Jáchymovské nebe, peklo, ráj

Hotel Berghof: Práce osvobozuje

Tábor Rovnost: Rodinný lágr na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor

Jáchymov jsou pro mě dvě vzpomínky. Poprvé jsme tam byli s M. ještě v období před dětmi někdy před deseti lety. Venku byla taková zima, že jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu přejít přes náměstí, aniž bych u toho nepřišla o poslední články prstů. Ohnisko nočního života bylo tenkrát v hospodě, který by se teď hipstersky říkalo fusion club. Tenkrát to byl prostě výčep osvětlený blikajícími automaty a nahoře jste ve stejném pološeru ostražitě hledali dveře svého pokoje mezi priváty prostitutek a skladem fejkových kabelek.

Jáchymov mám spojený i s vyprávěním táty: můj druhý děda měl být na konci padesátých let pracovně nasazený právě sem. Tomuhle druhýmu dědovi zůstane přívlastek „tamten druhej“ možná nespravedlivě, ale asi až na věčnost, protože nehrál na harmoniku, nebyl hrdina a neměl tajnou sbírku erotických fotek svých bývalých milenek jako můj první děda. Navíc se neangažoval ani v dobrodružných profesích řezníka a potulného šumaře a místo toho pracoval jako úředník v pojišťovně. Takže než ho začnete litovat: kompenzací za Jáchymov mělo být povýšení na oblastního ředitele, ale tenkrát zasáhla babička. Zamáchala svýma dlouhýma řasama, slepenýma od slz a dala mu ještě s dvěma batolety v náručí ultimátum. Děda sklapnul podpatky, vybalil si pečlivě poskládané vlněné spodky zpátky do skříně a až do konce kariéry razítkoval uzavřené pojišťovací případy u nás v Maloměstě. Škoda, mohla jsem být ještě větší Sudeťák, než jsem – anebo si rozjet živnost u dálnice na Německo. Třeba stánek s padělanýma kabelkama.

O víkendu jsme vzali do Jáchymova poprvé děti. Žmura jsem předvzdělala dokumentem o politických vězních, kteří tam v 50. letech těžili uran, v lágrech až příliš podobným nacistickým fabrikám na smrt. V průběhu sledování jsem se kousala do rtů, jestli jsem to trochu nepřestřelila, ale Žmurovým velkým objektem zájmu je teď druhá světová, uniformy a psychopati, takže stejně nebylo možné odlepit ho od monitoru.

Na začátku naší stezky padáme srázem do lesa ve snaze najít vchod do bývalé šachty. Ten je podle všeho utopený ve změti ostružiní, takže to po chvíli zralé úvahy nad sbíráním trnů a klíšťat vzdáme. „Všichni sém!“ zařve Žmur, takže zakopáváme přes kořeny opačným směrem. Žmur stojí na haldě vytěžené rudy a před sebou má čtyři parádní bedly. Jedna z nich má průměr klobouku přes třicet centimetrů a M. začíná blouznit o bedlovém řízku na chlebu. Radioaktivní houby z haldy jim zarazím stejně radikálně jako moje babička stěhování do Jáchymova a pokračujeme dál.

„Nóóó! A ty jsi nám to zakázala!“ začíná vzpoura na lodi Bounty, když v lese míjíme dvě seniorky prohýbající se pod košíkem plných hub.

„Hele, lidi jsou schopný jíst úplně všechno“ odpovím a jako nahrávka na smeč se před námi vynoří areál lágru Rovnost.

„Lidi jsou totiž schopný i bydlet úplně všude“ doplňuje mě M. před jedinou wanabe zachovalou budovou bývalé ošetřovny. Dnes je to bezzubá vykotlaná ruina a jen pár metrů od ní jsou nedočkavě postavené rekreační chaty. U jedné z nich visí čerstvě vyprané prádlo a děcka bezstarostně ryjí bagrem v pískovišti. Možná si hrají na i na Palečkově hradu, který je odsud pár kroků. Vlastně tak trochu vypadá, že ho klidně mohl postavit ten můj první děda, nebo všichni vaši pohádkoví dědečkové, kdo jste je kdy měl, nebo ještě máte. Ve skutečnosti vznikl na zakázku velitele tábora Albína Dvořáka přezdívaného Paleček. Příběhy o jeho sadismu překročily ostnatý drát lágru a bývalí vězni na něj nezapomněli dodnes. Hrad si nechal postavit od vězňů jako stylovou dekoraci na apel platz.

Fakt si tady nechci hrát na skautku, ani Miladu Horákovou, ale vy byste považovali za nutný postavit si chatu přímo na místě, kde před šedesáti lety nuceně těžilo uran několik tisíc muklů? Jejich naděje, bolest, svědomí, nebo vzpomínky na rodinu na samotce. Ne, že bych byla příznivce karmy místa, která zůstává navždy, ale tohle mi přišlo už daleko za čárou.

Jestli by vás na zápraží lakované chatky s kostkovanýma záclonkama v bývalým lágru taky mrazilo v zádech, tak si představte, jak divoký sny by se vám zdály v hotelu Berghof.

Tady už si majitel totiž nehraje vůbec na nic a svůj hotýlek v alpském stylu postavil přímo na místě bývalé ubytovny vězňů. „Rodinný hotel na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor“ píše se eufemisticky na webu a pokračujeme v PR jízdě: „Hledáte vhodné místo pro Váš svatební den? Náš hotel nabízí vše co očekáváte a pod jednou střechou. S ničím si nemusíte dělat starosti, dokážeme zajistit téměř nemožné.  Nabízíme velký pozemek s udržovanou zahradou.” Hohó!

V sekci „O nás, zážitky a tipy v okolí“ vás podle mě zbytečně skromně personál hotelu Berghof posílá až na 7km vzdálený Klínovec, přitom dostatek silných zážitků najdete doslova na zahradě.

Samozřejmě neodoláme a jdeme se tam podívat. Číšník vyčítavě típá nedokouřenou cigaretu do koše před restaurací. „Jídelní lístek je na baru a svíčková už není. A nevybírejte dlouho. Za půlhodiny mi přijede zájezd Němců, tak by to muselo odsejpat“

Tak radši sypeme domů. Divný místo, tohle Jáchymovsko. „Já jsem to říkala“, řekla by na to moje babička.