Vombat Kombat

Kup nám zvířátko level 2: Zápůjčka živého obratlovce

Na tomhle příkladu si dnes ukážeme, jak je přání otcem myšlenky a funguje to, i když zdaleka nejde o vaše přání, nebo je to dokonce s vašimi představami o životě v přímém rozporu.

Jak už tady všichni dobře víme, naše děti chtějí přibližně od tří let zvířátko, „mouče a kualíčka“ abych byla konkrétní. Já je podezírám, že ho chtěli i v šestinedělí, jen to nedovedly verbálně vyjádřit a já jsem kvůli tomu potom zbytečně několik měsíců nespala a vypěstovala si závislost na kofeinu a hořčíku na nervy, ale to už je jinej příběh.

Ten náš dnešní začíná tím, že si Žmur vystřihne z lepenky voodoo medailónek a nakreslí na něj obrázek týpka se strništěm a jebákama. Naštěstí se nám uleví, protože je to podobizna morčete, nikoliv úchyláka z parku. Žmur si medailónek zastrčí pod polštář a každý večer se u něj modlí.

To bylo asi před týdnem a v pondělí nám M. sestra napsala esemesku, jestli bychom jim nepohlídali králíka Fíka. „Asi tak na týden, s kompletním příslušenstvím. Neškodí.“

A tak se k nám infiltroval Fík a M. se neodstěhoval, jak vždycky sliboval. Spokojil se s nulovou tolerancí výskytu králíka v jeho pracovně. První dny Fíkových prázdnin se nesou ve znamení vzájemného oťukávání. Já sleduju, jestli Fík nekouše a neškodí, jak měl ostatně v popisku. M. sbírá vzorky z koberce v pracovně a podrobuje je detailní DNA analýze. Fík zkouší, kolik granulí může sežrat, a přesto mu bude dosypáno. Čičman se snaží „kualíčka uoztomilého“ navléknout do šatů, nebo mu aspoň svázat uši gumičkou do culíku. Žmur ho zkouší zasáhnout nerfkou.

Těžko soudit, jestli Fíka dosrala víc mašlička, zbrań, nebo ta nevyslovená nedůvěra, ale po nadstandardním přísunu krmiva začíná kypět. A to doslova i zlostí.

„Kouká se na mě jak démon!“ zařve třeba M. při jedné noční cestě na záchod, když ho Fík strnule sledoval přes mříže a mlel u toho pantem – údajně otčenáš pozpátku.

Našel si způsob, jak si zjednat respekt i u dětí. Po vypuštění je pronásleduje po pokoji jako vlčák a pokud některá z pronásledovaných a pištících obětí upadne, pokusí se jí ulízat palec od nohy. Na mě si dlouho netroufal, protože dobře věděl, že jsem lord granulí. Jakmile ale odhodil masku zakrslého králíka a vyrostl z něj vombat, začala jeho vetchá klícka skřípat a já snížila příděly. Je mi jasný, co by se dělo, až mřížoví pukne a vombat se bude po nocích svobodně potulovat po baráku.

Lízání palců je mocná zbraň, ale na mě Fík použil jinou techniku. Nejen, že začal při pobytu navolno trousit bobky, ale ty měkké po-ma-lič-ku rozmazával tlapkou o koberec. A u toho se, přísámbů, na mě díval tím vypouleným okem a mlel pantem, přesně jak to popisoval M.

To už jsem rezignovala. A kdybych byla jen o kousek míň laskavá, nebo vegetariánská, tak Fíček skončí i s růžovýma gumičkama a nádivkou z polystyrénových nábojů z nerfky v troubě, ale já si vystačila s tím, že jsem si šla rozpustit tabletu hořčíku a lehla si k M. do pracovny na zem, což je můj oblíbený způsob řešení problémů.

Za chvilku mě něco nesměle pošimralo po zádech. Potom to přehopsalo na druhou stranu a po břiše se mi rozlilo něco teplého. Nebyla to Fíkova moč, jak teď všichni horečnatě očekáváte, protože nechcete, aby se z tohoto napínavého krimi příběhu s prvky mystiky stal happy end, mizerové nevděčný! A stejně ho mít budete, protože my s Fíkem už takhle leháváme spolu na podlaze každej podvečer (počkejte, až si to přečte M., instaluje na dveře biometrickej zámek). 

Fík mele pantem a prohřívá mi slezinu. Já mu povídám, jak bylo v práci, konejšivě pročesávám srst a plaším myšlenky na to jaký to bude, až odjede.

Ještě jsem vám zapomněla říct, že někdy vypadá i jako kočka.
Nebo rohožka.