Na západní zasedačce klid

Je zajímavý, jak můj vztahovej a pracovní život koreluje. Po škole nastalo období střídání prací a vztahů. Začínala jsem v úplně psycho centrále elektrospotřebičů, kde byl syndrom vyhoření stereotypní bolístkou na způsob věčně se opakujících neštovic ve školce. Ve stejný době jsem chvíli chodila s klukem, co si v 19 pořídil děcko, na který svý expřítelkyni platil hulením. Svý „ježiši“ a vyvrácený oči můžete směle psát do komentářů, já se k vašim hejtům ráda přidám. Měla jsem v sobě zkrátka spoustu energie, naivity a bezbřehý naděje.

Časem se to protřídilo, začala jsem chodit s Emem, nastěhovala jsem se do Prahy a o pár let později začala pracovat pro Korpoš. Když jsem do něj nastupovala, definovala jsem si to sama pro sebe jako „na chvíli“.

Ten příběh jsem vám tady už psala. Pracovala jsem v malým zatuchlým kanclu (to tenkrát milé děti nebyly ani open spacy ani ovocné středy). Vrcholem mé pracovní agendy bylo zděděné portfolio (a štos pornočasáků) od bývalýho kolegy: erotika do mobilu. Tahle agenda spočívala mimo jiné v tom, že jsem trávila část dne projížděním erotických videí-ne ve snaze vybrat to nejšťavnatější, ale to nejnudnější. Npřekročitelný guidelines se nazývaly „uzavřená spodní forma“, což v praxi znamenalo stejnou porci hříchu, jakou najdete na průměrným obecním koupališti. Odchod na mateřskou mý sarkasmem přetékající kolegové nazvali pracovním úrazem.

Když jsem se pak vracela za pár let, neexistoval už zatuchlej kanclík ani erotika. Ale měla jsem hodnýho šéfa, se kterým se dalo na všem domluvit. A měla jsem kolem sebe10-člennej tým profíků. Takových těch lidí, o kterých se uznale říká: „Ten je na svým místě.“ Nebo „Jestli něco nevíš, zeptej se Davida. Ten ví úplně všechno.“ Samozřejmě i podle Gaussovy křivky nemůžete očekávat, že náš tým byla jen elitní jednotka technologických kyborgů a neošamanů. Takhle koncentrovaná jedinečnost by uvnitř korpoše implodovala a to nikdo nechce. Takže najali neutralizační substrát: seniora Vráťu, popletenýho koktala Jirku a mě-zaměstnance schopnýho vytvořit neproniknutelně temný chaos jen cestou do kuchyňky. Měli byste vidět můj stůl předtím, než tady nějakej přecitlivělej kokot vymyslel clean desk policy. Anektovala jsem svým bordelem i nejbližší okolí a moje velkolepá expozice zvýrazňovačů dodnes patří mezi největší uchované sbírky historických kancelářských nástrojů.

Ale abychom pomalu opustili nostalgickej minulej čas. Od minulýho podzimu se tady začlo vyhazovat ve velkým. To jsou v korpoších normální vlny-čas od času uděláte čistku a vyplevelíte záhonky od bodláků. Jenže. Něco je jinak. Začaly padat hlavy našich elitních korporátních plukovníků. Jako první šli třeba lidi s hlubokou znalostí svý práce. Jako když si doma zbouráte nosný zdi. A to ještě stylem, že jim jeden den dorazila pozvánka na meeting „Zajímavosti z konference“, ale místo toho čekala v zasedačce ejčárka s propiskou a výpovědí.

Je to něco mezi městečkem Palermo a tou ikonickou scénou vylodění spojenců na pláž Omaha v Dunkirk. Prostě jdete domů a ráno se plazíte na svý pracovní místo a třesoucí se rukou otvíráte outlook, jestli na vás nevyskočí pozvánka s názvem „Nové příležitosti v retailu“ nebo „Intimní chvilka ve dvou před návštěvou pracáku“.

Aktuálně jsme teda po vybombardovaný jednotce zbyli už jen my tři. Outsideři, co spolu chodíme. Odření od svištících šrapnelů a opálení od vybuchujících granátů v zasedačkách. 

Vráťovi táhne na 70 a kdyby ho vyhodili, mohl by jít konečně do důchodu.  „Mohl bych konečně jet na chatu na Sázavu a tam umřít,“ sní Vráťa a drobí si přitom housku do klávesnice. Ale to ne. 

„J-j-j-já by-bych za-za-za-se mo-moh ko-ko-nečně za-za-za..“ „založit svůj vlastní fastfood řetězec“ dořekneme s Vráťou nastejno, protože víme, jak se Jirka cítí poškozován naší jídelnou, která zavedla veganské a dietní chody.  

„A co budeš dělat ty, až tady nebudeš?“ zeptá se Jirka, vymalovávajíc přitom kosočtverce na papíře z tiskárny sbírkou mých zvýrazňovačů. „Měla by ses rychle na něco těšit, nebo tě eliminujou za to, že tady chceš pracovat.“

No, a to je přesně otázka mých současných dnů, přátelé a kamarádi. Připadám si jako mlž, kterýmu seberete balvan nebo jako stará panna instalující si Tinder. Jak se na takový pohovory vůbec chodí? Co vlastně konkrétně chci dělat? (a nesebere mi to AI ještě ve zkušebce). Jak často měníte práci-a jak intenzivní je na stupnici nesnesitelnosti zvykat si na nový šéfy a kolegy?