Moje máma je Wednesday

Zapomněla jsem vám říct, že máma byla na operaci kolene. Ano, moje vysportovaná máma, která byla v nemocnici naposled na císařském řezu. Celoživotní železný zdraví má i svá negativa. Třeba, že špatně nesete plánovaný výměny kloubů, na který chodí mazáci s transplantovanou ledvinou jako na zážitkový pobyty pro začátečníky.

Máma se nejdřív snažila doktory přesvědčit, že se mýlí. „Samozřejmě, že vás do operace nikdo nenutí. Jen se vám levá ohne do strany jako věšák na kabáty v čekárně. A bude to dost bolet.“

Pak nastalo období loučení a odkazování majetku a dluhů. Máma akceptovala lékařský zákrok ve smyslu konečného řešení. Došlo i na divoké emoce, které jsou v naší rodině obvykle potlačovány. 

„Měla jsem tě ráda.“ vzlyká máma do telefonu. „V horní zásuvce psacího stolu jsou zlatý zuby po dědovi. Jo a zaplať za mě prosím nedoplatek za plyn, faktura přijde až po operaci.“

Operaci ke svému překvapení přežila. „Jak moderní to byl sál a jak to křupalo, když mi do kolena mlátili kladivem!“ rozplývala se na JIPce. „Všichni tady jsou strašně milí. A jak tu dobře vaří.“

To jsem pojala podezření, že máme regulérně hráblo. Znáte ty smutný historky o seniorech a anastezii, která z jejich křehkých mozků udělá už navždy matějskou. Jakmile mámu ale odstavili od kapačky s morfinem, rychle se vrátila do svýho defaultního dark nastavení.

Viděli jste Wednesday? Sjeli jsme to se Žmurem asi natřikrát a podle dvanáctiletýho kluka je to nejlepší seriál ever and forever. Vlastně můžu závidět, protože v mým dětství byl hustej seriál tak maximálně Goro bílý pes a Kačeři z Kačerova. Každopádně jsem díky Wednesday něco zjistila – totiž, že jsem jedný Wednesday dcera. V takovém případě mámin převoz na měsíční rehabilitační pobyt v lázních můžeme považovat za příjezd na internát Nevermore.

„Mami, víš, jak těžký bylo najít volný zařízení, který tě vezme? Slib mi, že nebudeš dělat problémy,“ poprosila jsem jí, když ještě ve špitálu plánovala šťavnatou pomstu na sanitní sestru přezdívanou Ďábel, která jí odmítala posluhovat.

Dneska jsem se za naší černou šibeničkou jela podívat. Máma si vyžádala množství pastilek a sirupů proti kašli, z něhož by průměrná vietnamská varna vyrobila 2 kila čistého pervitinu.

„Epidemie kašle“ tvrdí máma a já tomu radši bez dalších investigativních otázek věřím. Protože chci. Stejně jako ona věřila mě, když jsem jezdila na celej víkend za kamarádkou na chatu doučovat se matematiku.

K Wednesday vytváří kontrast duhově barevná spolubydlící Enid. Máminu temnou antihmotu kontrastuje paní Drahuška. Máma ji nedává a neskrývaně se pokoušela podplatit ředitelku ústavu, aby měla pokoj pouze pro sebe. To by znamenalo, že někdo po operaci zchromne a máma bude šťastná. Ředitelka to nepovolila a máma chce být v příštím životě bohatá, aby mohla jezdit na výměny kloubů do švýcarskýho soukromýho sanatoria.

Drahuščině polovině pokoje dominují veselé obrázky od vnoučat, uklizený noční stolek a pletené výrobky z barevné vlny. V mámině chaotické půlce pokoje plné papírků a kapesníčků schází už jen psací stroj (máma ho jako bývalá úspěšná stenografka doma fakt má a píše na něm dodnes).

„Á, přijela vám dcera,“ usmívá se paní Drahuška zdvořile a chrlí ze sebe proud drbů o pacientech na patře. „Z lednice někdo zase ukradl kryo obklady. Paní Pilchová se do krve pohádala s vedoucí eltévéčka a viděla jsem Líbu, jak odchází z pokoje pana Libora. Nechystáte se na oběd? Dneska jsou lasagne. Zase.” zakončí svou řeč na jeden nádech paní Drahuška. Potom si na tu společenskou příležitost obleče svetr v barvě šmoulí vesnice přejeté sekačkou na trávu.  

“To nevadí, půjdu sama” odpoví si Drahuška sama, když zachytí náš pohled.

“Vezmu tě za svou opravdovou kamarádkou,” řekne významně máma, jakmile za Drahuškou klapnou dveře. Nazuje se do berlí a vydáme se s kontrabandem v podobě rodinného balení pastilek proti kašli do protější chodby.

Máma mlátí na pokoj tak, že málem vyrazí dveře. “Ona je skoro hluchá” zdůvodňuje tohle brutální dveřní násilí máma. Ale z pokoje nevrle vyleze úplně cizí chlap na berlích s rozhaleným županem, z čehož bude na patře zase spousta drbů.

“Vy tady nemáte bejt” řekne mu máma chladně a dožaduje se svý kámošky. “Ta přece bydlí vedle” zaúpí chlap a je úplně evidentní, že na něj takhle někdo buší pětkrát denně.

Z vedlejšího zamčeného pokoje se ozývá jen televize ozvučená jako koncert Rolling Stones. Myslím, že mámina hluchá kámoška byla za mlada groupies všech rockových kapel, co ve světě hudby něco znamenaly.

“Nevadí, my si to předáme večer. To tady totiž bude adventní koncert zdravotních klaunů.” poznamená k tomu máma. Mrzí mě, že vám o groupie Olince nemůžu napsat víc. Pokud upoutala máminu podivnou pozornost, určitě v sobě bude mít víc než jen jednoho démona. Možná příští návštěvu.

Zakončíme to tedy místním svůdníkem Liborem. „Jdete večer na koncert?“ nenápadně čekuje mámin zadek  během popíjení piva v ústavní kavárně. Sem chodí na pivo navzdory názvu podniku totiž úplně všichni. Kromě mámy striktně vyžadující černou kávu. 

„Už jsem domluvená s Olinou. Ale můžeme se domluvit na bazén.“ odsekne mu máma. Diváci Wednesday už vědí, co bude následovat. Jsem na náš bouřkový mráček tak hrdá!