Roztroušená neuróza

„Čau, co děláš večer? Víš, že já a povodně máme dneska v Praze patnáctileté výročí? “ ptá se Houbič.

„Ráda bych ti řekla, že s tebou jdu večer do parku…ale asi dnes budu slavit spíš výročí psycho diagnózy, protože mám všechny příznaky roztroušený sklerózy“ odpovídám sevřeným hlasem a Houbič je kámoš, protože neřekne, že jsem Zagorka ani hypochondr a rovnou se nabídne, že pro diagnózu zajede se mnou. Prý je natolik těžká, že bych ji nemusela sama unést.

Večer stojím s poukazem na akutní ošetření od mé praktické doktorky před domem Houbiče a brním. Poslední dva, tři týdny se brnění a škubání ve svalech spolu s online vyhledáváním diagnózy stává mým denním chlebem. Houbič si před pohřebním ústavem u špitálu neodpouští pár necitlivých úvah na téma, jestli opravdu hodlám klást na bedra už tak přetíženého zdravotního systému další nevyléčitelný případ, když by se třeba dala vedle v „Pegasu“ vyřídit pěkná first minute slevička na kremaci. Zpražím ho pohledem zasloužilého daňového poplatníka a vcházíme do čekárny neurologické ambulance.

Už návštěva sesterny napovídá, že zdravotní systém přetížený opravdu je. „Do prdele!“ zařve hlavní sestra na pozdrav, když se objevím ve dveřích. „Nestíháme, občanku, kartičku, poplatek, sednout!“ propíchne mě ukazováčkem bolavé rameno, když ukazuje směr zpátky do čekárny, kterou přetěžují zbývající dva lidé. Slečna s černými brýlemi stočená do klubíčka u odpadkového koše a dědeček, kterého zjevně někdo přivezl na lehátku a utekl pryč. Na malé obrazovce pověšené u sesterny vidíme záběry z kamery v čekárně, které se střídají se záznamem z nějakého tmavého kumbálu. Sedí v něm stařenka na vozíku a vypadá to jako trailer na pokračování V zajetí démonů, nebo kuřimská kauza.

„Pane Šedivý, změříme tláček!“ zaječí na dědečka peroxidová kolegyně hlavní sestry.

Houbič sahá opatrně na stolek pro magazín „Parkinson“ a sklepe z něj něčí odložené obinadlo.  Při předčítání napínavého článku o kompenzačních pomůckách mě přestává brnět ruka a panu Šedivému na lehátku se smíchy klepe infuze.

„Ha-ló! Je večer, nebo ráno? A je tu ještě vůbec někdo?“ slyšíme z hloubi oddělení hlas, který zní jako skřípání nehtů o tabuli. Stařenka na kameře prosebně sepne ruce. „Změříme tláček?“ nabídne ji pohotově blondýna, zatímco si hlavní sestra dává rezignovaně ruce na obličej a cedí přes křečovitě sevřené prsty další šťavnaté nadávky. Je to tu být víc neuro, než jsme doufali.

Z vedlejších dveří periodicky vychází starý tělnatý doktor. Obkrouží zmučeně kolečko po čekárně jako přestárlý cvičený slon v šapitó a potom se došourá do sesterny, kde stojí a odevzdaně civí mladším sestrám do výstřihu. Podle jeho charakteristicky šouravé chůzi ho s Houbičem pojmenujeme Šourek.

„No nebojte, tyhle dvě k vám nejdou“ štěkne po něm hlavní sestra, když se Šourek mlčky čekuje obsazení čekárny pohledem hladového labradora. „Vemte si tam k sobě radši tady pana Šedivého“, šoupne po něm lehátko na kolečkách s dědečkem. Houbič potlačuje další záchvat smíchu pod brožurou Stop kouření.

Po dvou plodně strávených hodinách jsem na řadě. Houbič zrovna kouří za budovou a těším se, jak mě bude hledat po dalších scary místnostech ambulance. Sahám si se zavřenýma očima na nos, nechám proklepat po celém těle kladívkem jako řízek a místo zánětlivých ložisek roztroušené sklerózy si odnáším blokádu krční páteře a poukaz na myorelaxanty. Naštěstí si neodnáším doporučenku k návštěvě pavilónu psychiatrie, kde by se pravděpodobně dala posbírat větší diagnostická úroda.

„Tak nashledanou a ať je vám líp“ loučíme se s panem Šedivým a Houbič mu na jeho tajné gesto zastrkává cigáro za ucho. Omlouváme se stařence v temném kumbálu, že ji nemůžeme vyhovět, totiž unést a hodit ji do Hostivaře, protože jsme poserové a bojíme se vrchní sestry. Slečna s migrénou nám zamává zpod obrovských černých brýlí. „Tak snad rači sbohem“ štěkne vrchní sestra a já s ní ráda souhlasím. Zdrháme, než se vrátí kolegyně Tláček a identifikuje, že mě nemá v záznamech.

I když ten krk kurva bolí, tak ani netušíte, jak moc jsem ráda. „Když si jednou vygooglíte diagnózu, tak vám pak stejně nezbyde nic jinýho, než běhat po doktorech, dokud vám to nevyvrátí“, jak s povzdechem konstatovala už moje obvodní doktorka.