čtvrtek 10. srpna 2017

Roztroušená neuróza


„Čau, co děláš večer? Víš, že já a povodně máme dneska v Praze patnáctileté výročí? “ ptá se Houbič.

„Ráda bych ti řekla, že s tebou jdu večer do parku…ale asi dnes budu slavit spíš výročí psycho diagnózy, protože mám všechny příznaky roztroušený sklerózy“ odpovídám sevřeným hlasem a Houbič je kámoš, protože neřekne, že jsem Zagorka ani hypochondr a rovnou se nabídne, že pro diagnózu zajede se mnou. Prý je natolik těžká, že bych ji nemusela sama unést.

Večer stojím s poukazem na akutní ošetření od mé praktické doktorky před domem Houbiče a brním. Poslední dva, tři týdny se brnění a škubání ve svalech spolu s online vyhledáváním diagnózy stává mým denním chlebem. Houbič si před pohřebním ústavem u špitálu neodpouští pár necitlivých úvah na téma, jestli opravdu hodlám klást na bedra už tak přetíženého zdravotního systému další nevyléčitelný případ, když by se třeba dala vedle v „Pegasu“ vyřídit pěkná first minute slevička na kremaci. Zpražím ho pohledem zasloužilého daňového poplatníka a vcházíme do čekárny neurologické ambulance.

Už návštěva sesterny napovídá, že zdravotní systém přetížený opravdu je. „Do prdele!“ zařve hlavní sestra na pozdrav, když se objevím ve dveřích. „Nestíháme, občanku, kartičku, poplatek, sednout!“ propíchne mě ukazováčkem bolavé rameno, když ukazuje směr zpátky do čekárny, kterou přetěžují zbývající dva lidé. Slečna s černými brýlemi stočená do klubíčka u odpadkového koše a dědeček, kterého zjevně někdo přivezl na lehátku a utekl pryč. Na malé obrazovce pověšené u sesterny vidíme záběry z kamery v čekárně, které se střídají se záznamem z nějakého tmavého kumbálu. Sedí v něm stařenka na vozíku a vypadá to jako trailer na pokračování V zajetí démonů, nebo kuřimská kauza.

„Pane Šedivý, změříme tláček!“ zaječí na dědečka peroxidová kolegyně hlavní sestry.

Houbič sahá opatrně na stolek pro magazín „Parkinson“ a sklepe z něj něčí odložené obinadlo.  Při předčítání napínavého článku o kompenzačních pomůckách mě přestává brnět ruka a panu Šedivému na lehátku se smíchy klepe infuze.

Ha-ló! Je večer, nebo ráno? A je tu ještě vůbec někdo?“ slyšíme z hloubi oddělení hlas, který zní jako skřípání nehtů o tabuli. Stařenka na kameře prosebně sepne ruce. „Změříme tláček?“ nabídne ji pohotově blondýna, zatímco si hlavní sestra dává rezignovaně ruce na obličej a cedí přes křečovitě sevřené prsty další šťavnaté nadávky. Je to tu být víc neuro, než jsme doufali.
Z vedlejších dveří periodicky vychází starý tělnatý doktor. Obkrouží zmučeně kolečko po čekárně jako přestárlý cvičený slon v šapitó a potom se došourá do sesterny, kde stojí a odevzdaně civí mladším sestrám do výstřihu. Podle jeho charakteristicky šouravé chůzi ho s Houbičem pojmenujeme Šourek.

„No nebojte, tyhle dvě k vám nejdou“ štěkne po něm hlavní sestra, když se Šourek mlčky čekuje obsazení čekárny pohledem hladového labradora. „Vemte si tam k sobě radši tady pana Šedivého“, šoupne po něm lehátko na kolečkách s dědečkem. Houbič potlačuje další záchvat smíchu pod brožurou Stop kouření.

Po dvou plodně strávených hodinách jsem na řadě. Houbič zrovna kouří za budovou a těším se, jak mě bude hledat po dalších scary místnostech ambulance. Sahám si se zavřenýma očima na nos, nechám proklepat po celém těle kladívkem jako řízek a místo zánětlivých ložisek roztroušené sklerózy si odnáším blokádu krční páteře a poukaz na myorelaxanty. Naštěstí si neodnáším doporučenku k návštěvě pavilónu psychiatrie, kde by se pravděpodobně dala posbírat větší diagnostická úroda.

„Tak nashledanou a ať je vám líp“ loučíme se s panem Šedivým a Houbič mu na jeho tajné gesto zastrkává cigáro za ucho. Omlouváme se stařence v temném kumbálu, že ji nemůžeme vyhovět, totiž unést a hodit ji do Hostivaře, protože jsme poserové a bojíme se vrchní sestry. Slečna s migrénou nám zamává zpod obrovských černých brýlí. „Tak snad rači sbohem“ štěkne vrchní sestra a já s ní ráda souhlasím. Zdrháme, než se vrátí kolegyně Tláček a identifikuje, že mě nemá v záznamech.

I když ten krk kurva bolí, tak ani netušíte, jak moc jsem ráda. „Když si jednou vygooglíte diagnózu, tak vám pak stejně nezbyde nic jinýho, než běhat po doktorech, dokud vám to nevyvrátí“, jak s povzdechem konstatovala už moje obvodní doktorka.

10 komentářů:

  1. Blahopřeji. Máte štěstí. Kupte si Chancův límec a užívejte si života.
    Milan

    OdpovědětSmazat
  2. No to bys s tou diagnózou nepotěšila, teda.
    Zlatej bloklej krk, to je úplná pohodička!

    OdpovědětSmazat
  3. Sejra, Milan: Díky! No, pohodička to možná úplně nebude, rentgen mě teprve čeká. Ale i kdyby mi měly obratle vyhřezávat přes kůži, tak to je v porovnání s RS pořád dobrý. Už přemýšlím, jak si zablokovat stránky se zdravotní tématikou, ale to bych musela bloknout půlku netu...

    OdpovědětSmazat
  4. Tak tohleto už jsem si taky párkrát diagnostikovala :-)

    Krom napravení skříplé páteře se mi ještě osvědčil hořčík (na ty záškuby ve svalech), prý ideálně v kombinaci s B6.
    A držím palce, ať je rentgen OK.

    OdpovědětSmazat
  5. Zablokování mi diagnostikovala praktická lékařka a fyzioterapie byla potěšující. Lék na noc jsem si vzala jen jednou nebo dvakrát. Nejdou kombinovat s alkoholem. Takže jich mám spoustu.

    Co chci ale hlavně říct: film V zajetí démonů vůbec neznám, protože fily s názvem obsahujícím démony la upíry ignoruju. Ale tenhle vypadá, že je oblíben, takže právě teď si ten horor jdu pustit, v noci sama v bytě s kocourem (který celý den blije a je mu špatně už před začátkem domácího filmového klubu). To bude napětí!

    OdpovědětSmazat
  6. A navrhuju v hororové metodě pokračovat - chvění a brnění psicího těla by se mohlo přesunout z tělesné do jiné roviny při sledování filmu! - Kdyby to tak fungovalo, to by bylo.
    Tláček by stoupal a bolest klesala.

    OdpovědětSmazat
  7. nominek: V hořčíku a béčku už jedu. Na záškuby to moc nepomohlo, zato se výrazně zmenšila jejich frekvence tím, že jsem víc v klidu a nemusím se loučit se svými blízkými (nebo hledat kolečkové křeslo na online bazarech.)

    Liška: Ty myorelaxanty jsem si dala na první noc. Uprostřed noci mě vzbudil řev z ulice, což mi úplně probralo mysl, zatímco tělo spočívalo v jakémsi gelovém skupenství želatiny. Ale proč se na spaní nestat medúzou, říkám si. Ráno jsem si dala další doporučenou dávku, cca od půlky cesty jsem zpomalila své obvyklé nestíhací tempo a do práce jsem přišla ve stádiu polorozvařené chobotnice. Navíc se mi chtělo strašně spát. Takže jsem je taky vysadila a kromě toho, že se vyskytuju zase v obvyklém skupenství, nepozoruju výraznější změnu v zatuhnutí i bolestech. A na fyzio mě vezmou až příští týden, bude to tuhý víkend!

    A co V zajetí démonů? Většina horrorů mi připadá roztomilých, ale u tohohle jsem teda cedila pot a málem moč, protože jsem se bála dojít si po něm na záchod! Ale asi nejvíc jsem se bála až druhej den při vyhledávání skutečných událostí, podle kterých to bylo natočený. Tak doufám, že to bylo bez následků:)

    OdpovědětSmazat
  8. Nestíhám moc ani psát ani komentovat, ale jsem ráda, že to je jen civilizační a ne autoimunitní opruz :)

    OdpovědětSmazat
  9. A jak ti to pokračuje? Tuho, anebo myo-rosolo? O, (ro)sole myo...

    V zajetí démonů - kupodivu jsem se tolik nebála jako u jiných hororů. Jen na začátku a to se mi líbilo, pak jsem ubrala na koncentraci a nedávala moc pozor, asi pro vlastní ochranu, takže už jsem nebyla tak sžitá s atmosférou.

    OdpovědětSmazat
  10. Quanti: Tak ať je ta nestíhačka taky jen civilizační, a ne auto:)

    Liška: Pokročila jsem na fyzio a tam mi to zatejpovali zebří kineziopáskou. A je to o moc lepší! Teď už to jen svrbí - pod tou tejpou. Ale vykonala pro mě tolik dobra, že ji nechci odlepovat:)

    Jinak jsi otrlý divák! Chtěla bych si to umět dávkovat s ochranou jako ty. Mně se to buď nedotkne vůbec, nebo do toho zahučím až moc. I příjemně. Ale dlouho už jsem neviděla nic, při čem by se mi to stalo, asi proto, že se celkově dívám na filmy míň.

    OdpovědětSmazat