Ten, který tančí s ježky

Jak prosba Mami, kup nám zvížátkó! nabyla zcela nový rozměr

Z hlediska domácí zvěře se moji kamarádi dají rozdělit do dvou, vlastně tří skupin.

První skupina nemá. Nechce. Stejně jako M., který děckám nabídl odvážné dilema „Buď budete mít doma zvířátko, nebo tatínka!“ Cha. Zatím jsou malí, bezelstní a mají ho upřímně rádi – ale dovedu si dobře představit, co všechno budou ochotni přitáhnout domů v patnácti. A to jen proto, aby se zbavili svýho trapnýho fotra.

Druhá skupina má běžné domácí zvíře bez příběhu. Třeba Metalista a jeho zakrslí králíci. Až na to, že čistokrevný metalista by králíčka použil spíš jako jednorázový materiál do temného obřadu trash metal zasvěcení, je to učebnicová ukázka domestikace. Králíci si spořádaně brousí zuby o minerální kámen a pokud jsou vyzváni a vpuštěni do prostoru, vyplňují svůj volný čas četnými pokusy o sebevraždu elektrickým proudem z překousnutých kabelů od Metalistova zesilovače. A Metalista je takovej grand, že je nenechá osudovou náhodou uškvařit, ani je nespláchne do záchodu. Dokonce (ve snaze zalíbit se svý holce) udržuje přátelské styky s vedoucím úseku zeleniny v Albertu, aby jim mohl nosit čerstvé kedlubnové natě.

Třetí skupina lidí má zvíře, který je tak trochu zvláštní. Útulkový psi s atypickým počtem končetin a životopisem jak scénář k Sirotčinci slečny Pelegrinové pro podivné děti. Přerostlý leguán, který mlsně vylézá ze svého hnízdečka pod topením ožižlávat návštěvám palce u nohy. Václav.

Teda tak se ten leguán nejmenuje, i když je to taky divnej patron. Václava znám roky a až do víkendu jsem na jeho tváři nebyla schopná identifikovat žádnou jinou emoci, než cynický oušklebek. O víc pocitů by se s vámi podělil maximálně jeho terapeut předtím, než se ze dne na den rozhodl zrušit praxi a odstěhovat se před Václavem do Chomutova, a třeba by se mu ulevilo. M. se s ním zná šestnáct let a tak se časem dobral k intimnostem. Třeba že Václavova matka terorizovala celou rodinu smaženou paštikou v trojobalu. Doufám, že děcka nebudou na moji gastro show jednou vzpomínat se stejným despektem. Stejně nás na tom ale tenkrát nejvíc zaskočilo, že Václav má matku.

Ale abychom se tady předčasně nerozbrečeli dřív, než vám to dopíšu. Prostě jsme s Václavem seděli takhle o víkendu večer v parku a Václav jako obvykle velmi pohrdlivým způsobem komentoval celulitidu jeho obou současných holek. Nezávidím teda. Představte si, že vás s někým, koho vůbec neznáte, spojuje jen Václav a pomerančová kůže. Možná tak ještě kvasinková infekce. Okolo deky proběhne ježek. Běžní večerní návštěvníci parku by si vystačili se zvoláním „Hele, ježek!“ a skauti by mu nadrobili do listí půlku sváči z chlebníku. Václav mrštně vyskočí ze své pozice a vrací se na deku s ježkem v náručí a tolika zdrobnělinami, že vám to tady ani nemůžu všechno psát, protože bych ho úplně zkompromitovala.

„Ty se mazlíš s ježkama v parku? Jakto, že tě nepopíchá?“ ptám se ho, protože ježek se na Václavovi doslova rozvaloval a slastně na nás mhouřil oči jako protřelý návštěvník opiového doupěte.

„Mám už na to po těch letech cit“, chová si Václav svého ježka a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby přišlo na ukolébavky.

„Nebojíš se blech?“

„Na to mám doma antiparazitální sprej, to největší balení, co na vetešině měli. Když přijdu domů, stačí se nastříkat. To samý, když si je beru ty malý na zimu domů.“

„Jak tě to vlastně napadlo, chodit na ježky?“

„Prostě jsem byl jednou sám v parku a měl jsem chuť se s někým obejmout. Nejdřív se mě teda líbila veverka, ale tu nechytíš. To stejný potkani. Ale ježek kolem tebe jde a je mu to jedno. Nejdřív. Pak tě začne mít rád.“ Opatrně položí bodlináče do křoví.

Vlastně teď ani nevím, co jsem k tomu chtěla dodat. Původně jsem si myslela, jak to bude něco o tom, že nejlepší domácí zvířata jsou ty na svobodě, za kterýma se chodíte přes léto mazlit a na zimu spolu sedíte v křesle. Oba ve vlněným proužkovaným svetru od babičky. Vy ve velkým a on v malým a občas se spiklenecky přestříkáte Biolitem. Ale vlastně je to taky příběh o matkách a přítelkyních. A o tom, že lidi neobjímají dost ježků. Tak si sáhněte do svědomí.