na mě působí zcela podle špatných očekávání. Zpocený ruce. Bušící srdce, žaludek zmuchlanej strachy do kuličky a schovanej někde v koutě hrudního koše. Go Psice, go. Nevím, jak to máte vy, ale já v úzkostech místo racionální úvahy generuju další vedlejší problémy. Jako by ten hlavní nestačil. Což bude jeden z důvodů, proč jsem skončila na KBT terapii.

Normální lidi by se totiž s neutrálním výrazem v obličeji vydali po označené cestě do čekárny a tam si s příčetným výrazem sedli a začetli se příručky pro onkologické pacienty. Pokud tedy připustíme variantu, že si normální lidi chodí sedat do nemocničních čekáren.

Ne, můj mozek mě radši navede do neoznačených dveří, co vedou kolem kamrlíků sester a lékařů. Jsem strašně nenápadná, tvářím se, že tady pracuju už roky a lije ze mě pot.  Snažím se odhadnout aspoň přibližný směr na radioterapii. Míjím kotelnu s překvapeným údržbářem a taky šílenou místnost zasypanou povlečením, ve který byste mohli hrát na schovku s Pennywisem. Jsem v útrobách Bulovky, ztracenej horník kilometry pod zemí. Chce se mi zvracet a můj vedoucí psychoterapeut by na mě byl pyšný.

A pak narazím na legendární chodbu, kterou zmiňovala Liška. Je to jako chobot časoprostoru, který vás vcucne a vyprskne přímo do čekárny ozařovacích místností. Došourám se na židli a vypadám přesně tak, jak byste si představovali onkologického pacienta: zpocená, zelená a s pohledem zajíce, co sedí přikrčenej na kolejích a uteče, až když ten vlak zatroubí metr od něj.

Oproti tomu onkologičtí pacienti vypadají jako úplně normální lidi v čekárně u doktora. Koukají se do mobilu. Baví se o normálních věcech a nikdo viditelně nekolabuje ani nezkouší všechny dveře, kudy by se dalo utéct. Rozhodně bych se jako náhodný kolemjdoucí lekla víc sebe než jich. A fakt se mi podaří se po nějaký době uklidnit. Je to úplně jiný, než jsem si představovala, že bude.

Pro plánovanou druhou expozici na cizím pohřbu z toho vyplývá pár věci:

1. Nikdo se na nic neptá. Vypadáte jako stalker, chováte se jako stalker nebo jste fakt stalker? Sestry to vůbec nezajímá a troufám si říct, že by vám nikdo nic neřekl, ani kdybyste se plížili po chodbě v kostýmu růžový pandy a váleli se v tý hromadě použitýho povlečení. Chodit po špitále je cajk. Dobře, no. Možná je trochu zneklidňující, že nikoho nezajímáte ani jako případný zmatený pacient. Kéž by to tak bylo i u pozůstalých. 

2. Všude jsou automaty na kafe, colu a jídlo, což pohodlně zajistí přežití na libovolně dlouhou dobu expozice. Na hřbitově se dají z automatu koupit a ohryzávat jen svíčky.

3. V případě zkolabování se vám ve špitálu možná dostane okamžité resuscitace (což je otázka, nakolik sestry nezajímáte ani jako ležící růžová panda na chodbě). V případě kolapsu na hřbitově je k dispozici jen houf nazlobených příbuzných, kterým pokazíte rodinnou akci a co vám budou muset dávat dýchání z úst do úst ve smuteční síni.