Za pokladem!

Co má táborová hra společného s křížovou cestou?

Psice: „Jestli se něčím v tomhle životě určitě nestanu, tak to bude účetní, gynekoložka, nebo vedoucí dětského tábora!“

Tajá iča

Vidíte, tak jsme na to nemuseli čekat ani patnáct let. Na den přesně po dvou letech přijíždím na rodinnou chatu, přetékajíc kartičkami, balónky, sáčky a spektakulární představou o tom, že si zahrajeme s šesti dětmi hon-bu za pok-la-dem a všichni si budeme ulízávat vlasy ve větru jako Vinnetou, teda samozřejmě kromě těch, kteří budou Indiana Jones.

Ráno za kuropění vyrážíme se Žmurem, druhým samozvaným členem organizačního týmu, do temného lesa za chalupou. Vyrážíme potají a přikrčeně, omotaní provázky od šesti různobarevných nafukovacích balónků, jako zběhové od potulného kolotočářského gangu. Balónky měly označit jednotlivá zastavení s úkoly. Žmur hned na začátku lesa zakopne o klacek a svalí se do jehličí. Díky tomu první balónek explodoval, ale hbitě jsme zastávku vyměnili za jiný orientačně výrazný objekt: „Vykotlaný pařez s pahýly“, doplňuju si poznámku do hrací karty.

Nejmladšímu účastníkovi stezky za pokladem jsou tři roky, ale i tak přišel Žmur po chvíli chůze na pohodlné lesní pěšině s věcnou připomínkou, že tenhle poklad by našel i pan Vyorálek (vozíčkář a alkoholik, který se věčně sundává na obrubáku hospody Na Růžku pod naším barákem a pak to se šťavnatými nadávkami svádí na komunisty).

„A jestli nechceme většinu hráčů ztratit tím, že usnou nudou, měli bychom trasu přehodnotit“ pokyvuje Žmur a výrazně pomrkává směrem do mlází. „Klidně“ řeknu světácky a zahučím do roští v příkopu. Další balónek v čudu.

O pár hodin později se dostavíme před chalupu, ještě z nás trčí jehličí a vypadáme, jak když se s ránem vracíme z koncertu Honzy Nedvěda. Děti jsou naštěstí natěšené, náš šupácký vzhled je nevaruje.

„Děcka, připravte se na VELKÉ dobrodružství“ ohlásím u stolu a můj kouzelnický pomocník Žmur rozdá kartičky zvířat, do kterých mají sbírat razítka za každý splněný úkol. Než stihnu říct cokoliv dalšího, půlka nedočkavých dětí zmizne ve vyšlapané cestičce ve křoví.

První zastávka je ve znamení medvědí síly. Děti mají za úkol přehodit šiškama most přes potok. Na stanoviště dorazí první Mončičák a obratem naháže všechny šišky do potoka. Malé děti pláčou, velké po sobě hází šutry, kterých je na stanovišti mnohem víc než šišek. Nabídku razítka za splněný úkol pro všechny dávám jen proto, aby nedošlo k ukamenování. Zoufale zjišťuji, že jsem razítko ztratila, ale v batohu s úlevou najdu fixu. Pak strávíme spoustu času tím, že si každý z nich chce na kartičku namalovat jiný obrázek. Když kreslím na přání dědečka s plnovousem v kabrioletu, jeví se mi ukamenování jako jedno z přijatelnějších a rychlejších ukončení honby za pokladem.

Jakmile nahážeme děti v ostré otáčce do mlází, jak vymyslel entertainment guru Žmur, větší rychle zkrotnou a menší se rozpláčou. A protože je to místo, kde nám rupnul další balónek, posílám děti hledat vykotlaný pařez s pahýly, jak mám krasopisně uvedeno v poznámce. Vypukne zmatek, protože děti objeví celou bandu pařezů a Kůpek dokonce označí výkřikem „Vykotlanej pahejl!“ i lesního dělníka s motorovkou (pravda, zpustlého vzhledu).

Za pár hodin se scházíme před chatou, tentokrát jehličí výhružně trčí z nás všech. Děti jsou lepkavé od smůly, slz a lízátek, ale všechny se tváří jako Vinnetou na Stříbrném jezeře. Kromě Čičman, která si kromě pokladu odnesla klíště. A to by mohl být klidně konec, ale jestli trváte ještě na krátké sebereflexi, tak vedoucí tábora ze mě fakt asi nebude. Příště to zkusím radši s tou táborovou účetní, nebo gynekoložkou!