středa 7. prosince 2022

Expozice první: Bulovka

 

Všechno je jednou poprvý. Když jsme si v rámci KBT terapie rozdělovali plán expozic, těšila jsem se jako malý děcko ve frontě na horskou dráhu. A vlastně to přirovnání sedí, protože za pár týdnů jsem se před areálem Bulovky cítila jako to stejný malý děcko s lístkem na labutě, kterýmu ale dojde, že tyhle sešlý atrakce jsou dávno po záruce bezpečnosti, a že na cukrovou vatu za odměnu mít chuť fakt nebude.

Taky se bojíte nemocnic? Jestli ne, dám vám důvod. Bulovka je město ve městě. Před areálem jsou na sebe natěsnaný tři pohřební služby, aby se stíhal odbavovat nepřetržitý proud zohavených a jinak zbastlených mrtvol. Většina nemocničních pavilónů vypadá jako kulisy z horroru Sirotčinec nebo Nemocnice na kraji města. Doktor Cvach se proplétá mezi duchy mrtvých dětí, co se schovávají před hlavní sestrou ve skříni s opiáty. Primář Blažej balí mladý sestřičky na cigáru za plicním.

Plán byl jasný. Najít budovu onkologie a setrvat tam tak dlouho, dokud se v tom z totální paniky nezačnu cítit lhostejně. Až pohodlně, když budu mířit vysoko.

Proton centrum vás praští do očí už zdálky. Je to Ferrari na parkovišti před Penny marketem. Jediná barevná budova, která má jasný ambice snížit počet pohřebních ústavů před areálem. Stejně barevná je i čekárna a lidí v ní – připadáte si spíš jako u drahýho zubaře, co má v ordinaci akvárko, křeslo od japonských designérů a terminál na zlatý kreditky. Rozvalit se s instantní kávou na jednu z pohodlných židliček a pozorovat okolní cvrkot by možná bylo skoro pohodlný na lusknutí prstů, ale v Psici se probudila představa nespokojeného vedoucího terapeuta a s povzdechem odchází do omšelého onkologického pavilonu vedle, perly socialistické architektury.

Ten už na mě působí zcela podle špatných očekávání. Zpocený ruce. Bušící srdce, žaludek zmuchlanej strachy do kuličky a schovanej někde v koutě hrudního koše. Go Psice, go. Nevím, jak to máte vy, ale já v úzkostech místo racionální úvahy generuju další vedlejší problémy. Jako by ten hlavní nestačil. Což bude jeden z důvodů, proč jsem skončila na KBT terapii.

Normální lidi by se totiž s neutrálním výrazem v obličeji vydali po označené cestě do čekárny a tam si s příčetným výrazem sedli a začetli se příručky pro onkologické pacienty. Pokud tedy připustíme variantu, že si normální lidi chodí sedat do nemocničních čekáren.

Ne, můj mozek mě radši navede do neoznačených dveří, co vedou kolem kamrlíků sester a lékařů. Jsem strašně nenápadná, tvářím se, že tady pracuju už roky a lije ze mě pot.  Snažím se odhadnout aspoň přibližný směr na radioterapii. Míjím kotelnu s překvapeným údržbářem a taky šílenou místnost zasypanou povlečením, ve který byste mohli hrát na schovku s Pennywisem. Jsem v útrobách Bulovky, ztracenej horník kilometry pod zemí. Chce se mi zvracet a můj vedoucí psychoterapeut by na mě byl pyšný.

A pak narazím na legendární chodbu, kterou zmiňovala Liška. Je to jako chobot časoprostoru, který vás vcucne a vyprskne přímo do čekárny ozařovacích místností. Došourám se na židli a vypadám přesně tak, jak byste si představovali onkologického pacienta: zpocená, zelená a s pohledem zajíce, co sedí přikrčenej na kolejích a uteče, až když ten vlak zatroubí metr od něj.

Oproti tomu onkologičtí pacienti vypadají jako úplně normální lidi v čekárně u doktora. Koukají se do mobilu. Baví se o normálních věcech a nikdo viditelně nekolabuje ani nezkouší všechny dveře, kudy by se dalo utéct. Rozhodně bych se jako náhodný kolemjdoucí lekla víc sebe než jich. A fakt se mi podaří se po nějaký době uklidnit. Je to úplně jiný, než jsem si představovala, že bude.

Pro plánovanou druhou expozici na cizím pohřbu z toho vyplývá pár věci:

1. Nikdo se na nic neptá. Vypadáte jako stalker, chováte se jako stalker nebo jste fakt stalker? Sestry to vůbec nezajímá a troufám si říct, že by vám nikdo nic neřekl, ani kdybyste se plížili po chodbě v kostýmu růžový pandy a váleli se v tý hromadě použitýho povlečení. Chodit po špitále je cajk. Dobře, no. Možná je trochu zneklidňující, že nikoho nezajímáte ani jako případný zmatený pacient. Kéž by to tak bylo i u pozůstalých. 

2. Všude jsou automaty na kafe, colu a jídlo, což pohodlně zajistí přežití na libovolně dlouhou dobu expozice. Na hřbitově se dají z automatu koupit a ohryzávat jen svíčky.

3. V případě zkolabování se vám ve špitálu možná dostane okamžité resuscitace (což je otázka, nakolik sestry nezajímáte ani jako ležící růžová panda na chodbě). V případě kolapsu na hřbitově je k dispozici jen houf nazlobených příbuzných, kterým pokazíte rodinnou akci a co vám budou muset dávat dýchání z úst do úst ve smuteční síni.

 

63 komentářů:

  1. Seš docela odvážná školačka, že sis pro toho bobříka došla zrovna na Bulovku. Depresivnější nemocnici jsem viděl jen v televizi...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám Bulovku docela rád.

      Ne, že bych se tam někdy přímo léčil, ale oni tam mají takový malý sosnový lesík i s příslušnou písečnou půdou, když jsem tam byl, tak do toho ještě svítilo slunce. Prostě nádhera.

      Připomínalo to tam lesy dovolených v dětství a kdybych se nestyděl, tak si tam postavím stan, na ohýnku si ohřívám konzervy a v noci koukám na hvězdy.

      Vymazat
    2. To byl oumysl. Přikláním se k verzi, že depresívnějšího místa bys (aspoň v Praze) těžko pohledal. To i ten hřbitov bláznů je v porovnání s Bulovkou rozverný dětský hřiště. Sosnový lesík jsem nepostřehla, nebyla to součást rozptylové loučky?

      Vymazat
    3. https://www.google.com/maps/search/bulovka+mapy/@50.1152551,14.4598651,108m/data=!3m1!1e3

      Jak je Budova 7 nad ní je taková proracovaná křižovatka, tak takovej ten špičatej kus zleva, na silnici napravo jsou dvě motorky. Dál napravo je pak velká budova a v ní ORL Pohotovost.

      Sosny jsou takový šedozelený.

      Jak jsem tak prohlížel tu mapu, tak jsem tam našel Helioport, exhortní kaple městké vychovatelny (každý slovíčko znám ale co znamenají dohromady a co to dělá práce v areálu nemocnice nemám páru), pak tam jsou vidět Z-Boxy zásilkovny, proton centrum a dal dál už normálnější věci jako gynekologie a pitevna (péče o zákazníka od začátku do konce).

      Jsem si uvědomil, že to je nemocnice, kde umřel Reinhard Heydrich. Ta místnost kde umřel, tam musí pořád bejt. Třeba se tam dá přespat.

      Vymazat
    4. No jo. Když já jdu do lesa, tak jdu do lesa a nepotřebuju k tomu mít všude okolo nemocnici. :-D
      ...ono i na to ohřejvání konzerv se pak kolejdoucí nekoukaj tak příkře...
      ...zejména proto, že je těch kolemjdoucích podstatě méně...

      Vymazat
    5. Psice: Na mě občas padne deka na Karláku. Ale tohle rozpoložení mi vždycky přivodí jediná chodba na klinice endokrinologie a metabolismu. Ona je prostorná, přitom tmavá... Taková pozoruhodně neútulná.
      Ale Bulovka je EMO úplně celá.

      Vymazat
    6. Ta Reynhardova místnost bude někde na interně, pokud jsou ty baráky pořád stejný. Myslím, že tohle už je na tenkým ledu mezi expozicí a vyvoláváním duchů, ale kdoví, co se v noci všechno děje v tý kapli.
      Na Karláku jsem byla akorát na návštěvě, pokaždé za někým po úrazu. Tam si vůbec nepamatuju prostředí, protože to v tu chvíli přebily jiný dojmy.

      Vymazat
    7. Galahad:
      Na Karláku v nemocnici mají výbornou kantýnu/restauraci. Vaří tam i taková divná zdravá jídla jako jáhlový nákyp s houbama a tak. Vždy tam mám z toho dobrej pocit.
      Já tam chodil na ušní ambulanci, tam jim asi moc lidí nepomřelo a duchové nekřtěnátek jsou nejspíš na sesterně a koukaj na TV nebo poslouchaj drby, kdo s kým spal.

      Vymazat
    8. Psice

      Já jsem nemyslel, že bys tam šla na expozici.

      Spíš, že by tam šel přespat někdo jako Stephan King, aby tam napsal něco jako Pokoj 1408 a pokud to přežije, tak skončil jako alkoholik a lidská troska, protože přespal v nejhorším pokoji z celý Bulovky a z furiantství tam snědl ty nejpodezřelejší sandwiche, nejspíš s kousky z feťákovejch jater.

      Vymazat
    9. Zajímalo by mě, jestli to ve stylu zážitkové výzvy využívá aspoň místní personál, když k tomu má neomezený přístup. Ve smyslu kdo se na heydricháckým pokoji 666 vyspí se sestřičkou, ten si může říkat borec měsíce. Třeba tam mají někde ve vitrínce ještě jeho frčky. Nebo ledvinový kameny.

      Vymazat
    10. Kdyby tam měli na prostěradle jeho zaschlé sperma nebo někde v deníčku pramínek jeho vlasů, tak bychom si ho teoreticky mohli naklonovat.

      Ale já bych se tam bál se s nějakou sestřičkou vyspat, aby se tam pak do malýho nereinkarnoval. Sestřičku bych radši vzal na Duchcov. Mít doma malýho Casanovu by mě nevadilo.

      Navíc určitě ten pokoj není podle Feng Shui.

      Vymazat
    11. ad Heydrich - tu místnost si tam určitě hýčkají. V areálu nemocnice je několik velkých naučných tabulí, taková naučná stezka nemocnicí a atenátem na Heydricha. Já narazila asi jen na dvě, při první návštěvě, pak už jsem chodila jen boční cestou v zeleni. A na těch tabulích píšou, jak se nechtěl nechat ošetřit od českých doktorů, musel počkat na německé atd a taky jsou tam fotky těch atentátníků po smrti! Jejich obličeje po smrti. A to tam vystavujou asi proto, aby se toho lekaly děti a aby pacienti, co jsou ve stresu, měli pěkné podívání. Je to ještě trochu horší než ta pohřební služba hned dole před hl.vchodem (kterým jsem radši šla jen párkrát, jinak ne, je to tam hnusný a je tam frmol), zlatí ta boční cesta vpravo - ta vede právě k proton-centru. A člověk se nemusí proplejtat husnejma schodama a cestičkama do kopce, který jsou pro auta a ne pro chodce. Je to tam taková ošoupaná Amerika - pro chodce nicmoc.

      Vymazat
    12. Ano: Malej Casanova se nejpozději v pubertě omrzí. Když už reinkarnáta, tak někoho praktickýho a ne tak rozcapenýho. Třeba Fleminga, Teslu nebo malou Curii.

      Liško, hustý! To jsem si vůbec nevšimla! Resp. všimla jsem si, že je tam něco jako naučná stezka, ale bylo to zrovna zastavení bez jakékoliv invence.

      Vymazat
    13. Liška.

      Ty jo. Vysloveně jsi ve mě vzbudila chuť se tam jít podívat, co tam v tý výstavce s Heydrichem mají.

      Heydrich byl asi trochu inteligentní, ale tady udělal školáckou chybu. Češi by ho léčili jak by to nejlépe šlo, aby pak neskončili na popravišti, kdežto Němci s ním měli otevřené účty a léčili ho ve skutečnosti tak, aby se zbavili nebezpečného rivala.

      Není tam u každýho zastavení nějaká hádanka? Třeba kolik v něm bylo kulek, tržnejch ran, cizích předmětů, jak dlouho byl mezi životem a smrtí? Aby se děti taky něco věcnýho naučily.

      Psice

      Casanova měl osobnost dost jako Saudek. On byl dobrej s ženskejma, protože to furt na nějakou zkoušel, ale jinak mi přišlo, že byl jen takovej až moc bezelstně obdivnej. Aspoň v tom kusu, co jsem četl. Zato bylo fascinující, jak se dostával z problémů, co si sám udělal, na to byl mistr.

      Problém s Flemingem je, že umřel v Londýně, Tesla v New Yorku a Curie v Paříži. Vedle Bulovky dost z ruky, ale když už tam člověk bude, tak co by ne.

      Vymazat
  2. Oceňuji výkon jít udělat něco, co člověka děsí.

    Já se nemocnic nijak zvlášť nebojím.

    Jsou tam sympatické sestřičky, doktoři prošli vysokoškolským vzděláním, takže je s nima většinou lepší domluva než s řidičem kamionu nebo dámou od výrobní linky, občas tam za váma přijede někdo s výběrem opiátů a je to naprosto legální, na ostatních pacientech vidíte, o kolik jste na tom líp než oni. Můžete jíst v posteli.

    Pokud se o vás nestará nějaký heparinový vrah, tak bych se nemocnice moc nebál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To se blbě vysvětluje. Stejně jako lidem, co se bojí klaunů - vždyť to jsou fajn veselí týpci s velkejma botama, co umí pěkný kotrmelce a žonglovat s flaškama od piva. Jasně - pár jich má svý podivný libůstky, jako třeba Joker, ale to člověk nesmí chodit moc do kina.

      Vymazat
    2. Já to jen špatně napsal. Že bych se nebál, to je fakt jen o mě. Jinak mě to u jinejch divný nepřijde.

      Podvědomí má svoji logiku.

      O těch klaunech jsem slyšel jednoho psychoterapeuta vysvětlovat, že to je o tom, že klaun má pomalovanej obličej, takže mu není vidět do obličeje a tak se nedaj číst jeho emoce a tak není jasné, co od něj čekat.

      Vymazat
    3. No, jak se postupně prohrabávám tím hnojem, tak mi přijde, že ty nemocnice a nemoci jsou jen vrstva cibule. Pod kterou je ten skutečný strach - z toho, že bych mohla být jako bezmocná někomu na obtíž. S tím mám třeba osobní problém opravdu velký, protože tohle si vždycky samostatná a nezávislá Psice hlídá. A pod tím jsou další důvody, proč to tak je a je to jako svítit baterkou do kanálu.

      Vymazat
    4. To chápu, že nechceš být bezmocná na obtíž. (I když v tramvajích je spousta důchodců, kteří žijou podle hesla "Překážím, tedy jsem").

      Na druhý straně jsme (v nestejné míře) vybaveni reflexem pomáhat bezmocným. Původně pro mimina (protože ta jsou sakra na obtíž, i když to kompenzují roztomilostí), ale je to roztažené i na nemocné a staré, takže pomáhat někomu bezmocnému může pro někoho dávat jeho životu smysl. I to se děje pravidelně.

      Jsou přece celé pomáhací profese.

      Dokonce jsem viděl v TV jednoho australskýho zmrda, pašeráka drog, kterýho, v nejhorším z vězení dotyčné jihoasijské země, když byl nemocnej, že myslel, že umírá, tak tam zachraňoval muslim. Když jsem dumal proč, tak mi došlo, že to byl nějakej omega samec, co chtěl jen dělat něco dobrýho.

      Až budou zas dávat film Woody Allenův film Hannah a její sestry, tak se na to podívej. Tý samostatný ženský, co všechno zvládá, se začne rozpadat manželství, protože manžel má pocit, že jí k ničemu není. Dá se to do pořádku, když i ona není tolik samostatná a všezvládající a taky něco někdy potřebuje.

      Jsme společenská zvířata, která žijí v tlupách, kde jsou na sobě navzájem závislí. Na to jsme dělaní.

      To jen abys neměla tolik jistot.

      Vymazat
    5. Jo, jakože se ode mně očekává, že svou bezmocí posloužím někomu, kdo se jen třepe na to, aby mohl bezbranný Psici natřásat polštáře a vyměňovat pytlík ze střevního vývodu? Tyjo, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Ale pokud mají lidi takový potlačovaný spasitelský choutky, mohli by mi sloužit i když bezbranná nejsem.

      Vymazat
    6. Bezbranné komukoliv a když to bude Psice, tak Psici.

      No, vlastně mohli, ale když nejsi bezbranná, tak jsou to spíše normální vztahy k mužského plemenu a je tam větší konkurence. (Ale Agatha Christie popisovala, jak její matka tak šikovně manévrovala otcem a rodinným přítelem, že spolu v podstatě soutěžili, kdo o ni bude pečovat. No a pak měli ještě skutečný služebnictvo.)

      Bezbrannost sama o sobě zabírá i na jeptišky.

      Vymazat
    7. Jeptišky se na mě zatím moc nelepí. Tak to beru jako dobrý znamení, že pro ně ještě nejsem dostatečně sexy k ošetřovací rychlovce ani na dlouhodobý pečující vztah.

      Vymazat
    8. Za jeptiškama musíš ve schátralým stavu Václava Havla pár měsíců před smrtí. To je to pravý šťavnatý. Jinak tě ani neviděj.

      Vymazat
    9. Strach z toho, že budeme bezmocný a na někom závislí a taky vydaný všanc, to si myslím, že je hodně častý, skoro u každýho na něj během života dojde. A asi patří i ke krizi středního věku, v podstatě - která údajně je ve věku chvíli před čtyřicítkou (ale kdoví jak individuálně. Taky patří ke kontrole a strachu ze ztráty kontroly, což je věc spojená s panickejma atakama, bych řekla i z osobní zkušenosti. A jak říká anonym výše, jsme společenská zvířata. A během života se několikrát proměňuje to vztahování se ke druhým, v různých normálních vývojových krizích a v období změn našich rolí. Tím je člověk donucenej nějak svůj postoj pozměnit. Já jsem byla taky donucená panikama - když mi bylo asi 30, změnila jsem se z člověka, co cizím nedůvěřuje a nikomu se nesvěřuje, na toho, kdo na blogu všechno bleje, a pomohlo mi to pak mluvit víc nablízko i s lidmi naživo a vztahy byly od té doby hlubší, uspokojivější. A to je podobný tomu strachu z bezmoci - asi se něco demonstruje jako strach z bezmoci a závislosti, ve skutečnosti to je ale něco trochu jinýho, možná něco jednoduchýho, nějakej starej návyk chování ke druhým, kterej už se potřebuje proměnit, tak udělá vývojovou krizi, která k té proměně člověka nějak přiměje. Ale ne tak, že se člověk rozhodne: "udělám změnu" a udělá ji. (To vede jen k frustraci, to není cesta, cesta je se trochu odevzdat proměně a má to podle mě i dost duchovní rozměr.) Samo se to nějak dostrká k proměně, nebála bych se, že ne. Podle mě je v tom celém krizovém už obsažen budoucí úspěch - budoucí uspokojivější vztahování ke druhým.

      Vymazat
    10. Ten vývoj byl podobný. U nás doma tedy platilo za každých okolností heslo "co se stalo v lese, zůstane v lese", že se o tom tam venku mluvit nesmí. Ono se o TOM tedy nemluvilo ani doma. To byla první velká úleva, když jsem se v 15 pubertálně vzbouřila a začala o tom mluvit všude. Potřebu kontroly mám velkou a narušuju si to cíleně a s hřejivým pocitem vnitřní vzpoury. Právě to je pro mě terapeutická část impra, protože tam není žádná jistota ani toho, co se stane za 3 vteřiny.
      S tím, co je za bezmocí a strachem ze závislosti je to inspirativní myšlenka, protože já jsem zatím došla jen k tomu, že jsem byla vychovávaná k samostatnosti a k tomu, abych nedělala žádný chyby a hlavně nikoho neotravovala svýma emocema a myslela jsem si, že to by mohlo být ono. Ten vzorec, co se pořád opakuje a způsobuje selhání systému. Ale je to možný, že to je převlečenýho něco jinýho. Pak zůstává otázka, jak se propracovat k pravdě, protože zatím je to taková matrjoška nebo optická iluze, kdy je jedna fotka v další a cyklí se to.

      Vymazat
    11. Podle toho, co obě píšete, nemáte ani tak strach z bezmoci, která vás čeká, ale hrůzu z bezmoci, co už jste si prožily. (A že se to teda bude někdy opakovat.)

      Tuším, že to byl Hippokratés, který říkal, že po nemoci by měl každej obejít všechny svý známý a všechno jim o své nemoci říct.

      To u vás jako by nebylo nebo bylo dost omezeně.

      Slovo normální má několik významů. To, co jste měly je normální-běžné, ale není to normální-správné.

      Kamarádka, o který si myslím, že vychovala docela dobře svý děti (podle toho, jak pak působili v dospělosti) tak s nima rozebírala kde co a ne, že mohly mluvit o čem chtěly, ale ještě se z nich snažila vytáhnout, co je, kdy viděla, že je něco trápí i když nic neříkají.


      To, že nemůžete doma o něčem mluvit je ve skutečně dost záhul i pro dospělý, natož pro dítě. Ve skutečnosti to znamená, že dospělí nejsou schopni se s něčím popasovat jako dospělí, tak vám tím nadělí ten samej problém, protože jak se s tím máte popasovat vy, když vás to nikdo nenaučil a když o tom nesmíte ani doma mluvit, tak z toho pak plyne, že o tom v podstatě nemůžete ani pořádně myslet.


      Psychologové tomu říkají "růžový slon". Přirovnání je o tom, že kdyby bylo v rodině něco podivného a výjimčného, jako je právě slon růžové barvy, tak je normální o tom mluvit. Jestli se o tom nemluví, tak je tam pod povrchem plno nevyřešeného.

      Psice, výchova k samostatnosti je úplně správně "Teď tě naučím jak se řeší tenhle konkrétní problém, abys to mohla dělat sama. Samozřejmě, že se ti to několikrát nepovade, pak povede, pak zas nepovede, ale postupně se to naučíš."


      Oni to udělali tak, že na tebe hodili všechno, co sami nezvládali, "Poraď si s tím sama, hlavně nám neříkej, jak se s tím trápíš, protože proto to na tebe házíme, abychom o tom nemuseli přemýšlet. Je to náš způsob útěku od reality." "Jo a musíš to udělat správně na první dobrou, protože když ti to hned nepůjde, tak nám to bude připomínat naše vlastní selhání a budeme z toho mít špatný pocity, před kterýma právě utíkáme."

      Opakování těch samých vzorců je totiž o tom, že když přijdete do nějaké nové situace, tak mozek automaticky (aniž byste si to moc uvědomovali) sáhne po tom, co ve stejný či podobný situaci aspoň nějak fungovalo v minulosti. Použije stejnej vzorec. Jenže se to dá taky řešit jako rébus, a celý to řešit jinak. Nebo protě jen okopírovat jinou reakci.

      Ve skutečnosti ani nemusí znát tu původní situaci, protože stačí abyste si uvědomili, že v dané, jistě podobné situaci máte i jinou možnost. Když po mně chce někdo něco středně nehoráznýho, tak mám tendenci to buď udělat nebo se z toho nějak snažit vykroutit, ale pak jsem ve filmu viděl scénu, kdy tam ta postava dotyčnýho pošlala přímočaře do prdele, že ani náhodou a úplně kašlala na to, do jakýho průseru se dotyčný dostane. Tak najednou mi došlo, že se to dá dělat i takhle a posílat lidi do prdele. Někdy i slušnými slovy, milým úsměvem a přáním hezkého dne.

      Jednou jsem četl o ženský po třicítce, co radila holkám, že takoví ti skvělí, úžasní chlapi, který byli přesně její typ, si je nikdy nevezmou (protože se ženit nechtějí). Když si to nakonec uvědomila, tak to pro ni bylo trpké, jakoby se ji zhroutil svět a musela začínat v poušti od nuly. Komu by se do toho chtělo.

      K pravdě se propracová rozborem. Pořád stejně jako vždy a všude.

      Vyžeduje to ovšem velkou pozornost na to, co vá vlastně která emoce říká a jak to jde dohromady, protože jedna z charakteristik emocí je, že každá mluví o něčem trochu jiném a nejsou schopny se mezi sebou nijak dohodnout.

      Ale nikdy se v tom svém nemýlí.

      Vymazat
    12. Jo, ty ověřený reakce na nějakou stresovou situaci sedí. A co mozek miluje úplně nejvíc: glukózu a vyšlapaný cesty. Hlavně žádný velký překvápka, nerad se cítí zaskočenej. Vědecké vysvětlení smíchu je prý úlevná reakce na to, že je něco jinak a přesto nedošlo ke katastrofě. Skvělej pohled na to má David Eagleman (Inkognito je jedna z mých nejoblíbenějších knížek ever). Ale když se vrátíme k mému mozku, tak je s ním fakt těžká práce. Připomíná mi nějakýho těžkopádnýho sucharskýho dědka, co je přesvědčenej o svý vlastní pravdě a je schopen tvrdit téměř o čemkoliv, že nás to zabije a dokládat to perexama z černých kronik. Navzdory tomu se dědouš skvěle baví, kdykoliv ho vytáhnu z jeho ulity a ponořím do vany se šampaňským (metafora pro jakýkoliv euforický zážitek), aby pak za hodinu tvrdil, že je nejlepší bejt doma a že jsou topinky nejlepší s česnekem. Takže s takovýmhle materiálem pak chodíš po terapiích a říkáš si, že na tý Freemanově lobotomii přece jen něco bylo (aspoň z pohledu časové efektivity změny).

      Vymazat

    13. Sucharskej dědek má pravdu, jen neví odkad pokad. Takže po něm nemá cenu chtít, ať pochopí ten zbytek, to mu nepřísluší a to zas musíš rozebrat jinou částí mozku a určit kdy ten dědkův názor platí a kdy ne.

      Kdyby byl v mým mozku, tak ho beru smrtelně vážně v tom, že mi říká, že tam někde je nějaký nebezpečí. Ne třeba v celým, jak to popizuje, ale dokud tu určitou věc nemám z bezpečné vzdálenosti prozkoumanou a rozebranou, tak je přeci daleko lepší to brát jako nebezpečný celý, než si nějak ublížit.

      Víš jak. Je lepší brát dvacet plastovejch granátů jako skutečný granáty, než se jednou seknout a zabít.

      Je potřeba je vzít jeden po druhým. S plnou pozorností prozkoumat a rozdělit a skutečný granáty dát stranou a s ostatníma se pak může blbnout.


      Euforické zážitky jsou dílem hormonů a na to hormony jsou (taky), aby nám přepínali způsoby myšlení. Jinak bychom už dávno jako lidstvo vymřeli, protože na co se otravovat s ženskou, kdyby ti (chlapovi teda) hormony nepopřepínali polovinu mozku, protože jsi zahlédl její prsa nebo upřený pohled.

      Já si myslím, že máš úplně normální mozek. Jen k němu nemáš návod k použití, tak mačkáš tlačítka trochu naslepo (ale nezapomeň, že mozek skoro totální většinu věcí zvládá).

      (Když píšu ty, tak mluvím k té části mozku, co ti ten pocit dává. Má to být kousek nad levý obočím, ale virtuálně to je tam, kde máš největší proud informací. Normálně někde za očima, ale stačí zavřít oči a přejet přes zuby a jsi ve špičce jazyka.)

      Co jsem si všiml z vyprávění o terapeutech, tak oni třeba vědí věci, který já ne, ale já si mohu v knihovně přečíst knížku, na kterou oni nepadli a vědět pár věcí, který jsou výsledkem celoživotního zkoumání nějakého jejich kolegy a oni to zas neznaj. - Takže někdy se chytám za hlavu, z toho, co říkají a jindy pozorně poslouchám. Problém je, že oficiální diplom jim dává jistoty i tam, kde by měli víc pochybovat a pozorněji poslouchat.

      Psychoterapeutka, která s jednou věci doopravdy pomohla, protože téma měla rozebraný, tak jindy zas plavala v základech. Chtěla po klientce, ať ignoruje svý emoce. WTF, to jsou základy základů, že se to prostě nemůže.

      Emoce musíš vzít do úvahy na začátku vždy, i když pak zjistíš, že vlastně v téhle situaci jsou mimo, a jen někdy to platit může. Zrnko pravdy tam je prostě vždy, jinak by tam ta emoce nebyla.

      Už nikdy svý dědky nepovažuj za blbce. Kousek pravdy mají a víc se od nich čekat nedá.


      Vymazat
  3. Jo, je to vlastně takovej svobodnej prostor, kde člověk může dát průchod úplně všem svým emocím a potřebám:)

    OdpovědětVymazat
  4. Opravdu jsem se pobavil, je to napsané skvěle! "Duchové mrtvých dětí, co se schovávají před hlavní sestrou ve skříni s opiáty...", to je fakt pecka :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen do té doby, než tě začnou strašit v čekárně;)

      Vymazat
  5. Jsem uz asi fakt magor, postizeny povolanim. Na Bulovce byvam obcas jako auditor, tri pohrebni ustavy mi vlastne pripadaji malo vztazeno k velikosti arealu, desivejsi me pripada to bistro… jediny co nemuzu jsou detska oddeleni. Takze jeste jsem normalni ne?

    Co se tyka “casoveho posunu”. Po hospitalizaci na Karlaku se u nas ujalo “dychla na me rez a plisen, tak jsem se radsi uzdravila”. IK

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. IK, díky za tip na bistro. To musím příště vidět. Jo, má to něco do sebe, když je motivací k rychlé úzdravě odhodlání nezplesnivět:)

      Vymazat
    2. Bistro je vysokej level pro mě. Jednak to u vchodu, kde nad bistrem je nadpis Pohřební služba či co, jednak nějaké jiné tam je, ale mně se hnusí v té nemocnici něco kupovat a jíst. Leda z automatu jsem byla nucena si párkrát něco koupit (jo a tam měli bagety furt za 50 korun, kdežto v obchodech už spíš za 80). - Čtyřikrát jsem byla na Bulovce na noc, i s jídlem, tam zas se mi protiví ty divné tácy, ve kterých se to v nemocnicích podává, a to plýtvání - dostanete spoustu krajíců chleba, ale sníte jen jeden. A zbytek jde kam?

      Vymazat
    3. Třeba ty bagety byly koupeny za dvacku kus celej mrazicí vagón a ještě nejsou ani v polovině.

      Zbytky chleba bych tipoval, že se skrmujou prasatům, ale třeba jima plněj mrtvoly po pitvách, když jejích orgány poslaly na fakultu, nebo se to zas balí a posílá do potravinovejch bank. Nebo do školních jídelen a dělají z toho polévky, nákypy a knedlíky. Nebo se to teď spaluje, ať mají pacienti trochu toho tepla. Nebo to dávají do Heydrichova pokoje, protože tam umírají přes noc i plísně, provci a viry a pak až to je vytvrdlý, tak to přidávají do betonu na stavbě dálnice. :-), :-)

      Vymazat
    4. Jsem si jen představila překvapení pozůstalých, když dojde k požadavku otevřít rakev k poslednímu rozloučení. Jak z toho lajdácky zaštupovanýho nebožtíka lezou knedlíky a Liščiny nedojedený krajíce ze snídaně, protože mu pajšl vyvrhli studenti medicíny.

      Vymazat
    5. No a to zklamání pak, když zjistí, že tam nepřidali ani vajíčka, slaninu, česnek, mléko a bylinky.

      Vysloveně odbytej příbuznej.

      Vymazat
  6. Já chodil na herecký kurzy. Tam je taky svoboda na divný chování.

    OdpovědětVymazat
  7. Bistro? Strašidelný nemocniční bistro? Jakože hamburgery dodává zřízenec z pitevny?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z porodnice. Jedna placenta vydá na několik čtvrtlibráků pro pořádný chlapy.

      Vymazat
    2. Placenty snad zabavuje kosmetický průmysl, protože je to plný hormonů. - Tak prej to bylo na západě, tak jsem čekal, že to tady zavedli po revoluci taky, ale jak je to doopravdy jsem nikdy neověřoval.

      Vymazat
    3. Já zase víceméně nedobrovolně pochytila, že se z ní vyrábí balzám na rty a že si ji ženský nechávají po porodu rozmixovat na koktejl. S těma hormonama bych nebyla zbytečně přecitlivělá. Co dneska neobsahuje hormony a mikroplasty, to není jídlo!

      Vymazat
    4. Rozmixovat na koktejl? A pak vypít?

      Jako normální ženský, nějaký new age čarodejnice, nějaký zbohatlíci, co létali k Epsteinovi na párty?

      S tím se budu muset vyrovnávat jako kdysi s existencí menstruace.

      Vymazat
    5. Nevim, jestli jsou to uplne normalni zensky. Pry to obsahuje presne tolik hormonu a proteinu, ze ti to po porodu zavine delohu a postavi na nohy. Vlcice to taky delaji, tak to musi mit duvod. Taky si lizou zadky, ale to nemam overeny, jestli ty zensky delaji taky.

      Vymazat
  8. Jo, to je přesně důvod, proč chodím na improvizaci. Já se pořád chlácholím, že je to skvělá mentální jóga - stát se ve vteřině jinou postavou, ptakoještěrem nebo lampičkou. Ale taky je možný, že na to budou mít moje děti jinej názor, až mi bude 80 a přestanu rozeznávat mezi scénou a životem.

    OdpovědětVymazat
  9. A bonbonky z vypichanych ocicek…

    ne, jen mi prijde divny ze v kazdym nakupnim centru si muzete dat kafe a cerstvou svacinu v celkem prijatelnem prostredi, jen v nemocnicich to je vzdy mezi smradem z chlebicku a s vyhledem na cinske zbozi a zakusky s hnusnou tukovou polevou :(

    Skoda ze nejdou vkladat fotky, pridala bych dnesni bistro.IK

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ps: Psice klobouk dolu za odvahu postavit se svym strachum? Ja a clenovci jsme stale nepratele na zivot a na smrt. Na jejich smrt!

      Vymazat
    2. IK, já bych tě vzala do sklepa domu, odkud jsme se stěhovali - to by byla expozice jak víno! Ale nevím, jestli by to bylo na smrt členovců, protože tam byli tak velký a tučný kousky, že už je to možná vyrovnaný souboj.

      Vymazat
    3. Někde na netu jsou stránky, kam se dá vložit fotka a pak dát odskaz.

      Nevím, jak se to jmenuje, ale třeba to někdo zná.

      Vymazat
  10. To jim bude tak přes padesát ne?

    Budou muset být schovívaví a jít příkladem v péči o pomatené rodiče zase svým dětem. :-) S babičkou byla taková legrace, když improvizovala ptakoještěra, jak žere žárovky, přeci nemůžeš vynechat návštěvu jen proto, že tě nepoznává, nerozezná počítač od kytky a říká ti "Neskákejte pod vlak, Anno Karenino."

    OdpovědětVymazat
  11. My to máme v rodině. Moje babička takhle vyhazovala ze špitálu tátu a udělala mu strašnej skandál na sesterně, "protože je to ten zloděj, co se sem každej tejden vplíží a chce mi ukráct medailonek s panenkou Marií a všem je to tady úplně jedno". Babička ale s alcíkem hrála jen ty negativní role.

    OdpovědětVymazat
  12. (zatím nečtu komentáře, abych se zase neuchechtala, než něco napíšu)
    Hohó, je to tak, protonový centrum vypadá jako něco pro boháče v areálu ošuntělých takřovených budov všude kolem. Dneska jsem šla kolem (byla jsem po dlouhý době na kontrole v tý starý budově, ze který vede chodba k ozařovnám) a mají tam takový mladý nóbl stromky nasázený, kromě kdoulovců u země, které jsme v létě identifikovala. A ty stromky kvetou! jako na jaře, žádný listí, jen bílá kvítka. Mám to vyfocený.
    Takže proton centrum umí vygenerovat jaro i na začátku zimy.

    Tos udělala dobře, žes šla do tý radiační čekárny, ta je pěkná, velká, nová. Pak nasaď druhej stupeň: Jdi (dopoledne) tam, co jsou odběry krve, v tý vedlejší budově, kousek nad lékárnou. A u lékárny (ke který vede chodba z té radio-čekárny) je automat na jídlo a pití, to jo, ale asi v tom baráku jedninej! Když tam zkejsneš na dýl a máš hlad a už je čas po obědě, nejvhodnější kousky už jsou vyjedený a musíš si dát poslední dost pálivou bagetu s kuřetem nebo nějakou divnou sušenku.

    Další stupeň je se ochomejtat v přízemí nebo v přízemí té vedlejší budovy hlavně dopoledne a koukat, až někoho hospitalizovanýho povezou na léčbu nebo na kontrolu. To vypadá trochu hůř, ti lidi v noční košili...

    Nejhorší stupeň bude jít navštívit někoho hospitalizovanýho do patra nad lékárnou. Můžeš předstírat, že jsi dobrovolnice ze sdružení Amélie, to projde (když si vezmeš nějaký obrázky s tulipánama). Nebo ještě o jedno patro výš. Tam totiž nejsou pokoje po dvou jako ve 2. patře, ale asi po 4 lidech. Tam jsem byla naštěstí jen jednou.

    OdpovědětVymazat
  13. U nás bylo kde co, ale alcík ne.

    Ještě krátce před devadesátkou si jako nic babička pamatovala, kdo s kým co má v jakým seriálu a pak to s ostatníma probírala na autobusový zastávce.

    No, ale ti ostatní možná umřeli dřív, než se alcík stačil vyklubat.

    OdpovědětVymazat
  14. Alcík :- )
    Ten máme taky v rdině - otec a jeho matka, takže asi na mě taky padne. Naštěstí mám tu o 19 let starší sestru (má jinou matku), tak můžu pozorovat, jestli se spíš uchlastá, anebo přijde ten alcík.
    U nás naštěstí se projevuje demence docela mile - táta mi nabízel, ať nejedu autobusem, ale vezmu si jeho džíp s řidičkou, který má od generála de Gaulla (on ho jako teenager za války obdivoval)... a když byl na nás rozmrzelý, řekl, že půjde na "ssvůj vršovický zámečeků nebo do lázní Libverda, kde na něj čekají hodný lidi.

    OdpovědětVymazat
  15. U nás byly spíš srdeční záležitosti, takže většina předků klepla pepka dřív než se k tomu Alzheimerovi stihli posunout.
    Ty historky s tátou si pamatuju ještě z blogu a vždycky jsem tě obdivovala, jak to s mámou dáváte.

    OdpovědětVymazat
  16. Tu lůžkovou část nad lékárnou mám prolezlou, ale tam je to teda pro stalkera smolík. Dá se tam dostat jen přes zvonek sesterny a to je vysokej level, protože bych musela vytasit nějaký jméno hospitalizovanýho a sázka na příjmení Novák nebo Dvořák je furt na nejistotu. Což je samozřejmě dobře, protože kdybych byla v opačný situaci, tak by mě pěkně sralo, že tam lítaj vyděšený cizí lidi. Dopoledne jsem v práci, tak mi ten nejzajímavější frmol uteče. Odpoledne už to žije jen na tý radiaci. Držím palce s výsledky kontroly!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slavný spisovatel měl metodu, že šel vždycky pracovat tam, kde to neměl rád. Až si na to za 4 roky zvykl, tak šel zas jinam.

      Ten už by byl na sesterně zaměstnanej, nosil paruku a vycpanou podprsenku a protonovým paprskem si desinfikoval mezizubní prostory.

      A.P.

      Vymazat
    2. Slavný spisovatel Hrabal...

      Vymazat
    3. Když byl Hrabal naposled v nemocnici, tak mu to prostředí asi úplně nesedlo. Ale je možný, že z toho okna skočil za popsanejma papírama, co mu je zvedl ze stolu průvan.

      Vymazat
    4. Nebo mu sedl až moc. Život už ho nebavil a když se ocitl sám na pokoji, ze kterýho viděl komín a hřbitov s kamarády, tak to vzal, jako když ve škole zjistíte, že se můžete nenápadně ulejt.

      Něco jako Kurt Cobain, Jack London, Jan Tříska, Ernest Hemingway či Sergej Jesenin - Nikdo nekouká, padáme pryč (u Hrabala doslova).

      Každej holt nemá to štěstí jako Puškin, že ho střelí do břicha v 37 letech, když vám ještě záleží na cti vaší mladé ženy nebo jako James Byron Dean, že se vybouráte ve 24 letech, oslněn zapadajícím sluncem, v pátek ve tři čtvrtě na šest večer, v super luxusním sporťáku Porsche 550, když vás ještě baví držet pedál u podlahy a máte před sebou celej víkend.

      Navíc, když jste si před tím koupil kafe a koblihy..

      Jen Deanovi krkouni mu pořídili moc malý náhrobek, kam se vejde jen pár polibků. - To Oscar Wild má obrovskej kus kamene, co se dá olíbat ze všech stran, až to museli zakázat, protože hrozilo, že by byl nakonec odlíbán a odčištěn (tak by udělali sbírku na novej náhrobek, krkkouni jedni).

      Kdo by šel libat hrob Hrabalovi? Vypadá to jako by na jeho náhrobním kameni zkoušeli kamenické stroje, vyšlo jim něco, co vypadá jako pokus o komín a z toho visí ruka, kterou si honil péro.

      To je jak čáp s rybím ocasem. Takhle nakonec všechno pokazit.

      Vymazat
  17. Takovou demenci bych si dal líbit. "Připravte mi kočár, potřebuji se projet, než přijede královna a všemu služebnicvu šampaňské, ať maj trochu radosti při práci."

    A.P.

    OdpovědětVymazat
  18. To zní úplně jako když si myslíš, že už jsi v ráji, ale jednoho dne ti zapomenou dát v alzheimer centru prášek a probudíš se na posteli s gumovým prostěradlem a jediná služebná je protivná vrchní sestra.

    OdpovědětVymazat